"Když zabili Bohouše, bylo mi devět let. Neměl jsem z toho moc rozum. Nechápal jsem to. Ale vrací se mi vzpomínky ještě teď po těch letech, po půl století. Pořád jsem z toho špatný," říká dojatě Roman Syřínek. Odlišné i/y v příjmení bratrů je jen dávnou chybou matrikářky. Vraha jeho bratra nikdy nevypátrali.
Vašeho bratra zasáhl do břicha příslušník Lidových milicí u Tylova náměstí v Praze, když tam zasahovaly proti demonstrantům, kteří protestovali proti okupaci sovětskou armádou. Díky svědkům je jasné, že byl Bohumil jen zvědavý, do žádných bojůvek se nepouštěl…
Byla to vražda. A kdyby tehdy - a vlastně i dnes - po vrahovi mého bratra policajti šli, tak ho dopadnou. Ale oni to vyšetřit nechtěli. Nestáli o to. Pro naši rodinu to byla nesmírně těžká situace. Pamatuji si, jak nám vrátili Bohoušovo oblečení - modré džíny, košili. Bylo vyprané a já se chodil na tu jeho prostřelenou košili, na ty dvě díry po střele, dívat. Bohouš byl o pět let starší.
Nicméně jsem rád, že jsou lidi, kteří příběh mého bratra i těch ostatních zastřelených popisují, jdou po tom, protože není možné, aby nebyl nalezen vrah.
Byla vaše rodina režimem nějak perzekvovaná?
Jako dítě jsem to nevnímal. Ale když jsem byl starší, pořád na mě tlačili, abych vstoupil do KSČ. Ale já bych to i kvůli tátovi, který byl naprosto skvělý chlap, stejně nikdy neudělal. Po vojně jsem nastoupil jako elektrikář v Písku. A když se nám s manželkou Vlaďkou narodil Honzík, přišel najednou ředitel a řekl, že když nevstoupím do strany, tak se postará, aby se můj kluk nikam nedostal.
Vracel jsem se tehdy domů a manželce řekl, že musíme odejít, že tady nemáme žádnou budoucnost, byť jsme nic neudělali… jen mi bolševici zastřelili bratra. Emigrovali jsme. To byl rok 1984.
Vy jste utíkali na Západ za docela dramatických okolností, že?
Žil jsem zhruba 15 let ve Spojených státech, ale utíkali jsme přes Rakousko. Bez syna. Toho tu bolševici devatenáct měsíců drželi jako rukojmí, aby nás dostali zpátky. První Vánoce v emigraci jsme se málem oběsili, jak nám Honzík chyběl. Byla to absolutní bezmoc. Bráchu mi zabili, syna mi drželi za železnou oponou jako rukojmí… Ať si to zkusí komunisti představit na svých dětech…
Několik let po listopadu 1989 jste se vrátil, rozjelo se zase vyšetřování smrti vašeho bratra, byl jste s policií v kontaktu?
Ne, vůbec. Na mě konkrétně se nikdo neobrátil.
Pročetl jste si alespoň po revoluci v archivu svazky, které na vás komunistická Státní bezpečnost vedla?
Šel jsem tam, ale ani jsem to celé nečetl. Zajímavé ovšem bylo, že i podle těch estébáků, kteří to psali, jsme byli normální lidi. Nenašel jsem tam na sebe ani na svoji ženu nic špatného.
Kdy se na vás vlastně StB zaměřila?
Vedla na mě svazek od mých patnácti let. Vlastně od chvíle, kdy za mnou přijel ze Států bratranec Milu (Milutin Velimirovič byl rodák z Písku - pozn. red.), který kdysi také emigroval. Byl pilot, létal pak pro Pan Am a v té době byl vlastně už Američan. V 70. letech byl v Československu a mě navštívil ve škole, bylo mi těch patnáct. Milu sice mluvil česky, ale měl již přízvuk. No samozřejmě se mě na něj všichni ve škole ptali. Netrvalo dlouho, abych zjistil, že to byla chyba.
A jen kvůli tomu na mě zavedla StB svazek, přitom jsem vůbec nic nedělal. Zavolali si mě do Bartolomějské, vyptávali se na bratrance, ale já nic nevěděl. Byl jsem mladý kluk… dítě.
Milu pak v roce 1988 zahynul při pádu letadla letu Pan Am 103 u skotského Lockerbie poté, co na jeho palubě vybuchla bomba. Až později se zjistilo, že za teroristickým útokem stála libyjská tajná služba. Komunistické svině u nás mi zabili bratra, komunistické svině z Libye bratrance.
Ve sněmovně leží nápad, že by oběti střelby ze srpna 1969 a jejich příbuzné stát odškodnil, mluví se o částce 200 tisíc pro pozůstalé zabitých. Byť jde o celkem symbolické peníze, myslíte, že stát dává tímto gestem najevo, že mu nejsou oběti lhostejné?
Státu na tom nezáleží. Dvě stě tisíc za život? Špatně. Oni nám tímto gestem už asi chtějí zavřít pusu. Už jste dostali zaplaceno, mlčte. Ne, já ty peníze nechci, já chci, aby je dali těm, kteří najdou vrahy nevinných lidí. Myslím si, že jsme dnes už technologicky a znalostmi tak daleko, že toho střílejícího dobytka z Lidových milicí lze najít snáze.
Pořád si říkám, jak je možné, že Čech zastřelí Čecha, aniž by mu jakkoliv ubližoval. Jak někdo může střílet do davu, do dětí… Co je to za hovado a jaké hovado k tomu dalo příkaz? Nechápu, jak někdo může střílet do vlastních lidí.
Horlivá třídní nenávist, zaslepení ideologií… Nicméně dokázat, kdo z desítek milicionářů konkrétně střílel, už bude zřejmě nemožné.
Obávám se, že lidem to je stejně docela jedno… Proč to jinak nevyšetřují? My chceme znát viníka. Bohouš nikomu nic neudělal a není tu. Já nikomu nic neudělal a musím s tím žít. Asi před deseti lety pozvali mámu, aby převzala za Bohouše nějakou pamětní plaketu. Byla už stará, poslali tam mě. A vedle seděla maminka Danuše Muzikářové, kterou v srpnu 1969 zastřelili v Brně. Tu maminku museli podpírat, když si pro plaketu šla. A myslím, že ona by to měla stejně jako já: Kašlu vám na ty peníze, já chci znát vraha svého dítěte.
Ti milicionáři z Okuly Nýrsko budou už po smrti.
No jo. Stejně ale chci znát jejich jména.
