Zní to jako poznámky ze scénáře zatím nerealizovaného filmu s nejslavnějším archeologem všech dob Indianou Jonesem: husitské války, klášter, tajná chodba, neúspěšné pátrání, zdánlivě prázdný středověký trezor, další tajná dutina a na konci objev pašijové relikvie v podobě části jednoho ze tří hřebů, kterými byl ke kříži přibit Ježíš Kristus.

Tedy té relikvie, po které vedle Longinova kopí (pověstné kopí osudu) od čtvrtého století našeho letopočtu díky svaté Heleně (též známá jako svatá a "apoštolům rovná" císařovna Helena nebo Helena Konstantinopolská (255-330) byla manželkou pozdějšího římského císaře Constantia I. Chlora) a jejímu synovi císaři Konstantinovi (později zvanému Veliký) prahne celý křesťanský svět.

Relikvie, která kdekoliv se objevila, ať pravá či falešná, generovala obří zisk a prestiž. Proudily za ní tisíce poutníků a byla mnohdy považovaná za cennější předmět než například korunovační klenoty. Pašijovou relikvii si totiž na rozdíl od královské koruny nikdo nedovolil v případě potřeby například zastavit. Vše nyní nasvědčuje tomu, že právě takovou relikvii našli výzkumníci v Jižních Čechách. Nemluvíme však o dobrodružném filmu, ale o skutečnosti.

Relikvii objevil ve zdi kostela svatého Jiljí v Klášteře Milevsko tým výzkumníků pod vedením archeologa Pavla Břicháčka. Samotnému nálezu předcházel objev tajné chodby a zdánlivě prázdného trezoru na jaře letošního roku.

Právě v trezoru našli výzkumníci při opakovaných návštěvách ještě další dutinu, ve které následně díky speciální průzkumné kameře spatřili zbytky dřevěné schrány, zlatý křížek a destičku s nápisem IR. Po technicky komplikovaném vyjmutí předmětů ze skrýše objevili přizvaní archeologové a historici ještě šesticentimetrový kus železa, který byl na jedné straně očividně odseknut od celku. V rozšiřující se části kovového předmětu je pak tausovaný zlatý křížek. Tausování je prastará zlatnická technika, při níž se za studena vykládá jeden kov kovem jiné barvy. Podobnými křížky je zdobeno i zmíněné Longinovo kopí ve Vídni. Místo zlata však zde byla použita pouhá měď.

Celý nález lze podle odborníků popsat jako relikviář s hřebem z Pravého kříže. Naznačuje to mimo jiné nápis na zmíněné zlaté destičce. Písmena IR jsou totiž podle vědců i zástupců církve latinskou zkratkou pro Iesus Rex neboli Ježíš Král. Železný hřeb, označený zlatým křížkem, a schrána zdobená ryzím zlatem - to jsou už velmi výmluvné indicie.

Pouze ty nejcennější relikvie byly ve středověku baleny do zlata. Navíc část nalezeného dřeva, kterou vědci poslali na radiokarbonovou analýzu, se podařilo datovat až do čtvrtého století našeho letopočtu. Tedy přesně do doby, kdy začíná díky císařovně Heleně (později svatořečené) shon po pašijových relikviích - tedy relikviích spojených s utrpením Ježíše Krista.

Longinovo kopí (kopí, kterým podle pověsti římský voják probodl Ježíšův bok) a hřeby, jakožto přímí "svědci" Kristovy smrti, byly vždy považovány za vrcholné křesťanské relikvie. Například Karel IV. stanovil speciální svátek Kristových hřebů a Longinova kopí, který se slavil krátce po Velikonocích.

Podle legendy v podání svatého Ambrože nalezla zbytky křížů a další relikvie spojené s ukřižováním Ježíše Krista císařovna Helena roku 326. Za den jejich nalezení je považováno 13. září.

Císařovna tehdy do Říma přivezla několik částí Kristova kříže, trny z Kristovy koruny a dva ze tří (podle některých výkladů čtyř) hřebů, kterými byl ke kříži přibit. Všechny relikvie včetně části tabulky z Ježíšova kříže (tabulka provinění - Titulus crucis) s nápisem "NAZARENUS" a příčný trám z kříže polepšeného zločince zvaného Dismas, jsou dodnes uchovány v bazilice sv. Kříže Jeruzalémského v Římě. Císař Konstantin nechal dovezené hřeby rozsekat na několik částí a věnoval je významným návštěvám, které poctily jeho dvůr. Díky tomu se jedna část hřebu z kříže vsazená do zlata také stala součástí Svatovítského pokladu v pražské katedrále.

Průzkum v Klášteře Milevsko probíhá ve spolupráci s Královskou kanonií premonstrátů na Strahově, rytířským řádem sv. Lazara Jeruzalémského, Správou jeskyní ČR, Odborem kultury a památkové péče Krajského úřadu Jihočeského kraje a Národním památkovým úřadem.

Tajná cesta do trezoru

Je duben 1420. Opat Milevského kláštera Svatomír nikým nepozorován spěchá schodištěm ve zdi kostela svatého Jiljí na panskou tribunu. V rukou opatrně nese nevelkou dřevěnou schránu se zlatým štítkem s nápisem IR. Po improvizovaném lešení pomalu stoupá až do třímetrové výšky ke stropu stísněného prostoru. Právě zde se nalézá vchod do tajné chodby vedoucí do trezoru.

Po čtyřech se protahuje otvorem ne větším než 60 x 60 centimetrů a sune se šestimetrovou štolou až do trezorové místnosti. Úplně na dně pak odkrývá otvor po vyhnilém stavebním trámu a cennou bedýnku vsunuje dovnitř. Pečlivě a co nejdál. Místo důkladně zakrývá a stejnou cestou se vrací do své cely. Je jediný, kdo o ukryté relikvii ví. Je to ta nejcennější věc, kterou v klášteře mají, a právě jemu náleží úkol ji před nebezpečnými nájezdníky bezpečně ukrýt. Za pár dní, 23. dubna 1420 je klášter přepaden husity.

Takto nějak se mohl odehrát prolog k dnešním událostem. Jisté je však pouze datum dobytí kláštera, jméno opata a fakt, že v miniaturní dutině na dně středověkého trezoru našli vědci relikvie, které již v době svého uložení měly obrovskou cenu.

První nález

Podle dobových záznamů víme, že většina cenností, které řeholníci před dobytím kláštera převezli na hrad Příběnice, byla husitskými vojsky zničena. O tajemné skřínce uschované přímo ve zdi kláštera však není nikde ani zmínka. Také s jistotou víme, že opat Svatomír zemřel ještě během husitských bouří, protože v roce 1423 si řeholníci volí opata nového. Vzhledem k tomu, co pod nánosy zvířecích výměšků a dalších nečistot výzkumníci ze spolku Naše historie o 600 let později objeví, je zřejmé, že o své výpravě do trezoru opat Svatomír nikomu neřekl.

Je duben 2020. Geoinformatik Jiří Šindelář a jeho tým poprvé vstupují do podivného výklenku u stropu schodišťové chodby na panskou tribunu. Paradoxně byl tento vchod do tajné chodby všem na očích, nikdy však nikoho nenapadlo jej řádně prozkoumat. Až teď.

Přivolaní jeskyňáři se vsouvají do šestimetrové chodby, na jejímž konci nachází místnost zatím neznámého určení. Později se ukáže, že jde o středověký trezor (o rozměrech 2,5 × 2,2 × 1,25 metru). Z části je zanesen exkrementy a kostmi malých zvířat, drobnými kousky dřev, sutí, sedimentem a dalším odpadem. Najdou se vývržky sovy pálené, k potěšení všech naopak chybí potkan, který byl do Evropy importován až v 19. století.

Mezi tím vším nepořádkem jsou na první pohled patrné i části lidských ostatků, konkrétně několika žeber. Je zřejmé, že lidské kosti (1/4 hrudního koše z jedné osoby) sem nemohla natahat drobná zvířata. Na to jsou ostatky příliš velké, komplexní a navíc neohlodané. Prvním cenným nálezem, který s ostatky může přímo souviset, jsou několikacentimetrové kousky ozdob ze zlata a stříbra, filigrány apod. To, zda byly součástí nějakého relikviáře a zda žebra patří některému ze světců, ukáže případně až další podrobný výzkum.

Na dně trezoru experti nachází ještě jakýsi otvor po vyhnilém dřevěném trámu. Jinak je skrýš bohužel zcela prázdná. První část výzkumu proto po naskenování a zdigitalizování všech nalezených prostor končí. Objev pokladu se protentokrát nekoná.

Skutečně je trezor prázdný?

Geoinformatik Jiří Šindelář s archeologem Pavlem Břicháčkem ze Západočeského muzea v Plzni odjíždí ještě na jaře 2020 do Prahy za historikem profesorem Petrem Sommerem, ředitelem Centra medievistických studií Akademie věd, který se mimo jiné zabývá církevní archeologií. A také za Petrem Chotěborem z Odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky.

Diskuse nad objevem a samotným faktem, že nalezený trezor byl bohužel prázdný, dostává zcela jiný spád ve chvíli, kdy profesor Sommer oba objevitele seznamuje se způsobem, jakým byly cennosti do skrýše někdy ukládány: "Pro větší bezpečí nestačilo jen tak předměty položit na podlahu. Proto v trezoru někdy bývalo ještě další tajné místo, kam se poklad ukryl." Architekt Chotěbor navíc vyjádřil domněnku, že by milevský trezor mohl být obdobou toho pod Katedrálou svatého Víta. I zde totiž byly cennosti uloženy nikoliv přímo v trezoru, ale v další těsné prostoře, kam bylo možné vsunout jen ruku.

Právě výše zmíněné informace donutily výzkumníky, aby se do Milevska po několika měsících znovu vrátili. Otvor po vyhnilém trámu by totiž nemusel být jen tak obyčejným důkazem činnosti zubu času. Je to sice málo pravděpodobné, ale…

Je začátek léta 2020. Speciální teleskopická průzkumná kamera pomalu vplouvá do miniaturní dutiny po trámu. Všude je vidět jen zdivo a kusy dřeva. Ve chvíli, kdy se na monitoru počítače v záběru zaleskne odlesk kovového křížku, je přítomným historikům a archeologům jasné, že narazili na něco mimořádně cenného. Těžko by si totiž někdo dal práci s tak důmyslným úkrytem, kdyby neschovával něco výjimečně vzácného. Ovšem až v okamžiku, kdy přivedená hadička se stlačeným vzduchem odfoukne stoletý nános prachu na nenápadné plošince, zaleskne se zlato a objeví nápis IR, všem se zatají dech. Je to tady. Relikvie přímo spojená s Ježíšem Kristem.

Na 600 let ztracená relikvie

Je konec července 2020. Na specializované teleskopické a skládací lopatce pomalu a na třikrát vytahuje speleolog Josef Vandělík kompletní obsah skrýše. Celý aparát musel nejdříve na míru otvoru sestavit a pečlivě odzkoušet tak, aby nedošlo byť jen k sebemenšímu poškození nálezu. Výzkumníci si uvědomují, že je naprosto nezbytné zachovat i vzájemnou polohu objevených předmětů, která může být při dalším zkoumání klíčová. Navíc některé části, jako například zlatá cedulka s nápisem IR, stále ještě křehce drží na pravděpodobném víku relikviáře.

Nález obsahuje mimo jiné dva druhy dřeva. Archeologové drobné části oddělili a poslali na dendrologickou analýzu na Univerzitu Cambridge k profesorovi Ulfu Blüngenovi a do Ústavu jaderné fyziky AV ČR k doktoru Ivu Světlíkovi. Světlejší dřevo se podařilo určit jako modřín opadavý, který se ve středověku vyskytoval nejblíže až v Alpách. Tmavé dřevo patří dubu, ale vzhledem k degradaci materiálu už není možné zjistit jeho přesnější zařazení.

Nejstarší dřevěnou část, která by mohla být součástí schrány relikviáře, se radiokarbonovou metodou podařilo vědcům datovat do čtvrtého až pátého století našeho letopočtu. Přesněji řečeno do let 338-416. Z pochopitelných důvodů nebylo možné odebrat vzorek dřeva přímo z části, která je stále spojena se zlatou cedulkou. Ta musí nejprve projít podrobným nedestruktivním výzkumem. Stoprocentní jistotu, zda schrána je tedy opravdu z doby svaté Heleny, získáme až v budoucnu.

Pod vrstvou dřevěných úlomků pak experti objevují samotný hřeb, relikvii, která byla nezvěstná celých 600 let. Archeology nejprve nález překvapil svou nepatrnou délkou. Šest centimetrů kovu totiž rozhodně nemohlo na přibití člověka ke kříži stačit. Délku však vysvětluje již zmíněné dělení hřebů císařem Konstantinem. Přesné stáří hřebu teprve určí další podrobný výzkum. Pro zajímavost dodejme, že odhadovaná délka celého hřebu používaného k ukřižování je přibližně 15 centimetrů.

Zlatý tausovaný křížek, kterým je železný hřeb v širší části označen, také již prošel prvním zkoumáním v Archeologickém ústavu AV ČR v Brně. A podle první materiálové analýzy má následující složení - 88 % zlato, 7 % stříbro, 3 % zinek, stopově měď a nikl.

Zcela výjimečný nález nesmírné hodnoty

Všechny nalezené ozdoby z drahých kovů zkoumá Andrej Šumbera, který mimo jiné rekonstruoval slavný relikviář svatého Maura. Experti se spolu s ním shodují na tom, že už jen množství použitého zlata ukazuje na artefakt, který byl ve své době považovaný za zcela výjimečný.

Středověké zlatnictví totiž pracuje především s pouze pozlacenými předměty. Nejinak je tomu například i u zmíněného relikviáře svatého Maura. Nález v Milevsku však kromě destičky s vytepaným nápisem IR obsahuje i zlaté křížky o velikosti kolem 2,5 centimetru. Vše z tlustostěnného plechu z ryzího zlata. Součástí pokladu jsou i třícentimetrové stříbrné křížky a tepaná písmena na zhruba centimetrových postříbřených plíšcích, která pravděpodobně dříve tvořila dosud nerozluštěný nápis.

Restaurátor a zlatník Andrej Šumbera bude provádět nejen odbornou analýzu relikvie, ale výzkumníci počítají s tím, že pro připravovanou veřejnou expozici nalezený Milevský relikviář i zrekonstruuje.

Vědci také pro projekt zřídili specializované stránky www.milevskyrelikviar.cz, kde budou postupně v průběhu následujícího roku zveřejňovány nové výsledky analýz a rozkrýván celý příběh relikvie.