Praha - "Musím se pro ten náklaďák vrátit," řekl Alexander Wiegand kousek na západ od československých hranic úředníkovi, který právě položil telefon. Domlouval na dálku s československými pohraničníky, aby přestali zadržovat auto se skelnou vatou, kterou původně Wiegand vezl do Německa.
Šoférům podle líčení československých pohraničníků chybělo jedno potřebné razítko. Jistě, ať pan Wiegand přijede, zaplatí 500 marek a může jet, nabídli telefonicky německému úředníkovi. "Zní to jako past," varoval úředník jednatřicetiletého šoféra, který se už oblékal.
Úředník nevěděl důležitou věc. Za nákladem skelné vaty ve Wiegandově autě se nacházela falešná stěna, za kterou čtyři Češi a čtyři východní Němci doufali v to, že se z Československa, které o čtyři roky dříve obsadila sovětská vojska, dostanou na Západ, do svobodného světa.
Ještě důležitější bylo to, že pohraničníci při hlídání odstaveného a zdánlivě prázdného auta v noci zaslechli šepot a rychle pochopili, že skelná vata není zdaleka jediným nákladem. Když se pro vůz Alexander Wiegand vrátil, zacvakla na jeho rukou pouta.
Bylo by tak snadné zůstat v bezpečí a na tu hranici se nevracet… Ale pro Alexandera Wieganda to nepřipadalo v úvahu. "Cítil jsem za ně zodpovědnost," vypráví s odstupem více než čtyř desítek let. V úkrytu převážel i pětadvacetiletou Češku ve čtvrtém měsíci těhotenství.
Viděl jsem, že musím něco dělat
Wiegand tento týden přijel do Prahy, aby se konečně podíval na vyšetřovací spis. Na ten, který si o něm vedl komunistický stát, kterému se dostal do spárů.
V badatelně Archivu bezpečnostních složek jej viditelně přemohly emoce. Když dostane dotaz, co to pro něj znamená, pohrouží se na minutu do vlastního světa. Soustředěně dýchá. "Je to velmi silný okamžik, čtyřicet let jsem na to čekal," dává se nakonec do řeči. Lesknou se mu při tom oči.
V té minutě mu nejspíš prolétl hlavou celý život. Den, kdy jako dvacetiletý mládenec v Berlíně viděl stavět zeď, která se stala symbolem rozdělení Evropy za studené války. Tehdy v srpnu 1961 měl narozeniny - a dal si předsevzetí: musím přece vymyslet, jak těm lidem za zdí a za zadrátovanými hranicemi pomoci ven.
Cestu našel díky spediční firmě svých rodičů v západoněmeckém Solingenu. Protože neměl na Východě žádné blízké příbuzné, dostal povolení, že může jezdit i do komunistického bloku. Na jednu z cest vyrazil s přítelem, který se zamiloval do východoněmecké dívky. Začali plánovat, jak ji dostat ven - podařilo se to díky dvojité podlaze. A protože se příběh dostal do novin, měl pan Wiegand postaráno o frontu lidí, kteří chtěli podobně zachránit své blízké.
Kde se to v člověku vezme? "Víte, já jsem se narodil a vyrůstal za války, vychovávala mě matčina sestra, jeptiška. U té jsem bydlel, vyrostl jsem v klášteře. Když nás v pětačtyřicátém osvobodili Američani, šla k nim pro léky, protože jsem byl těžce nemocný. Vyrůstal jsem v prostředí, kde jsem slýchal, že by člověk neměl myslet jen sám na sebe, ale i na ostatní," řekl Wiegand on-line deníku Aktuálně.cz.
Díly do mercedesu výměnou za přimhouřené oko
Na základě takového morálního chování nemohlo zůstat u propašování jedné zamilované dívky na Západ. Wiegand i s pomocí spolkové policie svůj vůz upravil tak, aby byl tajný prostor ještě nenápadnější. V Karlových Varech se seznámil s českým pohraničníkem, který potřeboval náhradní díl do obstarožního mercedesu. Tak mu ho sehnal. A Čech měl radost.
"Vyvinulo se to tak, že mě pak nechával projet. Vždycky jsem mu přivezl nějaký dárek, ptal jsem se, kdy bude mít zase šichtu. On řekl, ať mu prostě zavolám, až pojedu, že si to zařídí, a že pak rychle projedu," vzpomíná Wiegand na své převaděčské začátky.
Nakonec se mu podařilo dostat především přes Československo na Západ nejméně 128 lidí, zejména Čechů a Němců. Jenže pak přišel 29. duben 1972 a ono chybějící razítko - a shodou okolností měli českoslovenští pohraničníci zrovna prohozené služby. Wiegandovy doklady si namísto důstojníka vděčného za sehnání náhradního dílu do mercedesu otevřel muž, který ho neznal.
Původně dostal Wiegand pětiletý trest, který mu odvolací soud o rok prodloužil. Vyšetřovatelé komunistického režimu se s ním nemazali, neváhali o jeho kůži típat cigarety a držet ho na samotce. "Vyšetřoval mě nějaký major Horák, to bylo prase," vzpomíná někdejší převaděč. Navíc mu hrozili, že ho čeká turné po komunistických věznicích - až si odsedí trest v Československu, půjde do vězení v NDR na deset let a pak dalších deset v Sovětském svazu. Ve všech státech, jejichž občanům pomáhal na svobodu.
Nakonec na to nedošlo, ještě v Československu mu pomohlo štěstí. S pomocí úplatku našel dozorce, přes kterého poslal na německou ambasádu dopis, ve kterém líčil své zdravotní obtíže. Riskoval tím zvýšení trestu, pokud by se na to přišlo, do nebezpečí se vydával i onen bachař - ale na oba dva se usmálo štěstí. Propuštění nakonec vyjednal německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher s prezidentem Gustávem Husákem v roce 1976.
Tati, ty jsi kriminálník?
Ani na svobodě se mu ale nežilo lehko. Na Západě ho pro změnu považovali za člověka, který se dostal na svobodu výměnou za to, že bude donášet komunistům. Dvakrát ho proto zatkli pro podezření ze špionáže.
Nejspíš největší šok mu připravil malý syn, když se jednoho dne vrátil ze školky. "Tati," povídá, "ty jsi kriminálník?" Slyšel to od jednoho chlapce ve školce, který to měl od své matky. V Německu se přitom vědělo, za jakých okolností Wieganda československý soud poslal do vězení. Jestli matka onomu chlapci celý příběh neřekla, nebo ano, ale byl nad možnosti chápání pětiletých kluků, to pan Wiegand neví.
"Teď už tomu moje děti rozumí. A chci o tom mluvit, aby rozuměli i ostatní. Chci dělat osvětu," vypráví pan Wiegand v centru Prahy. "Jsem hrozně vděčný, že tady můžu sedět a číst z toho spisu. Trvalo to čtyřicet let… Je skvělé, že se ten příběh dostává na veřejnost, že se to mladší generace dozvědí," uzavírá muž, který má na věznění v Československu dodnes patrnou památku - rýhy po pevně sevřených poutech na zápěstích.
Podle publicisty Luďka Navary, který se na téma železné opony zaměřuje, nebyly útěky pomocí skrýší ve vozidlech až tak neobvyklé. U Alexandera Wieganda je podle něj ale neobvyklé vysoké množství úspěšných útěků.
"Každé vozidlo bylo vydáno všanc zájmu pohraničníků, speciálně vycvičených psů, technice, která odhalovala dutiny. Samotní strážci východní strany železné opony byli k vyhledávání těchto úkrytů školeni," vysvětluje Navara pro on-line deník Aktuálně.cz.
Kvůli výcviku pohraničníků podle něj končily neúspěchem i pečlivě připravené a zaplacené pokusy, jako například snaha dostat na Západ malou Pavlínu Pořízkovou, budoucí topmodelku odloučenou od rodičů. "Její otec najal ve Švýcarsku firmu disponující speciálním vozem s dutinou, jenže plán byl brzy prozrazen," říká Navara. Důvodem prozrazení tohoto a řady podobných plánů byla nutnost plánování, přípravy a komunikace, kterou se dařilo zachytit v odposleších nebo skrze udání. "Právě proto taková řada úspěšných útěků více vynikne," dodává Navara.
