Pro dobu vánočních svátků a konce roku jsou mimo jiné typické televizní pohádky. Velké části českých rodin tak bude dělat společnost hloupý král z Půlnočního království, jeho proradní rádcové a budoucí zeť Miroslav, kterému přes jeho šlechtický původ práce vůbec nevadí. Krále Kazisvěta v kostýmu křižáckého rytíře zažene princ Radovan spolu se všemi "lidmi, kdo se k tomu přichomýtli, čeledníky, nádeníky…"
Lotrando se díky omylu popletených sluhů z Orientu Hálího, Belího a Zelího seznámí se Zubejdou, odveze si ji do české kotliny a ochrání ji před osudem několikáté manželky sultána. Pastýřovic Dorotka se zamiluje do hraběte alkoholika a jen čeká, dokud anděl Petronel nenapraví, co pokazil.
Už to divákům zřejmě ani nepřijde, ale jak naznačují tato stručná shrnutí, pohádky jsou plné stereotypů a ideologie. A i proto vzbuzují zájem výzkumníků a historiků, kteří se snaží zjistit, zda nám do hlav podprahově neukládají vzorce chování. Psycholog Michal Černoušek v knize Děti a svět pohádek napsal, že pohádky "ukazují dětem, jak přistupovat k řešení problémů".
Redakce Aktuálně.cz oslovila několik odborníků, kteří se pohádkami v minulosti zabývali nebo stále zabývají s otázkou, zda ty vánoční generacím dětí ve 21. století ještě dávají něco užitečného.
"Pohádky poskytují radu a poučení ne pro konkrétní a jednorázové životní situace, ale pro celkový morální rámec života. Pohádky ukazují, co je opravdu správné a dobré, a jak dopadá ten, kdo je zlý, nespolehlivý a škodí jiným. V tomto směru jsou tyto příběhy stále aktuální. Ruská agrese na Ukrajině ukazuje, že se na tom nic neměnilo," upozorňuje etnolog a sběratel příběhů Jaroslav Otčenášek.
Věří, že v dnešní době plné dezinformací nám pohádkové příběhy pomáhají snadněji rozlišovat, jak vypadá a jedná skutečné zlo. V pohádkách často zlý panovník baží po ještě větší moci a chce si připojit území menšího státu podobně jako Vladimir Putin Ukrajinu. Jen strategie pohádkového krále většinou je zajistit si větší království sňatkem.
Autorka publikace Role pohádek a dětské literatury v reprodukci genderových nerovností Lucie Jarkovská ovšem považuje za problematické, že dobro a zlo se pořád pojí s fyzickými vlastnostmi. Hodná princezna je dokonale krásná, princové jsou silní, záporné postavy jsou ošklivé nebo tlusté. "I to se ale proměňuje. Některé holčičky si myslí, že nemůžou být princeznou, protože mají tmavé vlasy. V současných pohádkách to přitom už neplatí," vysvětluje socioložka z Masarykovy univerzity v Brně.
Po pyšné Krasomile, Ladě se zlatou hvězdou, Dišperandě z Hrátek s čertem, šíleně smutné Heleně či Adélce ze S čerty nejsou žerty přišla třeba tmavovlasá Jasněnka. Ve štědrovečerních pohádkách České televize v posledních třech dekádách princezny s jinou barvou vlasů než blonďatou převažují.
Vědci také považují za přínosné, že už za socialismu se v pohádkách vyskytovaly silné hrdinky, které samy rozhodují o svém osudu. Třeba taková Šíleně smutná princezna je podle spolupracovníka Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Petra Bednaříka velmi feministická.
"Smutná princezna, ztvárněná Helenou Vondráčkovou, v pohádce z roku 1968 nečeká, co jí kdo určí, ale sama je v chování aktivní," odkazuje Bednařík k tomu, že si sama předstírání smutku vymyslela, aby jí její královský otec dovolil vzít si prince Václava, jehož si zahrál Václav Neckář. Krasomila z Pyšné princezny také nebyla jen unylou postavou čekající, až ji princ vysvobodí.
Lucie Jarkovská ze stejného důvodu oceňuje zejména dvě pohádky, v obou se v hlavních rolích objevili Libuše Šafránková a Pavel Trávníček. Tou první jsou Tři oříšky pro Popelku. "Je to velmi genderově hravá pohádka. Mladí muži jsou stejně krásní jako mladé ženy. Popelka jezdí na koni, střílí z kuše, převléká se za myslivce a soupeří s muži, ale hravě. Není to agresivní souboj, kdo s koho," popisuje.
Druhou pak je Třetí princ. V ní zachránce svých bratrů Jaroslav neskončí tradičně s princeznou, místo toho dá přednost děvčatům z podhradí. "Najdeme v tom metaforu vztahů. Každý to může mít různě a není to nutně špatně," doplňuje socioložka Jarkovská. Vyzdvihuje i pojetí princezen.
Jsou to také dvojčata, jen jedna je hodná, druhá chladná. Během filmu dětský divák pochopí, co princeznu ze skal k jejímu zlému chování vedlo, ona si to uvědomí a nakonec se dočká dobrého konce. Jarkovská považuje za důležité, aby se děti dozvěděly, z čeho temno postav vychází, pochopily jej a viděly, díky čemu se mohou změnit.
Našli moji rádcové, našli? Aneb hloupá šlechta
Přestože z odpovědí vědců celkově vychází, že tradiční vánoční pohádky dětem stále dávají dobré příklady do života, historik Michal Stehlík upozorňuje na jeden nešvar opakující se už od prvního velkého filmu tohoto žánru z roku 1952 - Pyšné princezny. A to je postava hloupého, zmateného vládce. Ve zmíněné pohádce je král pouhou loutkou proslulou hláškami "Našli moji rádcové, našli?" nebo "Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil".
"Nemáme pohádky se standardními panovníky. Hrdiny zkrátka hledáme u těch, kteří nevládnou," shrnuje Stehlík a odvolává se na mnohdy účelová propagandistická ztvárnění. Vzpomíná přitom svou oblíbenou pohádku S čerty nejsou žerty, kde je knížepán jeho slovy vyloženě "zdegenerovaný slaboch".
Historik Stehlík podrobněji rozebírá propagandu zejména v komunistických pohádkách v podcastu Přepište dějiny. Poukazuje na to, že zesměšňování šlechty v české pohádkové tvorbě přetrvá. Kořeny má hlubší než v 50. letech. Už během národního obrození se český národ chtěl vymezit proti vládnoucím Habsburkům, což vyvrcholilo první světovou válkou a vytvořením republiky. Češi se zkrátka se šlechtou nikdy neztotožňovali.
Etnolog Jaroslav Otčenášek se domnívá, že to mohlo ovlivnit i předminulou prezidentskou volbu. "Karikování šlechty mělo podle mě v roce 2013 vliv i na finále prezidentských voleb: proti knížeti Karlu Schwarzenbergovi vystupoval Miloš Zeman jako muž z lidu, což mu mohlo přinášet plusové body," řekl pro CNN Prima News.
Podobně mohou mít v sobě Češi zakořeněné předsudky vůči lidem z islámských zemí. Podle diplomové práce Jiřího Kaláta téměř polovina postav muslimského světa z pohádek vytvořených po roce 1989 jsou padouši, válečníci či chtíčem posedlí muži. Samotné stereotypní zobrazení ještě nemusí být na škodu, problém je ale právě množství jeho opakování v jiných dílech.
Konkrétně třeba doktor Lustig v Lotrandovi a Zubejdě rád upozorňuje na nedostatečné lékařství Východu a pomůže podle něj jen, když přijde "nefalšovaný a studovaný doktor od nás, kdepak mastičkáři a šarlatáni". "Tento kontext se nese celou pohádkou, a je tak možné vidět obraz chytrého, prostého a nezkaženého Západu proti hloupému, zaostalému a morálně pokroucenému Východu," píše Kalát.
Experti však zároveň zdůrazňují, že by se vliv českých pohádek neměl přeceňovat. Dnešní děti totiž na klasické tuzemské tvorbě nevyrůstají. Pyšná princezna se jim nelíbí, protože je černobílá, nezaujme ani veršování v Princezně se zlatou hvězdou. "Problémem je forma, jazyk a detaily, které dnešním dětem neodpovídají. Proto se děti zajímají o fantasy a komiksy. Ty většinou vycházejí ze stejných pozic a snaží se dětem vštípit obdobné hodnoty jako tradiční pohádky, pouze jinou formou," míní etnolog Otčenášek.
Děti dnes mnohem více ovlivňují filmy studia Marvel a Disneyho animované pohádky. Právě společnost Disney podle socioložky Jarkovské odvádí dobrou práci. Zmiňuje animovaný film Encanto z loňského roku. Hlavní hrdinka v něm není oslnivě krásná a na rozdíl od její magické rodiny její předností je, že žádné kouzelné schopnosti nemá, ale dokáže ostatním pomoci najít sama sebe a nežít jen podle očekávání druhých.
Už bratři Grimmové příběhy přepisovali
V poslední době se kontroverzním tématem stalo přidávání moderních prvků do klasických příběhů. Loni velkou debatu vyvolala norská adaptace Tří oříšků pro Popelku nazvaná Tři přání pro Popelku, kde si dva muži dají pusu. Čeští diváci ji v úterý večer mohli vidět na televizi Nova.
Zdánlivě odvážný krok ale z hlediska vývoje pohádek není nijak neobvyklý. "Pohádky vždy víc vypovídají o současné době než o historii, proto je přirozené, že se v nich objevují témata, která jsou přirozená pro tu dobu," vysvětluje Stehlík.
Upravování pohádek podle soudobých kritérií se dělo vždycky. Bratři Grimmové přepisovali své vlastní příběhy. Magazín The New Yorker popsal, že se nejprve nebáli sexuálních motivů, postupem času je odstraňovali, aby to vyhovovalo mladšímu měšťanskému publiku.
Například v pohádce Locika, což je příběh o dívce, kterou ve věži uvězní zlá čarodějnice. Locika každý večer spouští vlasy z okna, aby po nich mohl princ vyšplhat a trávit s ní čas. V původní verzi pak jednoho dne kmotra Lociku obléká a zjistí, že jsou jí šaty těsné, protože je těhotná. Ačkoli o nutném pohlavním styku nepadne ani slovo, bratři Grimmové stejně motiv později odstranili.
Ze stejného důvodu by podle oslovených expertů nemělo být pro diváky zarážející, když se v roli oblíbené postavy objeví herec či herečka odlišné barvy pleti. Navíc právě rozmanitost je klíčem k tomu, jak mohou tvůrci zabraňovat rozšiřování stereotypů a předsudků. "Někdo to vnímá jen jako politickou korektnost, ale proč by měla být Malá mořská víla pořád stejná? Od toho je to nová pohádka. Různorodost pomáhá kreativitě. Stejně tak není lepší nebo horší pasivní krásná princezna než aktivní hrdinka stínající hlavy. Důležité je, aby pohádky byly rozmanité," dodává socioložka Lucie Jarkovská.
