Projev prezidenta republiky Miloše Zemana v Poslanecké sněmovně k vyjádření důvěry nové koaliční vládě Bohuslava Sobotky (dle stenozáznamu z Poslanecké sněmovny):
Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo vlády, vážení členové vlády, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení hosté,
domnívám se, že nejvhodnější příležitostí, jak má prezident republiky pozdravit novou Poslaneckou sněmovnu, je právě okamžik, kdy tato Sněmovna jedná o pravděpodobně nejdůležitějším programovém bodu, a to je vyslovení důvěry této vládě.
Jsem si vědom toho, že ve volební kampani zaznělo ze stran nejrůznějších politických subjektů mnoho slibů a že v případě vytvoření jakékoli koaliční vlády je nutné hledat racionální kompromis tak, aby se alespoň část těchto slibů či závazků promítla jak do koaliční smlouvy, tak do programového prohlášení.
Na druhé straně bych chtěl říci, že programové prohlášení považuji za jakýsi kolektivní slib či závazek. Slib, který by měl být kontrolovatelný a k jehož porušování by nemělo docházet, jak jsme zažili v minulosti, kdy dané slovo neplatilo, kdy podaná ruka, ale i podepsaná smlouva byly znehodnocovány krátce po svém uskutečnění. A myslím si, že to byl jeden z faktorů, proč se rozpadla minulá vládní koalice. Nelze slibovat snížení daní před volbami a zvýšení daní po volbách.
Ale dovolte mi, abych se dostal k tématu, které mně přísluší, a tímto tématem není hodnocení programového prohlášení vlády, protože to je povinnost předsedy vlády a členů vlády. Tímto tématem není ani kritika tohoto programového prohlášení, protože to je povinnost opozice. Ale tímto tématem je odpověď na otázku, kterou mně mnozí politici kladli zejména v souvislosti s mým vánočním poselstvím, když jsem mluvil především o potřebě dodržovat sliby, a oni se ptali, kde je ta vize.
Kolegyně a kolegové, napsal jsem sice několik knih o společenských vizích, ale nejsem tak autorsky ješitný, abych předpokládal, že jste je všichni četli. Proto mně dovolte, abych alespoň v pěti minutách se pokusil svoji vizi znovu vyjádřit a zasadit ji do kontextu programového prohlášení, protože toto prohlášení je zcela logicky prohlášením na čtyřleté volební období, zatímco skutečná vize hodná tohoto jména překračuje čtyři roky. Je nikoli udržováním současného stavu, ale pokusem o jeho dlouhodobou změnu. Mám-li použít poněkud patetického termínu, je to sen. Je to sen Martina Luthera Kinga, je to sen Johna Kennedyho o přistání Američanů na Měsíci. Je to sen, který nás může motivovat, ale také frustrovat, pokud se nesplní. Jsem velmi opatrný vůči používání termínu vize. Už jsme jich tady měli několik. Předpokládali jsme, že do sedmi let doženeme Rakousko. Nevšiml jsem si toho. Předpokládali jsme, že se staneme středoevropským ekonomickým tygrem. Nevšiml jsem si toho. Místo toho, abychom se poučili u západních demokracií, jak vypadá skutečná politická demokracie a skutečná tržní ekonomika, vytvářeli jsme jakési nové politické formace mimo strukturu standardních politických stran, které se ovšem postupem času rozpadly. Dospěli jsme k názoru, že umíme vyvinout originální novou metodu privatizace. A všichni víme, jak dopadla.
Společným rysem těchto kvazi vizí byl jakýsi čechocentrismus. Byla to snaha hledat originální cestou cestu za každou cenu a spíše poučovat jiné, než se učit od jiných. A opačným extrémem tohoto čechocentrismu bylo hledání inspirací v co nejvzdálenějších koutech naší planety. Zazněl vážně míněný návrh, abychom se připojili ke smlouvě NAFTA, to znamená k dohodě o volném obchodu mezi Spojenými státy, Kanadou případně Mexikem. Zazněl neméně vážný návrh, abychom se inspirovali Singapurem, jako jedním z asijských tygrů. Díky bohu, že se tato vize neuskutečnila.
Ale nyní stojíme před úkolem hledat zakotvení programového prohlášení vlády právě v tom dlouhodobějším než čtyřletém horizontu, a já bych vám chtěl ve vaší úvaze nabídnout svoji představu. Zůstaňme v evropském kontextu. Zůstaňme na půdě kontinentu, který je nám vlastní a s nímž jsme svými nejenom ekonomickými, ale především kulturními kořeny po staletí srostlí. A dívejme se na jednotlivé evropské země a snažme se jimi inspirovat, aniž bychom je kopírovali. Jsem přesvědčen, že ona dlouhodobá vize není jenom vizí sociálně a ekologicky orientované tržby ekonomiky, o níž mluví programové prohlášení vlády, ale že je vizí sociálního státu. Evropský sociální stát neexistuje. Je to žurnalistická fikce. Ve skutečnosti existují různé modely sociálních států a musíme se ptát, který z nich je úspěšný a který je neúspěšný. Z hlediska dlouhodobé úspěšnosti objektivní, tvrdá statistická data prokazují, že nejlépe se s krizí vyrovnaly skandinávské země. Podívejte se prosím na data. Skandinávské země se umisťují na prvních příčkách konkurenceschopnosti. Ale nejenom to. Umisťují se i na prvních příčkách toho, čemu se říká human develop index, to znamená index, který vedle ekonomické výkonnosti zahrnuje i pravděpodobnost dožití, míru kriminality, míru ochrany životního prostředí a další právě sociálně ekologické parametry. Co je ovšem rysem skandinávských zemí, který mnohé z vás pobouří. Je to vysoké zdanění. Vysoké zdanění, které se projevuje například tím, že mezní zdanění nejbohatších příjmových skupin ve Švédsku dosahuje 56 procent, že Dánsko, uznávám, jako jediná země Evropské unie, má jednotnou daň z přidané hodnoty ve výši 25 procent a přitom podle eurobarometru jsou Dánové nejšťastnější zemí v Evropě, aniž bych to spojoval s počínáním dánských studentů v Praze. A i když nechci přehlížet problémy, které i skandinávské země mají, například ekonomické problémy ve Finsku, nebo obtížně zvládnutá imigrace ve Švédsku, musíme konstatovat, že tyto země překonaly euroamerickou ekonomickou krizi daleko lépe než zbytek Evropy. A to je fakt, který je dobré respektovat.
Chtěl bych vás upozornit, že podle údajů společnosti GDEA švédský státní dluh za posledních deset let klesl o 50 procent. A my, kteří jsme byli v situaci, kdy jsme zvyšovali státní dluh i v době šestiprocentního hospodářského růstu, musíme přemýšlet nad tím, proč se to Švédům povedlo a proč se to nepovedlo nám. Ano, nikdo neplatí rád daně. Ale skandinávský model, který vám doporučuji k úvaze, je typický nejenom vysokým zdaněním. Je typický tím, že se za prvé výnos daní nerozkrade, a za druhé tím, že tento výnos je rozumně investován. Je investován právě do oblasti lidského potenciálu, ať už je to školství, nebo ať už je to zdravotnictví. A právě tyto lidské investice mají dlouhodobý charakter
Jestliže nový ministr školství navrhuje školskou reformu neomezovat pouze na neustálé experimenty s vysokoškolským studiem, ale začít od základního a dokonce od předškolního vzdělávání, s čímž naprosto souhlasím, pak to znamená, že pozitivní efekty takové reformy se projeví až po uplynutí jedné generace. A běžný politik je vázán svým čtyřletým funkčním obdobím a samozřejmě i touhou být zvolen na další čtyři léta.
Masaryk si kdysi přál, aby Československo mělo 50 let k tomu, aby se stalo plnohodnotnou demokracií. Bohužel, dostalo jenom 20 let. Snažme se tedy hledat tuto inspiraci, chcete-li tento sen, u evropských zemí, které jsou prokazatelně úspěšnější než průměr Evropy. A nezabíhejme ani na další kontinenty, ani na vymýšlení dalších originálních českých cest. To je moje první a základní poznámka.
A nyní mně dovolte, abych se krátce vrátil k programovému prohlášení vlády. Byl jsem v určitých rozpacích, když jsem je četl, protože jsem vlastně v poslední verzi dostal do ruky dvě programová prohlášení. Jedno, které se jmenuje programové prohlášení vlády, a druhé, které se jmenuje koaliční smlouva. A protože vynikám, kolegyně a kolegové, pečlivostí čtení, v těchto dokumentech jsem našel 15 základních rozdílů. Nemám tím na mysli rozdíly formulační, nemám teď na mysli rozdíly vyplývající ze zestručnění a v některých případech naopak z rozšíření těchto dvou dokumentů. Mám tím na mysli rozdíly obsahové. A abych vás dlouho nezdržoval, dovolte mi, abych uvedl jeden jediný příklad. V koaliční smlouvě se dokonce na dvou místech hovoří o tom, že má být snížena daň z přidané hodnoty na léky, knihy a případně další komodity. V programovém prohlášení jsem se dočetl pouze o snížení daně z přidané hodnoty na léky. Chtěl bych upozornit, že mně to osobně vůbec nevadí, ba právě naopak. Říkal jsem panu ministerskému předsedovi, že bych považoval za daleko užitečnější místo snižování DPH na knihy rozsáhlejší podporu obecních knihoven, jako přirozených zřídel místní kultury a místní vzdělanosti, protože knižní repertoár samozřejmě zahrnuje i pornografii, a já opravdu nevidím důvod, proč daňově zvýhodňovat pornografii. Ta si na sebe vydělá dostatečně sama. Ale pouze konstatuji, jako pars pro toto jeden z mnoha příkladů nesouladu mezi koaliční smlouvou a programovým prohlášením vlády, takže kdybych byl právní puntičkář, jako že nejsem, tak bych dokonce prohlásil, že programové prohlášení vlády je porušením koaliční smlouvy. Ale já nic takového neřeknu, protože přeji této vládě úspěch, protože jsem se sám snažil k tomuto úspěchu přispět z hlediska složitých problémů u jmenování ministra financí. Koneckonců zastávám názor, že když ve vládě nejsou všichni tři předsedové koaličních stran, tak tato vláda kulhá a je málo schopna komunikace. Domnívám se, že toto koaliční partnerství, tento sňatek z rozumu je jediným možným řešením situace, která vznikla po svobodných volbách, a proto moje poznámky berte jako poznámky přátelské. Jako poznámky, které se snaží zlepšit fungování vlády.
Další poznámkou vedle jistého nesouladu koaliční smlouvy a programového prohlášení je i fakt, každý programový dokument má být kontrolovatelný. A má-li být kontrolovatelný, musí obsahovat i časové termíny. Přijal jsem s potěšením ujištění pana ministerského předsedy, že pendantem tohoto programového prohlášení bude i legislativní plán vlády. Protože bez tohoto plánu a termínů z něj vyplývajících by mohla vláda tvrdit, že všechny své sliby hodlá splnit v posledním týdnu svého funkčního období, dovedeno ad absurdum, což by jistě nebylo zcela vhodné.
Další přátelská poznámka se týká rozporu mezi cíli, které jsou v programovém prohlášení obsaženy, a s nimiž velmi a velmi souhlasím, protože prezidentovi přísluší vyjadřovat se sice teoreticky ke všemu, ale prakticky především k otázkám obranné a zahraniční politiky. Rád bych uvítal, jak to, že v kapitole ministerstva obrany se vyskytují zahraniční mise, pane ministře. Jsem rád, že jsme se v tomto shodli, a vím, že proti zahraničním misím je podstatná část veřejnosti. A já jim vždycky připomínám výrok Neville Chamberlaina ze září 1938: "Proč bychom měli bojovat za zemi, o které nic nevíme?" A totéž jsem říkal při své nedávné návštěvě vojáků v Afghánistánu. My bojujeme proti mezinárodnímu terorismu především proto, aby tento terorismus nepronikl na naše území. Chtěl bych uvítat, tentokrát už jsem se asi obrátil správným směrem, i tu část programového prohlášení vlády, která mluví o vytvoření podmínek pro vstup do eurozóny. A souhlasím i s tím, že vláda předkládá návrh Poslanecké sněmovně a posléze i mně na uzavřeni fiskálního paktu, zdůrazňuji s vyloučením části III., protože tuto část z objektivních ekonomických důvodů dnes nemůžeme akceptovat, stejně tak jako i neakceptovalo zmíněné Švédsko, Polsko, Maďarsko nebo Litva.
Chtěl bych jenom upozornit, že z hlediska plnění Maastrichtských kritérií, která jsou tři, nám nic nebrání v tom, abychom již nyní zahájili přípravné práce pro vstup do eurozóny, a abychom se přiblížili onomu dvouletému přechodnému období, v němž kurs koruny vůči euru má být fixován ve velmi úzkém tolerančním pásmu. Chtěl bych vyslovit svoji hlubokou nespokojenost nad intervencí České národní banky, která tento kurs uměle posunula mimo reálnou tržní hodnotu, a tím ať už vědomě nebo nevědomě zpomalila náš vstup do eurozóny.
Nu a jedna z posledních přátelských poznámek. Když jsem si přečetl jakousi bilanci, to znamená na jedné straně cíle, na druhé straně prostředky, tak jsem se chtěl zeptat: milí moji, a kde na to vezmete peníze? Protože zatímco kalkulace předpokládaných rozpočtových výdajů je, nechci říci zcela transparentní, ale ne úplně mlhavá, pak fuzzy jsou představy o rozpočtových úsporách, ať už na příjmové nebo na výdajové straně státního rozpočtu.
Naprosto souhlasím s tím, že v rozpočtu jsou obrovské rezervy. Jsou to plýtvavé výdaje, jsou to předražené veřejné zakázky. Jako jeden z drobných příkladů bych uvedl zákon o státním příspěvku na bydlení, který umožňuje majitelům ubytoven bohatnout na svých klientech. Jsem přesvědčen, že lze zlepšit výběr daní. Mimochodem, zatímco v koaliční smlouvě se mluví o finanční policii, v programovém prohlášení žádnou finanční policii nevidím. Jsem přesvědčen, že majetková přiznání mohou přispět k odstranění korupce, zejména bude-li důkazní břemeno přeneseno, jak říká Jára da Cimrman, na sprostého podezřelého. Ale ptám se: už jste to kvantifikovali? Už jste zjistili, jestli vám to bude stačit? A pokud ne, tak tady nastupují čtyři scénáře a já jako bývalý prognostik miluji scénáře, no a myslím si, že někteří umělci budou docela rádi - opět se obracím nesprávným směrem - když na závěr svého vystoupení tyto čtyři scénáře uvedu.
Scénář první. Pan ministr Babiš najde v rozpočtu, a má na to záviděníhodnou dobu čtyř měsíců, dostatečné rezervy na to, aby vládní sliby byly naplněny, protože, jak víte, v červnu se vládě předkládá první návrh zákona o státním rozpočtu. V tom případě bude všechno v pořádku a my pana Babiše navrhneme na Nobelovu cenu za ekonomii.
V druhém případě nastane situace, že bude nutné přistoupit, samozřejmě až po zacpání rozpočtových děr, k onomu skandinávskému modelu, k solidaritě bohatších s chudšími, k progresivnímu zdanění příjmu fyzických osob, úpravám korporátní daně, úpravám DPH a koneckonců i k zavedení sektorové daně, o níž koalice s velkým váháním a s velkými pochybnostmi mluví a kterou já zcela podporuji. To je v obou případech optimistický scénář a oba dva tyto scénáře se dokonce mohou i vzájemně doplňovat.
A pak následují dva pesimistické scénáře. Scénář první: vláda oznámí, jak už bylo kdysi řečeno jedním pravdivým výrokem, že naše sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického kontextu a tím pádem začne postupně ztrácet důvěru občanů.
Scénář druhý. Vláda své sliby splní za cenu dalšího neúměrného zadlužování, za cenu rozdávání předvolebních dárečků, protože všude máme nějaké volby - teď eurovolby, které jsem nedávno vyhlásil na 23. a 24. května, pak komunální volby, pak senátní volby a před volbami nepopulární opatření nejsou přijímána s příliš velkou radostí. Ovšem toto zadlužování by zákonitě vedlo k tomu, že překročíme onen tříprocentní limit maastrichtských kritérií a že si odřízneme cestu ke vstupu do eurozóny, kterou sám vytrvale již několik let doporučuji.
Milé kolegyně, milí kolegové, blížím se k závěru svého vystoupení. Řekl jsem, že moje poznámky budou přátelské a stejně tak bude přátelská i moje poznámka směrem k novému předsedovi Sněmovny Janu Hamáčkovi, který řekl, že Sněmovna má být dílnou. A já si vzpomínám, že když jsem v roce 1996 měl rovněž první projev jako předseda Poslanecké sněmovny, řekl jsem, že Sněmovna má být dílnou, ze které budou vycházet dobré zákony. Byl bych spokojený, kdyby těmito dobrými zákony byl v prvním případě služební zákon, který by konečně odstranil politické trafikanty, onu neodolatelnou touhu politických stran bez výjimky obsadit svými stranickými funkcionáři všechna významná místa v rezortech, které jim připadly, a stranickými členy všechna nevýznamná místa včetně vrátných a uklízeček. Ten problém odbornosti, který služební zákon zdvihá, ničí dilema či dichotomii, se kterou jsme se setkávali i při diskusích o sestavování vlády. Buď budete odborník nebo budete politik. A já vám tvrdím, že můžete být obojí. Vzpomeňte si na dva bývalé ministry financí. Byl Alois Rašín politik? Nepochybně ano. Byl ekonom? Nepochybně ano. A jeho názorový protipól Karel Engliš byl jak politikem, tak ekonomem.
Zejména ti, kdo už něco v životě úspěšně řídili, ať to byla obec, město nebo firma, vědí, že tyto dvě funkce lze splnit. Baťa byl starosta Zlína, tedy politik, a samozřejmě, kdo by o tom pochyboval, i velmi úspěšný podnikatel, byť na začátku své životní dráhy třikrát zkrachoval. Proto nevěřte těm, kdo budou klást umělou hranici mezi odborníky a politiky. Při troše dobré vůle lze najít lidi, kteří splňují obě kritéria současně a k tomu by právě měl sloužit služební zákon.
Za druhý ze tří zákonů, které by měly z této dílny vyjít, pokládám zákon o prokázání původu příjmů a majetku. Ve vládním programovém prohlášení se o něm mluví pouze v kapitole ministerstva financí a bohužel k mé lítosti, pane ministerský předsedo, nebyl zmíněn v prioritách vlády. Nicméně chceme-li účinně bojovat proti korupci, nic jiného nám nezbývá. Před dvěma lety bylo v Německu zabaveno 2120 nelegálně získaných majetků podle obdobného zákona. Dost rád bych viděl, kolik nelegálně získaných majetků by bylo zabaveno v České republice, kdyby obdobný zákon konečně platil i u nás.
Nu a konečně třetí zákon je zákon zákonů, tedy zákon o státním rozpočtu. A tady předpokládám, že se utkám s vládou a že se utkám i s vámi.
Zastávám něco, čemu se možná dá říkat prezidentská mantra. Jediný způsob, jak překonat enormně vysokou nezaměstnanost, nejsou neustálé, často zmatené změny typu aktivní politiky zaměstnanosti, kde se jenom vyhazují peníze bez reálného efektu. Jediný způsob, jak překonat nezaměstnanost, jsou investice. Investice vytvářející nová pracovní místa, a to opět vedle krátkodobých investic i investice velkého rozsahu, které lidé malého myšlení někdy označují jako megalomanské projekty jenom proto, že svým horizontem přesahují ony fascinující čtyři roky.
Včera jsem byl, přátelé, v jižních Čechách. Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan vybudoval vodní dílo, jehož retenční kapacita je větší než retenční kapacita vltavské kaskády, nehledě na to, že je to dílo, které je atraktivní pro cestovní ruch. Kdyby tehdy v rožmberském panství vládla Strana zelených, měli jsme tam útulné mokřady se spoustou komárů a žádné vodní dílo by nevzniklo, protože by je Zelení označili za megalomanský projekt.
Proto, třebaže vím, že investice jsou otloukánkem, že investice nemají volební právo, že občasné přestřihování pásek má menší efekt než když dáte do natažené ruky občanů nějakou tu sociální dávku, přesto - a to je ta prezidentská mantra - se velmi přimlouvám za to, aby už v novém zákoně o státním rozpočtu podíl investic konečně vzrostl, protože jinak se odsuzujeme k tomu, že nezaměstnanost dále poroste, byť s časovým zpožděním, neboť jistý růst produktivity práce při mírném ekonomickém oživení vůbec nezaručuje, že budou absorbovány nové pracovní síly.
Ostatně soudím, jak říkal starý Cato, že z krize se musíme proinvestovat a že ten, kdo odmítá rozumné inteligentní investice nikoliv pomníky typu akvaparků, že ten, kdo odmítá tyto investice, škodí této ekonomice a škodí této zemi, protože nezaměstnanost není jenom ztráta ekonomických příležitostí. Nezaměstnanost je sociální problém, protože je ztrátou lidské důstojnosti.
Kolegyně a kolegové, zcela závěrem chci blahopřát jednak těm, kdo byli do této Poslanecké sněmovny zvoleni znovu. Znamenalo to projít zkouškou ohněm, v mnoha případech získat preferenční hlasy a tedy důvěru voličů, nikoli pouze stranických sekretariátů. A jsem rád, že tady jsou. Současně bych chtěl blahopřát více než 110 poslancům, kteří se sem dostali poprvé. A jako člověk, který už v politice něco zažil, bych je chtěl na závěr svého vystoupení přátelsky varovat.
Stanete se objektem mediální kampaně. Na tom by nebylo nic špatného. Znáte můj názor na novináře, ale občas z nich vypadne alespoň jeden či dva kritické argumenty, nikoli jenom nadávky. Ale chtěl bych upozornit na fenomén, který se objeví, až si noví poslanci - ti starší už jsou otrlejší - otevřou internet. A otevřou si tak zvané internetové diskuse, kde minimálně třetina těchto diskusí má autory skrývající se pod nejrůznějšími anonymními přezdívkami. A tito autoři neargumentují, tito pouze nadávají. Jsou to lidé, u nichž jejich závist přerostla až v patologickou nenávist vůči všem, kdo jsou schopnější než oni sami, tedy vůči všem. Jsou to lidé, o nichž Tomáš Masaryk v poněkud jiném kontextu mluvil jako o patologické sedlině české společnosti.
A já bych zde navázal na svůj inaugurační projev, kde jsem vás poprosil: Nenechte se otrávit. Nenechte se otrávit závistivými, nešťastnými, možná, ač nejsem psychiatr, i duševně nemocnými lidmi, kteří si své komplexy nenávisti vylívají za pomoci nového komunikačního média. Hodnoťte své činy podle výsledků své práce. A podle ničeho jiného než podle těchto výsledků.
Průzkumy popularity mohou zavádět. Tady byl nejpopulárnější tu Vladimír Dlouhý, tu Pavel Bém, tu Stanislav Gross. Kde dneska jsou? Nehodnoťte se podle průzkumu popularity, hodnoťte se podle výsledků.
A zcela závěrem vám všem dvěma stům poslanců chci popřát, abyste vaše funkční období, váš pobyt v této ponorce, pokládali za nejzajímavější a nejužitečnější období vašeho života.
Děkuji vám za vaši pozornost.
