1Co se stalo

Jedna válenda, rozkládací matrace a spartakiádní lehátko, které musí být přes den složené. Když spí, zbývá mezi třemi ženami žijícími v jednom pokoji kladenského azylového domu jen asi 20 centimetrů místa. „Kuchyň, toalety a sprchu máme společné na chodbě a na život nám musí po odečtení nájmu stačit 4,5 tisíce na měsíc,“ říká dvaapadesátiletá Šárka Šimková. V jediné těsné místnosti žije se svou čtrnáctiletou dcerou Veronikou a dočasně i se šestnáctiletou Vendulou.

Kromě postelí mají uvnitř jen peřiňák, šatní skříň, několik menších skříněk, stolek se židlí a malou ledničku. Stísněný prostor vyzdobený obrázky majáku na břehu moře a delfína na širém oceánu může vzdáleně připomínat kajutu lodi. I proto, že ven ženy vyhlíží jen dvěma malými okny. Stěhování do lepšího ale nepřipadá v úvahu. „Na dražší nájem zatím nemáme. Vše nakupujeme co nejlevněji. Já holkám vařím, málo masa, hodně omáček a polévek. A oblečení kupujeme v second handu,“ popisuje Šimková.

I ona občas slýchá, že chudoba se naší země téměř netýká. Mnohem častěji politici zmiňují, jak „Česko bohatne“. Jenže případ Šárky Šimkové není ojedinělý. Podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) žilo v roce 2017 pod hranicí chudoby – s příjmem nižším než 11 194 korun – 9,1 procenta Čechů a Češek, tedy 950 tisíc obyvatel. V roce 2016 jich bylo přes milion.

Podle zahraničních statistik je u nás chudých ještě o něco více. Experti evropského statistického úřadu Eurostat berou kromě nízkých příjmů v úvahu i takzvané sociální vyloučení a materiální deprivaci. Například zjišťují, jak často si lidé mohou dopřát maso či jeden týden dovolené mimo domov. Vloni podle nich nízká životní úroveň trápila 12,2 procenta Čechů, v roce 2016 to bylo 13,3.

947 810 osob pod hranicí chudoby

 

1 002 252

 

1 006 234

 

1 000 540

 

990 295

 

947 810

 

885 947

 

2012

 

2013

 

2014

 

2015

 

2016

 

2017

 

Procento osob z dané skupiny pod hranicí chudoby

v roce 2017

Penzisté

bez partnera

 

Samoživitel/ka

s jedním dítětem

 

Důchodci

 

Nezaměstnaní

 

10,8 %

 

48,6 %

 

28,3 %

 

31,4 %

 

947 810 osob

pod hranicí chudoby

 

1 002 252

 

1 000 540

 

990 295

 

947 810

 

885 947

 

2012

 

2013

 

2014

 

2016

 

2017

 

Procento osob z dané skupiny

pod hranicí chudoby

v roce 2017

Důchodci

 

Nezaměstnaní

 

10,8 %

 

48,6 %

 

Penzisté

bez partnera

 

Samoživitel/ka

s jedním dítětem

 

28,3 %

 

31,4 %

 

Zdroj: ČSÚ

Příčina toho, proč v zemi žije podle oficiálních statistik zhruba milion lidí v chudobě, je podle expertů jasná. Spíše než nízké platy za ni podle expertů mohou dluhy, navazující exekuce a malá šance na oddlužení.

„Předlužení je důsledkem, ale i příčinou chudoby. Lidé se většinou do dluhů dostanou, když jsou ve složité životní a finanční situaci a nezbude jim jiná možnost než nevýhodná půjčka. Kupříkladu nemají z čeho zaplatit nájem a energie. Kolotoč úroků, sankcí a následných exekucí, který vznikl jako model podnikání některých subjektů, pak vede do dluhové pasti,“ říká sociální analytička Charity Martina Veverková.

Čechy dusí dluhy

Před dvaceti lety dlužil každý Čech průměrně deset tisíc korun. Nyní je to už 135 tisíc. Ještě důležitější je ale jiný údaj: podíl příjmů domácností, který na splátky půjček a úvěrů všeho druhu připadá. Zatímco v roce 1998 to bylo osm procent, dnes na splátky padne celých čtyřicet procent příjmů českých domácností.

Češi si nejčastěji berou hypotéku na byt či dům nebo úvěr na jeho zařízení. Peníze si ale půjčují i na základní životní potřeby, třeba na jídlo, oblečení pro děti nebo hračky. A to hlavně tehdy, když se dostanou do finančních potíží.

„První spotřebitelské půjčky od nebankovních společností jsem si brala kvůli dětem. Kupovala jsem jim oblečení, vybavení do pokojíčku, postýlku, kočárek, hračky,“ říká 33letá vyučená švadlena a matka dvou dětí Vendula Smutná z Prahy, která splátky svých dluhů nezvládla a skončila v exekučním řízení.

Právě spotřebitelské půjčky od nebankovních institucí bývají často důvodem, proč se lidé dostávají do dluhových pastí. Jejich mimořádný nárůst je vidět i ze statistik. Zatímco před dvaceti lety činil spotřebitelský dluh na jednoho obyvatele 395 Kč, vloni už dosáhl 20 853 Kč.

Odpovědnost za současnou situaci nesou podle viceguvernéra ČNB Mojmíra Hampla jak dlužníci, tak věřitelé. Dlužník si má dobře rozmyslet, co si může dovolit, věřitel zase, komu může bezpečně půjčit. Příčin vysokého zadlužení části obyvatelstva je však více: „Kus toho je lehkomyslnost dlužníka – určitá míra nezodpovědnosti a uvažování bez dlouhodobého výhledu. Může jít o špatné zhodnocení budoucí finanční situace. Zadlužení ovlivňují také neférové praktiky věřitelů, ne vždycky je jasně sděleno, co podmínky půjčky znamenají. Potom jde o pravidla v právním řádu na vymáhání závazků, od kterých se odvíjí motivace věřitelů exekuce zahajovat,“ řekl Hampl.

Problémy se přitom týkají nejen lidí s nízkými příjmy a těch, kteří si berou úvěry nezodpovědně. Do dluhové pasti se postupně propadla i řada lidí s průměrnými či nadprůměrnými výdělky. Třeba otec Venduly Smutné Václav.

Jako bývalý kvalifikovaný horník, který obsluhoval razicí kombajn, vydělával i čtyřicet tisíc čistého. Stejně se ale kvůli několika půjčkám, zejména na vybavení bytu, dostal do těžkých finančních potíží a dnes si musí vystačit s životním minimem. „Splácet jsem se ale snažil, žádal jsem banky o sjednocení dluhů, o prodloužení doby splatnosti, ale nevyhověly mi,“ říká šestapadesátiletý muž, kterému život zkomplikovaly hráčská vášeň, rozvod s manželkou a těžká nemoc.

Vážné problémy s dluhy se sice týkají převážně lidí s nižším vzděláním, ale potíže s nimi dokážou mít i vysokoškoláci. „Ani dobře vzdělaní lidé dnes většinou nevědí, co dělat, když nejsou schopni splácet své závazky,“ říká ředitelka Vzdělávacího centra a Dluhové poradny Lucie Kopecká.

Dluhy a příjmy Čechů (v korunách na osobu)

Zdroj: Analýza EOS KSI z dat ČNB a MPSV

Šampion v exekucích

S rostoucím počtem zadlužených Čechů přibývá i lidí, kteří své závazky splácet nezvládnou a skončí v exekuci. Exekuční příkaz už držel v ruce skoro každý desátý obyvatel země nad 15 let. A další přibývají. Každou minutu je zahájena více než jedna nová exekuce.

Česko je těmito čísly mezi zeměmi Evropské unie ojedinělé. „Nikde nemají takový problém jako u nás. V Německu, ale i v řadě jiných evropských zemí, včetně Ukrajiny nebo Ruska, se klade důraz na předexekuční a předsoudní vymáhání. K exekucím se dostávají jen extrémní případy,“ říká autor Mapy exekucí Radek Hábl. Česká čísla přitom ve skutečnosti mohou být ještě vyšší. Statistiky neobsahují údaje o výkonech rozhodnutí vedených soudy a exekucích vedených orgány státní správy a samosprávy, finančními orgány či zdravotními pojišťovnami. „Počítáme-li i rodinné příslušníky, problém se týká zhruba dvou milionů lidí, což je pětina veškeré populace,“ říká Hábl.

Kde žije nejvíc Čechů v dluhové pasti? Podívejte se na novou mapu exekucí ›

Skoro půl milionu Čechů má navíc tři a více exekucí, což ukazuje, že nejsou v exekuci kvůli jediné zapomenuté složence. Dopis od exekutora dostávají jak chudobou ohrožení lidé, jako jsou osamocené matky s dětmi či důchodci, tak příslušníci střední třídy, například podnikatelé. Polovinu z dluhů tvoří malé částky do 10 tisíc korun.

I původně drobný dluh ale může narůst do obřích rozměrů. Například truhlář Jaroslav Procházka z Plzeňska podepsal v roce 1998 smlouvu, ve které kvůli své nepozornosti a údajnému nátlaku souhlasil s denním penále 1300 korun, dokud dluh 314 tisíc korun nesplatí. Dlužná částka, včetně poplatků advokátům a exekutorům, se tak zvýšila na dnešních 8,4 milionu. „Ze svého platu řidiče to nemám šanci nikdy splatit,“ říká muž, který už přišel o veškerý majetek a exekutoři mu z jeho platu nechávají jen životní minimum.

Pravidelná šetření Eurostatu, která srovnávají míru chudoby v zemích EU, ale exekuce – podobně jako insolvence – nezohledňují. V jeho žebříčcích se tak Česko každoročně umísťuje mezi státy, kde je chudých nejméně. V roce 2016 bylo dokonce s 13,3 procenta druhé za Islandem, zatímco v celé Evropské unii byl průměr 23,4 procenta.

Procento lidí ohrožených chudobou či trpících sociální deprivací

Zdroj: Eurostat

Pokud by se exekuce a insolvence do evropských statistik započítávaly, země by dopadla hůře. Mezi lidi postižené chudobou by podle Radka Hábla mohlo patřit dalších zhruba 300 tisíc Čechů. Ještě hlouběji by se Česko propadlo v případě, že by srovnání vycházelo z parity kupní síly, která vyjadřuje schopnost koupit stejný soubor zboží v různých zemích.

Na hraně chudoby nejčastěji balancují samoživitelky s dětmi a osamělé seniorky ve věku nad 65 let. Téměř třetině z nich chudoba hrozí. Ta pak neznamená jen neschopnost vyjít s vlastními příjmy, provází ji i vyloučení ze společnosti. Často dopadá také na další generace.

Pro mnohé je tento stav celoživotní normou. Jsou nuceni žít v ubytovnách, azylových domech, pobírat sociální dávky, pracovat načerno a poptávat potravinovou či materiální pomoc. To vede k celkové životní nestabilitě a v mnoha případech i zdravotním problémům. „Z příběhů našich klientů vidíme, že se často stávají oběťmi nekalého jednání, například ze strany různých prodejců nebo nebankovních společností, a to i kvůli svému nižšímu právnímu povědomí a tomu, že nemají ve zvyku bránit svá práva,“ podotýká Martina Veverková z Charity.

Ohrožení demokracie

Velká skupina chudých, často nevzdělaných lidí navíc pro každou společnost znamená problém. Trefně to vyjádřil už téměř před 80 lety slavný německý autor Lion Feuchtwanger ve svém románu Vyhnanství, kde popisuje osudy německých emigrantů uprchlých z třetí říše. „Jaká je to svoboda, když je sice každý připuštěn ke startu, ale když jeden si může vzít auto, kdežto druhý pro nedostatek prostředků musí jít pěšky?“ poukazuje na kořeny problému, který v Německu vedl k nástupu fašismu.

Téma ohrožení demokracie ale není spojeno jen s minulostí, naopak. V posledních letech je aktuální v mnoha zemích včetně Česka. „Lidé, kteří jsou pod hranicí chudoby, jsou často nevoliči, a pokud volí, tak nezřídka antisystémové strany, jako jsou komunisté či SPD. A když porovnáte počet exekucí v jednotlivých oblastech s počty lidí, kteří volí nějak extrémně, zjistíte, že exekuce mají také výrazný vliv,“ říká sociolog Daniel Prokop z agentury Median.

V Česku to potvrdily výsledky posledních parlamentních a prezidentských voleb. Lidé z periferie – chudších oblastí s nižší životní úrovní – hlasovali v roce 2017 častěji pro populisty a extremisty. Například v Hradci Králové, kde jsou relativně vysoké platy, minimální nezaměstnanost a poměrně nízký podíl lidí v exekuci (v celém okrese 7,5 procenta), volilo SPD 8,4 %, KSČM 6,6 %, ODS 12,1 % a TOP 09 8,2 %. Zhruba sto padesát kilometrů odsud, v severomoravském Bruntále, který trápí vyšší nezaměstnanost, nižší platy a vysoký podíl lidí v exekuci (v celém okrese téměř 15 %), měla SPD 15,4 %, komunisté skoro 11 %, zatímco ODS 6,9 % a TOP 09 1,7 %.

Výsledky parlamentních voleb 2017 v obcích
dle nezaměstnanosti v obci (v procentech)

Zdroj: Median pro Českou televizi

Jak vyplývá z řady analýz, i prezidentské volby v roce 2018 rozhodl fakt, že Miloš Zeman dokázal dostat na svou stranu právě lidi z periferií. Celý příhraniční pás země – v podstatě shodný s bývalými Sudety, kde je dodnes méně pracovních příležitostí, nižší životní úroveň a vysoký počet lidí zasažených dluhy a exekucemi – se stal Zemanovou volební baštou. Chudoba tak významně ovlivnila i životy těch, kteří nouzí netrpí.

Dopady chudoby dokládají i příklady z komunální politiky. V severočeském Duchcově po nepokojích kvůli násilí v tamní čtvrti Jižní Město v roce 2013 zvolili do zastupitelstva tři členy Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS), která je považována za extremistickou. Jeden z nich se stal dokonce radním ve vzniklé koalici ČSSD–KSČM–DSSS.

V Kladně zase tamní radnice kvůli velkému počtu sociálně slabých lidí a množství ubytoven, kde žijí, vyhlásila celé území města ghettem, přesněji zónou bez doplatku na bydlení. Totéž udělala i další města, například Karviná či Ústí nad Labem. Radní tak z těchto sídel vyhánějí chudé jinam.

Kořeny byznysu s chudobou

Velká skupina chudých lidí se v Česku neobjevila náhodou. Zejména ve srovnání se západními státy má země nízké platy, nijak vysoká není ani minimální mzda, řadu nedokonalostí má systém vyplácení sociálních dávek. Jedním z klíčových důvodů však je, že tu kolem chudoby vznikl výnosný byznys.

Vydělali na něm zejména advokáti a exekutoři. Ti první hlavně díky přísudkové vyhlášce, která nejprve v roce 2001 paušálně určila, že advokát má v průběhu vymáhání nárok na odměnu minimálně 4000 korun, i když je dluh třeba jen několik desetikorun. Další navýšení odměny advokáta při vymáhání dluhu do 1000 korun (z dosavadních zhruba 4000 na 9400 Kč) přišlo v roce 2006 za premiérování Jiřího Paroubka.

Ministrem spravedlnosti byl v té době Pavel Němec (US DEU). Němec přitom učinil rozhodnutí jen několik měsíců před svým koncem ve vládě. V roce 2014 MF DNES odhalila, že v té době byl už rok jediným akcionářem firmy ČSAD Ingsped Praha, jež zastupovala karlovarský dopravní podnik právě při vymáhání nízkých dluhů. Vymáhacím byznysem se poté zabývala i jeho advokátní kancelář.

Němec byl i u vzniku dalšího pilíře obchodu s dluhy: řada podobných pohledávek nakonec končila u soukromých exekutorů. Vznik této profesní skupiny umožnilo přijetí exekučního řádu v roce 2001 za vlády Miloše Zemana. Parlament tehdy schválil návrh skupiny poslanců, v jejímž čele byl právě – tenkrát ještě opoziční – poslanec Pavel Němec.

Bývalý ministr a předseda Unie svobody, jehož advokátní kancelář Němec, Bláha & Navrátilová sídlí v pražském Karlíně, s novináři odmítá komunikovat. Na vznik zákona si však vzpomíná Hana Marvanová, advokátka, někdejší Němcova stranická kolegyně a bývalá náměstkyně ministryně spravedlnosti Heleny Válkové. „Byla jsem advokátka, která se exekucemi prakticky vůbec nezabývala, nebyla jsem v parlamentu. Ale věděla jsem, že se schází skupinka Pavel Němec a další advokáti po večerech a že zpracovávají ten zákon. Mě tehdy překvapilo, že to dělali takhle nezištně. Byla jsem naivní, oni to pak protlačili parlamentem a právě exekucemi se často odcházeli živit,“ říká.

Jedním z poradců prý byl i dlouholetý prezident exekutorské komory Juraj Podkonický. Lidové noviny před deseti lety odhalily, jak levně koupil funkcionalistickou vilu v pražské Evropské ulici – v exekuční dražbě, kterou pořádal jeho kolega exekutor, dnes šéf Exekutorské komory Vladimír Plášil a které se kromě Podkonického účastnil jediný dražitel. Protizákonné to nebylo. Zatímco soudci, kteří vyhlašují dražby, dražit nesměli, exekutorům to v té době zákon nezapovídal, dnes už ale ano.

Mnohem častěji však exekutoři profitovali z menších obchodů. Po schválení řádu si mohl exekutor u malého, například třicetikorunového dluhu účtovat svoji odměnu a náklady ve výši téměř osm tisíc. „K tomu se připočetlo 3500 korun za dalšího advokáta v exekučním řízení a pohledávka se dostala z 30 korun skoro na dvacet tisíc, to vše v zákonných limitech,“ popisuje autor Mapy exekucí Radek Hábl.

A právě na tom začal celý obchod s dluhy fungovat. Z bagatelních pohledávek dopravních podniků či nemocnic byly rázem desetitisícové sumy. „Najednou se všem vyplatilo vymáhat i nízké poplatky. Stalo se to, co je v celém světě úplně ojedinělé: pohledávky se prodávaly za víc, než je jejich nominální hodnota. Takže tisícikorunové pokuty se prodávaly za 1500, třicetikorunové za padesát,“ říká Hábl.

Mezi advokátem a věřiteli však často stál ještě jeden hráč: takzvané inkasní firmy. Velký věřitel jim předal vymáhání balíku drobných pohledávek. Advokát takovou společnost při vymáhání zastupoval a společně se podělili o sumu odměn. Podobné dohody platily i mezi advokáty a exekutory. Za „dodávku“ výnosného balíku bagatelních dluhů se exekutorské firmy musely advokátům, případně inkasní firmě, nějak odvděčit. „Jsou i smlouvy, kde se exekutoři přímo podbízejí, že část svých odměn odvedou věřiteli,“ popisuje Daniel Hůle z Člověka v tísni.

Jak fungovaly domácí půjčky(schéma platné do roku 2014, exekuce podle něj ale běží a jsou vymáhané dodnes)

Půjčka

10 500 Kč

S klientem jsou podepsány

tři stejné smlouvy na 3500 Kč,

ale s různými společnostmi.

Exekuce

68 760 Kč

nebankovní

společnosti

poskytující

půjčky

3500

3500

3500

Euro Benefit,

a.s.

Domácí půjčky,

a.s.

www.money24.cz

Prodej pohledávek

měla stejné

majitele jako

nebankovní

společnosti,

od kterých

odkupovala

pohledávky

Vymáhací společnost

Vymáhací společnost

Forset Collect Limited

Advokát

Petr Chovančík podává rozhodčí žalobu

Rozhodce

Petr Valenta vydává rozhodčí nález

3500 Kč ... dluh

4719 Kč ... advokát v nalézacím řízení

4900 Kč ... poplatek rozhodci

13 119 Kč * 3 = 39 357 Kč

Exekutorský

úřad Litoměrice

13119 Kč ... dluh + náklady rozhodčího řízení

1936 Kč ... advokát v exekučním řízení

7865 Kč ... exekutor

22 920 Kč * 3 = Exekuce 68 760 Kč

Půjčka

10 500 Kč

Exekuce

S klientem jsou

podepsány tři

stejné smlouvy

na 3500 Kč,

ale s různými

společnostmi.

68 760 Kč

nebankovní

společnosti

poskytující

půjčky

3500

3500

3500

Euro Benefit,

a.s.

Domácí půjčky,

a.s.

www.money24.cz

Prodej pohledávek

měla stejné

majitele jako

společnosti,

od kterých

odkupovala

pohledávky

Vymáhací společnost

Vymáhací společnost

Forset Collect Limited

Advokát

Petr Chovančík podává rozhodčí žalobu

Rozhodce

Petr Valenta vydává rozhodčí nález

3500 Kč - dluh

4719 Kč - advokát

v nalézacím

řízení

4900 Kč - poplatek rozhodci

rozhodci

13 119 Kč * 3 = 39 357 Kč

Exekutorský

úřad Litoměrice

13119 Kč ... dluh + náklady rozhodčího řízení

1936 Kč ... advokát v exekučním řízení

7865 Kč ... exekutor

22 920 Kč * 3 = Exekuce 68 760 Kč

Cíl: zůstat s limitem pod hranicí 5000 Kč + zvýšit pravěpodobnost prodlení klienta + vydělat na nákladech právního zastoupení | Zdroj: Daniel Hůle | Fotografie: Shutterstock

Několik takových případů, včetně angažmá známých bývalých či současných politiků a vysoce postavených úředníků, bylo v minulosti popsáno v médiích. Některé z nich ukazují, že na výdělku se dokázali podílet i manažeři věřitelských firem.

Dopravnímu podniku hlavního města Prahy například do roku 2008 vymáhal pohledávky po černých pasažérech advokát a bývalý ministr vnitra Tomáš Sokol a jeho kancelář. Od roku 2008 tuto činnost převzala společnost Tessile ditta. V orgánech firmy figuroval Martin Horák, který byl od ledna 2010 v dopravním podniku ekonomickým náměstkem. Ten podle publikace Jánabráchismus v české politice, vydané Nadačním fondem proti korupci, vlastnil v roce 2009 – a možná i později – 50 procent jejích akcií. Po jmenování do funkce v dopravním podniku společnost Tessile ditta opustil, ale zůstal v orgánech společnosti Tessile ditta services, která od firmy Tessile ditta část pohledávek za pokuty za černé pasažéry odkupovala.

Horák v únoru 2011 popřel, že by byl akcionářem jedné nebo druhé firmy, a vyjádřil přesvědčení, že ve střetu zájmů nebyl. „Společnost Tessile ditta získala u pražského dopravního podniku zmíněnou zakázku v roce 2008 bez soutěže na 15 let a během té doby mohla podle tehdejších propočtů vydělat více než dvě miliardy korun,“ píše se v publikaci.

Ve společnostech Tessile ditta services a Credit management, které vymáhaly i pro energetický gigant ČEZ, navíc s Horákem působil i dnešní hradní kancléř Vratislav Mynář. Ten už dříve odmítl, že by byl aktivním účastníkem tohoto byznysu, prý šlo jen o kamarádskou výpomoc.

Přerovský exekutorský úřad, dříve šéfovaný Tomášem Vránou, zase od Sokolovy advokátní kanceláře ve Vránově éře získal významné balíky pohledávek, díky jejichž vymáhání se úřad dostal mezi největší a nejbohatší v zemi. Nyní sídlí v nemovitostech, které patří Jiřímu Novákovi, bývalému ministru spravedlnosti, dnes advokátnímu partnerovi Tomáše Sokola. „Klient advokáta Nováka pověřuje Tomáše Vránu lukrativními exekucemi. Přerovský exekutor vymůže od dlužníků peníze a ze svého zisku odvádí nájemné pěkně zpátky právnímu zástupci svého zákazníka,“ uvedl v březnu roku 2014 pořad Reportéři ČT. Advokát Novák se tehdy k záležitosti odmítl vyjádřit.

Přísudkovou vyhlášku, jeden ze základních pilířů, který byznys s chudobou umožnil, zrušil až Ústavní soud v roce 2013. V rozsudku de facto prohlásil, že praxe, kdy předmětem vymáhání už není získat dlužnou částku, ale vydělat na procesu vymáhání, je špatná. Poplatek pro advokáta se snížil a dnes činí 300 korun za úkon. Minimální odměna exekutora je nyní 2000 korun a náhrada nákladů 3500. Nebo 15 procent z vymáhané sumy. „Z dluhu například sto korun tak dnes vymáhací aparát nevyrobí 20 tisíc, ale přibližně 11 tisíc. V Německu jsou však náklady na vymožení stejné sumy zhruba 3500 korun,“ podotýká Hábl.

Na kolik přišlo vymáhání 500 korun od roku 2001 (v korunách)

Za uvedených ministrů spravedlnosti se výše poplatků měnily, sloupec s ministrem Kněžínkem ukazuje současnost. Rozpětí let znamená období, po které platily neměnné sazby.

	Rychetský 2001–2006	Němec 2006–2012	Pospíšil 2012–2013	Pelikán 2014	Kněžínek 2018	v Německu
získá věřitel	500	500	500	500	500	500
advokát (nalézací řízení, vč. DPH)	2562	6069	2520	726	726	675
soudní poplatek (nalézací řízení)	800	800	600	400	400	627
platební rozkaz (vč. DPH)	3862	7369	3620	1626	1626	1802
advokát (exekuční řízení, vč. DPH)	1647	3392	1620	484	484	338
exekutor (odměna, vč. DPH)	3660	3570	3600	3630	2420	-
exekutor (náklady, vč. DPH)	4270	4165	4200	4235	4235	1285
celkem (vč. DPH)	13 439	18 496	13 040	9975	8765	3425

Zdroj: Člověk v tísni

Zvláštní kapitolou obchodu s chudobou je poskytování spotřebitelských úvěrů. Tady však platí, že na každý úvěr jsou potřeba dva. Ten, kdo si peníze půjčí, a ten, kdo mu je poskytne – tedy firmy nabízející spotřebitelské úvěry. Trh s nimi je velký. Každý rok se na něm protočí stamiliony a vypůjčená suma neustále roste. Zatímco na konci roku 2005 činilo podle údajů ČNB celkové zadlužení domácností spotřebitelskými úvěry 182 miliard korun, letos v červnu už to bylo 291 miliard korun.

Chuť Čechů nakupovat na dluh roste. Odpovídá tomu i nabídka. Do roku 2016, kdy došlo k regulaci, bylo na trhu přibližně 57 tisíc lidí a firem s vázanou živností „poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“. Řada nebankovních společností mohla půjčovat peníze za vysoký úrok a ve smlouvách stanovovat likvidační, často nečitelně uvedené penále, aniž by porušovaly platné zákony. Jejich obchodní model byl postaven na tom, že klient nebude schopen splácet.

Tyto firmy půjčily například jen 3000 korun, aby příliš neriskovaly. Když klient neplatil, na úrocích z prodlení a na sankcích vymáhaly – buď ony samy, nebo ten, komu pohledávku prodaly – třeba sto tisíc. „Měl jsem i případy, že z pěti tisíc udělali půl milionu. Jenže oni chudému člověku půjčili třeba na 14 dnů, takže bylo jasné, že když nemá peníze nyní, nebude je mít ani za dva týdny,“ vysvětlil autor Mapy exekucí Hábl.

Počet hráčů na trhu se spotřebitelskými půjčkami (nebankovní poskytovatelé, 2018)

Nebankovní poskytovatelé s licencí

 

85

Počet zprostředkovatelů

 

400

Počet na zprostředkovatele navázaných fyzických osob

 

26 000

Mezi nebankovní poskytovatele se řadí firmy jako Home Credit, které přímo poskytují úvěry. Mezi čtyři stovky zprostředkovatelů se řadí firmy typu OVB či Fincentrum, které půjčky zprostředkovávají. Na tyto firmy jsou pak navázané fyzické osoby, pod nimiž si lze představit různé finanční poradce, kteří často pracují na živnostenský list.

Nebankovní poskytovatelé

s licencí

 

85

Počet

zprostředkovatelů

 

400

Počet na zprostředkovatele

navázaných fyzických osob

 

26 000

Mezi nebankovní poskytovatele se řadí firmy

jako Home Credit, které přímo poskytují úvěry.

 

Mezi čtyři stovky zprostředkovatelů

se řadí firmy typu OVB či Fincentrum,

které půjčky zprostředkovávají.

 

Na tyto firmy jsou pak navázané fyzické

osoby, pod nimiž si lze představit různé

finanční poradce, kteří často pracují

na živnostenský list.

Zdroj dat: ČNB

Ubytovny jako zlatý důl

V Česku je zhruba 215 tisíc domácností, které nezvládnou zaplatit si bydlení a musí jim pomoct stát. Ten k tomu využívá dva typy dávek. Za první čtvrtletí letošního roku rozdělil dvě miliardy korun formou příspěvku na bydlení. Přes půl miliardy pak stát vydal na doplatku na bydlení, na který mají nárok lidé, jimž ani po obdržení příspěvku nezbývá dost peněz na živobytí. Takových domácností bylo v březnu necelých 45 tisíc.

Lidé na dávkách se stali výnosným zdrojem obživy pro takzvané obchodníky s chudobou. Ti dobře vědí, že jejich klienti by na běžném trhu bydlení nesehnali, ať už kvůli dluhům, vysoké kauci nebo předsudkům. Mohou tak za často zcela nevyhovující bydlení požadovat to, co by v lokalitě stál slušný a mnohem větší byt, a mají jistotu, že přemrštěnou částku dostanou. Většinu nájmu přitom nezaplatí nájemník, ale stát. Situaci měl zlepšit zákon o sociálním bydlení, na jehož základě by se bydlení pro chudé přesunulo ze soukromých rukou pod kontrolu státu a obcí. Česko na normu ale už několik let marně čeká.

Kvůli propadající se ekonomice se dělnické ubytovny zhruba před deseti lety začaly vyprazdňovat a původní obyvatele nahradili chudí. Zpočátku stát pronajímatelům bez jakékoliv regulace vyplácel, kolik si řekli. V uplynulých letech se ale politici několikrát pokusili pravidla pro vyplácení dávek upravit tak, aby jejich zneužívání omezili. Poslední novinka, která byznysmenům s chudobou kazí plány, umožnila obcím vyhlašovat zóny se zvýšeným výskytem negativních jevů. Lidé, kteří se do těchto zón chtějí přestěhovat, už nemají nárok na doplatek na bydlení a pro majitele ubytovny přestaly být tak výhodné. Někteří proto začali své ubytovny zavírat, což nakonec nejvíc dopadlo na obyvatele, kteří pak neměli kam jít.

Vyhlašování bezdoplatkových zón se mezi městy začíná lavinovitě šířit, a dá se tak očekávat, že chudí lidé se budou po republice čím dál častěji přesouvat z místa na místo. Na opatření už si u Ústavního soudu stěžovala skupina senátorů. Soudci zatím nerozhodli.

Do ubytoven ale putuje jen zhruba pětina sumy, kterou stát za doplatky vydá. Zbytek míří do běžných bytů. Na ty se obchodníci s chudobou zaměřují čím dál častěji. Skupují hlavně byty na severu Čech, protože tam jsou oproti jiným lokalitám levnější, a ne tak zaplněné.

„Majitel může byt koupit za 100 tisíc korun a za pár měsíců si na něj z dávek zpětně vydělá. Nemusí do něj investovat, často neplatí příspěvky společenství vlastníků,“ popisuje ředitel Platformy pro sociální bydlení Vít Lesák. K tomu, aby se bytový byznys s chudobou povedlo dostat pod kontrolu, jsou podle Lesáka potřeba dobré cenové mapy, z nichž by bylo vidět, jak vysoké dávky na bydlení lidé v jednotlivých lokalitách skutečně potřebují.

Pro další vývoj teď bude důležité zejména to, jak dopadnou komunální volby. Řada politiků vyhlašuje či slibuje bezdoplatkové zóny a jiná tvrdá opatření v rámci předvolební kampaně. Opoziční sdružení Mostečané Mostu například láká voliče na to, že vystěhuje nepohodlné obyvatele do jakési „vesnice pro lůzu“.

2Kdo na to doplatil

Ve strohém sále vybaveném dvěma projekčními plátny, na kterých se objevují právě dražené předměty, je skoro plno. Vzadu lidé stojí, vpředu dění dominuje licitátor za řečnickým pultem. „Položka číslo 113, akuvysavač za 150 korun. 150, 200, 250, 300,“ zvyšuje licitátor ve svižném tempu podle toho, jak rychle dražitelé zvedají svá čísla. V exekuci zabavený vysavač nakonec získává nový majitel za 500 korun. „Položka 114…,“ přechází okamžitě licitátor na další věc.

Celá akce, včetně nabídky a vydražení, trvá rovných 15 vteřin. Za první hodinu tak dostane ve skladu exekutorského úřadu Lukáše Jíchy v Čekyni u Přerova nové majitele více než stovka předmětů. Dražené věci se rychle střídají i celou druhou hodinu aukce. Gamepad za 150, kamera do auta za 1100, navigace za stejnou sumu. Nové majitele získávají kola, koloběžky, domácí spotřebiče, notebooky, počítačové hry, kamery, hodinky, ale třeba i motorová pila nebo obyčejné kytary.

Největší atrakcí akce je však BMW X1 i další auta. Když se číslo 300, pod kterým přijde na řadu první dražený vůz, starý Ford Mondeo za pět tisíc, přiblíží, je už sál přeplněný. Ve chvíli, kdy se na dvou plátnech objeví BMW, už tak vydýchaný vzduch ještě zhoustne. „Vyvolávací cena je 230 a příhozy budou po dvaceti tisících,“ oznamuje licitátor. Cena ale skáče velmi rychle výš, až skončí téměř na trojnásobku. „610 tisíc potřetí pro číslo 250,“ hlásí po necelé minutě postava za řečnickým pultem.

Exekuční sklad a dražba zabavených věcí

Dva muži, kteří se právě stali majiteli nejcennějšího kusu dražby, se usmívají, svůj úspěch však nechtějí nijak komentovat. „Dejte nám pokoj,“ říkají důrazně novinářům a mizí ve frontě vydražitelů, která se už mezitím u hlavní budovy tvoří. Dobře naladění lidé s nově nabytými předměty v rukou odtud vycházejí každých pár vteřin. Jen výjimečně je ale někdo ochotný o svých dojmech z dražby pohovořit. Téměř všichni se odvrací od kamery, odmítají jakýkoliv pokus o kontakt.

Každá z vydražených položek, jak se věcem v náručí nových majitelů úředně říká, ještě nedávno sloužila někomu jinému. Třeba lidem, jako je bývalý horník Václav Smutný, kterému se kvůli dluhům rozpadla rodina a on sám nyní žije více než skromný život.

Václav Právě jsem fáral, když mi exekutor vybral byt

Když se Václav Smutný večer 10. ledna roku 2013 vrátil ze šichty na dole ČSA do svého havířovského bytu, čekal ho šok. Na dveřích byla exekutorská žlutá páska a vzkaz, že jeho klíč už do zámku nepasuje. Nový si měl vyzvednout u sousedky.

„Vnikli mi do bytu, aniž bych o čemkoliv věděl. Zámek zničili, vyměnili vložku a řadu věcí mi z bytu odnesli, některé polepili páskami,“ popisuje dnes šestapadesátiletý důchodce Smutný zásah přerovského úřadu, tehdy vedeného exekutorem Tomášem Vránou, který byl proslulý svými tvrdými metodami.

„Dva muži v tmavých oblecích u mě zazvonili, představili se jako exekutoři a nechali mi pro souseda nové klíče. Byli sami, bez policie. Radši jsem se na nic neptala, vzala klíče a zavřela,“ popisuje nečekaný zážitek Smutného sousedka z třetího patra havířovského činžáku Rozálie Vavříková.

Pro muže, kterému v té době exekutoři už několik let nechávali z jeho nadprůměrné hornické výplaty jen životní minimum, byla taková akce překvapením. Přiznává, že dlužil splátky půjček několika bankám. Domníval se ale, že peníze, které mu odečítají ze mzdy, budou exekutorům stačit. „Pamatuji si, že mi vzali z platu i 32 tisíc. A nechávali kolem dvanácti.“

Smutný už navíc v té době žil více než prostě. Bydlel v obecním, velmi skromném jednopokojovém bytě bez kuchyňského koutu. Zabavení několika jeho posledních věcí, z nichž největší odhadní cenu měly vysavač, automatická pračka a kastrol, který však patřil jeho sestře, vše za 900 korun, proto působí krutě a nesmyslně. „Odvezli mi holicí strojek za 300 korun, a navíc i jediný vařič, který však k bytu patřil a je majetkem města,“ podotkl bývalý horník. „A když jsem jim volal, proč to udělali, tak mi někdo z nich řekl, ať si to hodím,“ dodal muž.

Horník upadl do dluhů a těžce onemocněl. Nakonec se mu do bytu vlámali exekutoři

Smutného potíže vznikly zhruba před deseti lety, kdy si – prý kvůli obnově bytu, ve kterém bydlel s tehdejší manželkou – napůjčoval přes sto tisíc. Do potíží se splácením se pak dostal částečně kvůli neshodám se ženou, se kterou se později rozvedli. Připouští ale, že významnou roli měla jeho vášeň pro kurzovní sázky a hrací automaty. „Je pravda, že jsem převážně prohrával. Splácet jsem se ale snažil, žádal jsem banky o sjednocení dluhů, o prodloužení doby splatnosti, ale nevyhověly mi.“

Splátkový režim, který po něm banky chtěly a který podepsal v původních smlouvách, však ani se svým nadprůměrným příjmem dodržet nedokázal. Následovaly další půjčky. Už po roce od prvního úvěru přišly exekuční výměry, srážky z dnešního zhruba 17tisícového důchodu má dodnes.

„Berou mi nyní zhruba pět tisíc, za byt platím skoro tři tisíce, ze zbytku musím vyžít,“ popisuje muž, který už v cifrách svých dluhů, jejich splátek a exekučních srážek ztratil přehled. „Jsem si ale jist tím, že jsem už splatil násobně více, než jsem si půjčil. Celkově určitě statisíce, možná půl milionu, nejspíš i víc,“ říká. Podle Centrální evidence exekucí nyní běží Smutnému sedm exekucí, celková vypůjčená částka (jistina) je 229 tisíc.

Bývalý havíř netuší, do kdy bude splácet a jestli má vůbec šanci někdy dluh splatit. Na konzultaci s právníky rezignoval: „Jednomu právníkovi z Orlové jsem ze začátku pár tisíc zaplatil, ale bylo to k ničemu. Pak už jsem stejně neměl peníze. Teď už jsem smířený, že to takhle bude do smrti.“

Smutný si samozřejmě za svoje problémy a dnešní chudobu může z velké části sám. Jeho příběh ale ukazuje i na nekompromisnost českého systému nakládání s dlužníky. I proto, že bývalý horník, který strávil v dolech 30 let a ve tmě a prachu odpracoval přes osm tisíc směn, těsně po zásahu exekutorů ve svém bytě bojoval o život. Onemocněl rakovinou a prodělal několik operací.

Někdejší horník je také typickým příkladem toho, že do dluhové pasti se u nás dostávají i lidé, jejichž okolí je považuje za pracovité, spolehlivé a férové. „Pracovali jsme spolu poslední dva roky, než těžce onemocněl. Pracoval na čelbě, na kombajnu, to je fyzicky, ale i technicky náročná práce. Měl nejvyšší kvalifikaci, sedmičku třídu. Byl vždycky jedním z tahounů, spolehlivý chlap,“ říká o něm například šéf úseku příprav dolu ČSA a jeho bývalý nadřízený Marek Wdovka.

Vzpomíná i na momenty, kdy Smutný neměl na autobus na cestu do práce, a tak se pro něj kolegové stavovali, aby ho odvezli. „Věděli jsme už pak, že je v průšvihu, a snažili jsme se mu pomoct. Do práce ale dorazil vždycky, neměl žádné bulky,“ používá Wdovka hornický termín pro svévolně vynechané směny. „On je poctivý, fajn chlap,“ dodává i Smutného havířovská kamarádka Alena Káňová, která mu vybírá poštu, když pobývá u své dcery v Praze nebo jede za otcem do Bruntálu.

Za zmínku stojí i Smutného šťastné dětství, které strávil z velké části na legendárním fotbalovém stadionu Baníku Ostrava na Bazalech. „Tatínek byl správcem, maminka ubytovatelkou a naše rodina tady měla byt. Žili jsme v něm od mých sedmi či osmi let téměř až do dospělosti. Přímo v hlavní tribuně, na místě, kde stříká ta voda,“ ukazuje Smutný na staveniště během právě probíhající likvidace tribuny a přeměny areálu na tréninkové centrum pro mládež. Sám hrával fotbal za Baník do 15 let, kdy ho zastavily potíže s kolenem.

„Viděl jsem tréninky áčka, zápasy, kdykoliv jsem si mohl zakopat. Jako kluka mě brali i do autobusu na zápasy venku, byly to pěkné časy,“ vzpomíná otec 33leté dcery Venduly a jednatřicetiletého Martina. Zároveň je pyšným čtyřnásobným dědečkem, zdi jeho stísněného pokoje zdobí velké fotografické portréty tří vnuků a vnučky.

Ani Smutného potomci se nevyhnuli potížím se zadlužením. Dcera Vendula má zkušenosti s několika exekucemi, nakonec však s pomocí svého přítele a jeho tatínka dokázala všechny své dluhy splatit. V insolvenčním řízení je nyní i Smutného syn Martin. Oba teď žijí v Praze, kde je otec často navštěvuje. „Jedu radši za nimi nebo za tátou. V havířovském bytě se štítky od exekutorů se snažím být co nejméně. Připomíná mi vše špatné, co jsem zažil,“ říká.

Zatímco Smutnému exekutoři dál strhávají tisíce korun měsíčně, Tomáš Vrána v roce 2016 kvůli tlaku ministra spravedlnosti a veřejnosti branži opustil. Přerovský exekutorský úřad nyní vede právník Lukáš Jícha. Jeho tiskový mluvčí David Tala se k Smutného případu odmítl vyjádřit a doporučil obrátit se na Vránovu advokátní kancelář. I ta však jakýkoliv komentář k věci odmítla.

Jan V důchodu jsem se těšil na ryby, místo toho mám dluhy

Třiasedmdesátiletý Jan Brejša najezdil jako řidič z povolání dva a půl milionu kilometrů po celé Evropě. „A bez nehody,“ zdůrazňuje. Když zhruba před deseti lety odešel po čtyřech dekádách za volantem do zaslouženého důchodu, těšil se, že bude chodit na ryby a cesty do zahraničí vymění za výlety po vlastech českých. Místo toho teď počítá každou korunu a je rád, když má ke konci měsíce na jídlo.

Podle údajů Českého statistického úřadu patří Brejša skoro k 11 procentům penzistů, kteří loni žili pod hranicí chudoby. V případě osaměle žijících seniorů šlo dokonce téměř o třetinu.

Důchodce z východočeské Poličky nikdy nechodil po barech ani nehrál hazardní hry. „V životě jsem nehodil do automatu ani haléř,“ říká Brejša. Jestli si někdy půjčil peníze, maximálně stovku od kamaráda. Praktiky některých nebankovních společností rázně označuje za „šmejdské“ a diví se, že je stát toleruje. Do finanční tísně Brejšu přitom dostaly právě dluhy. Ovšem ne jeho vlastní. Peníze si napůjčovala jeho rodina.

„Neměl jsem o tom nejmenší potuchy,“ tvrdí Brejša. Teprve u soudu se podle svých slov dozvěděl, že jeho žena dluží dohromady téměř milion a čtvrt. Protože jsou manželé, v insolvenci skončili oba.

Počet seniorů, kteří jsou v insolvenci nebo mají exekuci na důchod, v Česku roste. Na konci loňského roku jich podle dat České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) bylo skoro 87 tisíc, před třemi lety necelých 80 tisíc.

Důchodce se dostal do insolvence kvůli své rodině

Problémů má ale rodina více. Přišla o dům, který Brejša před lety koupil a postupně opravil. Teď musí se ženou bydlet v podnájmu. Když vzpomíná, jak malý byt původně vypadal, použije slovo katastrofa. Chyběly tam i kliky u dveří.

Vztahy v rodině jsou kvůli dluhům velmi napjaté. Brejša vychází špatně nejen se svou ženou, ale také s nejstarším vnukem. Vyčítá mu, že nepracuje. „Mě v životě nenapadlo nejít do práce,“ kroutí hlavou sedmdesátník, který si přivydělával ještě prvních pár let v důchodu. Právě snahu pomoci vnukovi v nelehké situaci manželé v oficiálních dokumentech uvedli jako důvod, proč si půjčovali. Brejšovi nejsou výjimkou, čeští důchodci se často zadlužují na nátlak dětí nebo vnoučat.

Když se Jan Brejša musel přestěhovat, přišel i o část kamarádů. Dny tak často tráví sám. Ráno posnídá zelený čaj a dva krajíčky chleba. „Pak se dívám, jak chodí lidi do práce. Někdy bych šel s nimi, vám řeknu,“ popisuje.

Chodívá se také projít do městečka podél původních gotických hradeb. A občas zajde s přáteli na dvě piva. „Jinak bych byl na rybách,“ povzdechne si s tím, že svůj koníček teď nemá z čeho zaplatit. Povolenka něco stojí, Brejša navíc nemá auto. Staré dosloužilo a jiné už si někdejší profesionální šofér nemůže dovolit.

A co dovolená, výlety? Při takových otázkách se Brejša hořce rozesměje. Nejenže musel zapomenout na oblíbené jižní Čechy, nemá peníze ani na to, aby vyrazil do rodného Havlíčkova Brodu za sestrou.

„To máte pořád něco. Potřeboval jsem si koupit ponožky, boty, kalhoty. Musel jsem jít ke švadleně, aby mi je zkrátila. To taky není zadarmo. Jsou věci, které zaplatím, a zas mi nezbývá na něco jiného,“ popisuje Brejša, který by, nebýt srážek, měl poměrně slušný důchod – přes 12 tisíc korun. Takhle musí po zaplacení nájmu, telefonu a dalších pravidelných výdajů hospodařit s částkou kolem tří tisíc na měsíc.

Když se manželům podaří dluhy splácet podle stanoveného rozpisu, mohl by být Brejša z insolvence venku za čtyři roky. „Jenže to mi bude skoro osmdesát. Když se toho dožiju,“ podotýká.

Kdyby to šlo, přestěhoval by se do místního penzionu pro seniory. „Stačil by mi jeden pokojík a měl bych klid. Nechci být nikomu na obtíž, rozumíme si?“ zdůrazňuje.

Má-li si představit budoucnost bez dluhů, vidí v ní třeba místní spolek seniorů, s nímž by rád vyrážel na výlety. K milovanému rybaření už se ale nejspíš nevrátí. „Musel jsem prodat i vercajk,“ říká posmutněle.

Kristýna Hlavně neskončit na nádraží

Kristýna Bandová měla tehdy krátce po oslavě osmnáctin a jako učnice docházela na praxi do hotelu v Mariánských Lázních. Za výpomoc s úklidem pokojů dostávala drobnou odměnu 1500 korun měsíčně. Když se z bankomatu pokusila peníze vybrat, stroj jen zapípal. Účet byl prázdný. Šla jsem se proto zeptat do banky, jestli se nestala nějaká chyba. Tam mi řekli, že si peníze vzal exekutor,“ vzpomíná dlouhovlasá dívka na nepříjemné překvapení.

Kristýna tehdy pobývala v dětském domově v Tachově, z jeho kanceláře proto zavolala na exekutorský úřad v Plzni. Zjistila, že dluží dohromady 24 tisíc korun. „Do té doby jsem o dluhu neměla tušení. Bylo mi do pláče. Je mi teprve osmnáct a už mám na krku exekuci, říkala jsem si.“ Dluh přitom vznikl dávno předtím – když bylo dívce jedenáct.

Jako malá jezdila se svou matkou a sourozenci často plzeňskou hromadnou dopravou načerno. Rodina nebyla při penězích a neustále střídala bydlení v garsonkách, azylových domech nebo na ubytovnách. Rodiče nepracovali, příjem šestičlenné rodiny sestával hlavně z příspěvků a dávek a lavíroval kolem 12,5 tisíce za měsíc. „Vždycky jsme měli co jíst, ale nikam jsme necestovali, neměli jsme se třemi sourozenci moc hraček, všichni jsme bydleli v jednom pokoji. Rodiče si nás moc nevšímali, nebylo to ono,“ vyvolává Kristýna vzpomínky z dětství. Právě v té době si zadělala na dluh, aniž by o tom věděla.

„Několikrát nás zastavil revizor, když mě máma vezla do školy. Za jízdu načerno jsem asi dvakrát dostala pokutu pět set korun a máma ji za mě nezaplatila. Postupně dluh narůstal. No a v osmnácti letech spadl na mě,“ objasňuje souvislosti, které však zjistila teprve nedávno.

Překvapení spojené s exekucí zažily i další děti. Exekutorská komora na konci loňského roku evidovala více než 8200 případů exekucí vedených proti nezletilým. Jen právnička Alena Vlachová, která jim bezplatně pomáhá, už oddlužila kolem sedmdesátky dětí, většinou z dětských domovů. Včetně Kristýny.

Kristýnu matka zadlužila v jedenácti letech. Bylo jí to jedno, tvrdí dívka

Exekuce jim vznikla nejen z pokuty za jízdu načerno, ale často i z dluhu za poplatky za popelnice. Od roku 2016 už se díky novele zákona o místních poplatcích nezletilým platby za popelnice nevyměřují, loni navíc Ústavní soud řekl, že byl zákon v rozporu s ústavou.

Rodiče Kristýny Bandové se k zaplacení pokuty ani splacení následného dluhu neměli. O neuspokojivé péči o děti ostatně svědčí i to, že jim je úřady později odebraly. Proto se Kristýna ve svých patnácti letech ocitla v tachovském dětském domově. Zanedbávala školu, zároveň prý ale do „děcáku“ chtěla sama od sebe, dobrovolně. „Moje tříletá ségra tehdy utekla z domu, našli ji na vlakovém nádraží a dali do dětského domova. Chtěla jsem jít s ní, protože jsem ji v podstatě vychovávala,“ vysvětluje.

„Byl to nejprve nezvyk, pak jsem si uvědomila, že konečně vím, co je to žít normálně, co to je, když si vás někdo všímá. Vychovatelky se k nám chovaly jako druhé mámy, mohly jsme si o všem popovídat. Poznala jsem, co jsou to normální Vánoce, dostala jsem své první dárky. Přála jsem si žehličku na vlasy a kosmetiku, měla jsem velkou radost,“ vzpomíná.

Když později zjistila, že je v exekuci, právě lidé z dětského domova jí pomohli dostat se z ní. Nebylo to ale hned. Po vyučení Kristýna z dětského domova s exekucí „na krku“ odešla. Zamířila za kamarádkou do Plzně, kde se asi čtyři měsíce z náhle nabyté samostatnosti vzpamatovávala.

„Nebyla jsem připravená na život venku, z dětského domova jsem byla zvyklá, že mám všechno. Vychovatelky mi sice párkrát říkaly, co musím udělat, až odejdu, ale já jsem se třeba zapomněla nahlásit na pracáku, že už nejsem v dětském domově a že hledám práci,“ popisuje Kristýna. Kvůli tomu jí naskočil další dluh, 1200 korun.

Později si našla práci přes internetový inzerát. Chtěla se živit tím, čím se vyučila, nastoupila proto na místo pokojské v hotelu v Plzni, kde pobírala plat 16,5 tisíce korun měsíčně.

Že se Kristýna vrátila do Plzně, neuniklo její matce a začala se o ni zajímat. „Pozvala mě k sobě a tvrdila, že jsem jí chyběla. Najednou se zeptala, jestli si nechci vzít půjčku. Nebo jestli jí nedám nějaké peníze na bydlení nebo na pleny a na sunar pro mé malé sourozence, když tak dobře vydělávám. Řekla jsem jí, že ne, ať jde táta do práce,“ popisuje Kristýna. Tlak ze strany rodičů sílil. Výsledkem bylo, že nakonec po sedmi měsících sama do práce chodit přestala. Řekla si, že raději nebude vydělávat vůbec, aby rodiče umlčela.

Pak si vzpomněla na slova ředitele dětského domova, že se může kdykoliv vrátit. V Tachově jí poskytli sociální byt s měsíčním nájmem 3000 korun a nabídli práci v kuchyni přímo v domově.

„S exekutorem jsme se domluvili, že budu postupně splácet, po pár tisících měsíčně. Teď už jsem oddlužená a normálně funguju,“ říká devatenáctiletá Kristýna. Občas zajde nakoupit a pomoci obstarat domácnost bývalému řediteli, který kvůli těžké cukrovce přišel o nohy a je v invalidním důchodu.

„Nebyla bych to já, když jsem dva měsíce nepracovala, nemohla jsem se na sebe ani podívat do zrcadla. Připadalo mi, že jsem se dokonce změnila v obličeji,“ popisuje. V kuchyni si teď vydělává kolem dvanácti tisíc korun. Chystá se navštěvovat kurzy, aby mohla pracovat jako noční vychovatelka. „Už když jsem byla tady v děcáku, pomáhala jsem našim nočním službám. Chtěla bych dětem radit, aby dodělaly školu, nechodily pryč hned v osmnácti, nefetovaly a aby měly schované peníze do budoucnosti a pracovaly,“ říká Kristýna, zatímco kolem ní na zahradě s rachotem jezdí ty nejmenší děti na plastových motorkách.

V tachovském „děcáku“ teď žije kolem třiceti dětí, v uspořádáních připomínajících domácnost. Kristýnin skrovný pokoj je přímo pod střechou, stejně jako ostatní sociální byty oddělený od dětských pokojíků. Je tu postel, šatní skříň, poličky se šminkami a psací stůl s židlí. Počítač prý není potřeba, občas si ho Kristýna půjčí od souseda z vedlejšího pokoje. Nejradši ze všeho tráví čas s kamarády, maluje a peče: „Mou specialitou je barevný, papouškový dort. Dělám ho vždycky dětem k narozeninám.”

Když přijde otázka na budoucnost, pokrčí sice rameny, v lecčems má ale jasno. Chce si co nejdřív najít vlastní bydlení, vstávat každý den do práce a zvládnout samostatně hospodařit s penězi.

Zatím si ale moc nevěří, výplatu si nechává schovávat v domově v kanceláři, aby hned všechny peníze neutratila. Jak sama říká, když dostane bankovku do ruky, popadne ji neovladatelná chuť nakupovat. „Nejčastěji vyrazím koupit oblečení, boty a podobné blbosti. A pak mi nic nezbyde,“ přiznává.

Exekuce pro ni byla lekcí: už nikdy nechce dlužit a půjčkám se bude obloukem vyhýbat. Své matce dlouho nemohla zavinění dluhu zapomenout. Nedávno se jí ale rozhodla odpustit. „Řekla jsem jí, že jednou mám mámu a že spolu musíme komunikovat. Až nebude, tak bych litovala, že jsem s ní nemluvila. Že jsem ji neviděla stárnout a že moje máma neviděla, jaká má vnoučata a tak,“ vysvětluje Kristýna. Matka Julie Bandová prostřednictvím dcery vzkázala, že se k záležitosti nechce vyjadřovat.

Kristýnin příběh patří v porovnání s jinými dětmi z „děcáku“ k těm veselejším. Alespoň zatím. Své starší kamarády často potkává na nádražích, jak žebrají u kolemjdoucích o peníze, mnozí jsou závislí na drogách. Ročně z dětských domovů v Česku vychází kolem tisíce mladých lidí, řada z nich se ale na vlastní nohy nikdy nepostaví a končí na ulici. Statistika ministerstva vnitra ukazuje, že kolem 70 procent bezdomovců prošlo dětským domovem.

„Snažíme se děti učit, aby zvládaly třeba finanční gramotnost, ale když opustí brány dětského domova, realita je jiná. Většinou mají nasměrováno do jiného města a není velká šance, že by situaci zvládly samy. Když se vrátí k biologické rodině, která většinou nefunguje, velké pomoci se od ní nedočkají. A přestože jim pořád opakujeme, že musí chodit do práce, rodina je často stáhne,“ popisuje ředitel dětského domova v Tachově Zdeněk Kropáč. I proto nechal v domově zřídit pět sociálních bytů, aby děti měly hladší start do dospělosti. Teď jsou plně obsazené.

„Je potřeba, aby mladé někdo doprovázel na úřady, zhodnotil s nimi první výplatu,“ tvrdí ředitel Kropáč. „Ač odcházejí z dětského domova s hmotnou zálohou patnáct až dvacet tisíc, většinou to za měsíc utratí a pak nemají nic.“

Problémy děti podle něj oddalují, a teprve když se nabalí, snaží se před nimi uniknout. „To ale nejde, což se většinou projeví ve finanční spirále. Nebo to následně řeší půjčkou, kterou nejsou schopni splatit.”

Šárka Spali jsme pod stanem. Dcerám jsme lhali, že jsme na dovolené

Bez střechy nad hlavou ještě nikdy nebyla, za posledních skoro dvacet let ale dvaapadesátiletá Šárka Šimková vystřídala přes stovku adres. Byly mezi nimi i kemp na břehu Berounky nebo ubytovny pro chudé.

V kočovný se její život změnil ve chvíli, kdy se poprvé rozvedla. „Můj druhý manžel přišel o práci, začal dělat jen brigádně a přišly problémy, které nikdy neskončily. Narodily se nám dvě dcery a my se stále stěhovali do jiných malých bytů a ubytoven,“ popisuje.

Přes léto dokonce rodina několikrát žila pod stanem v kempu, kde Šimková získala brigádu. Pomáhala tam s úklidem. Vedoucí kempu byl známý, takže mohli bydlet se slevou. „V té době se nám měsíčně s dávkami a přídavky sešlo pět až osm tisíc, jít pod stan do kempu na Berounce se hodilo,“ vzpomíná. Dcerám rodiče říkali, že jsou vlastně na dovolené. „I když se opakovala několik let a byli jsme tam vždy celé prázdniny.“

Dnes bydlí Šimková se dvěma dcerami, čtrnáctiletou Veronikou a dočasně i šestnáctiletou Vendulou, v jedné místnosti azylového domu v Kladně. Kuchyň, toalety a sprchu sdílí s dalšími obyvateli na chodbě. Kromě postelí, které musí být těsně u sebe, mají uvnitř jen peřiňák, šatní skříň, několik menších skříněk, stolek se židlí a malou ledničku.

Stísněný prostor, vyzdobený obrázky majáku na břehu moře a delfína na širém oceánu, může vzdáleně připomínat lodní kajutu nebo vnitřek ponorky. I proto, že ven ženy vyhlíží jen dvěma malými okny. Ticho, které panuje pod hladinou, tady však chybí. Nejen kvůli spolužití tří žen na malém prostoru. Mezi okny, uvnitř zdi, vede odpadová trubka. „Kdykoliv někdo nahoře spláchne nebo se osprchuje, všechno slyšíme,“ popisuje žena.

Stěhování do lepšího zatím nepřipadá v úvahu. Matka s mladší dcerou nyní žijí z pouhých 4,5 tisíce na měsíc. Náklady na bydlení v azylovém domě mají hrazeny z dávek v hmotné nouzi. „Nakupujeme co nejlevněji. Já vařím, oblečení máme jen ze second handu. Mobil měla Verunka do 13 let jen ten nejobyčejnější, mít chytrý bylo dlouho její velké přání. Splnilo se jí až vloni, když ho dostala k Vánocům v azylovém domě ze Stromu přání.“

Zadlužená rodina žila i ve stanech. Dětem namluvili, že jsou na dovolené

Podle statistik patří právě rodiny samoživitelek mezi nejohroženější chudobou. Nízké příjmy a sociální vyloučení ohrožuje podle Českého statistického úřadu třetinu z nich. Nejenže mají obecně nižší výdělky, tři z deseti samoživitelek vůbec nedostávají výživné. Podle výsledků květnového průzkumu organizace Klub svobodných matek chodí alimenty pravidelně jen 56 procentům matek s dětmi. Například ovoce a zeleninu kupuje několikrát týdně jen čtvrtina neúplných domácností. Bezmála pětina vůbec nebo jen ve slevě.

Hranice příjmové chudoby pro jednoho rodiče s jedním dítětem do 13 let činí 14 553 korun. Šimková s dcerami jsou hluboko pod ní. Na vině jsou dluhy. Žena a její druhý, dnes už bývalý manžel jich v minulosti nadělali celkem zhruba za sto tisíc. Přesnou výši ale Šimková nezná. „Dvacet až čtyřicet tisíc dlužím za energie a nájem ve svých předchozích bydlištích, na ty mám exekuce. Kolik to je ale s úroky a odměnami a náklady exekutorů, netuším. K tomu dlužím kolem 50 až 60 tisíc na výživném na tři děti z předchozího manželství,“ vypočítává.

Šimková přitom prožila hezké dětství a dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že by se měla někdy dostat na okraj společnosti. Narodila se v roce 1965 v kladenské čtvrti Rozdělov, žila s rodiči a prarodiči v rodinném domku. Ve stejné čtvrti chodila do základní školy, vyučila se prodavačkou a ještě na učňovské škole se jí v 18 letech narodila první dcera. Brzy po vyučení druhá a o šest let později ještě syn. Mezitím se vdala za strojvedoucího staršího o sedm let a pracovala jako prodavačka, na poště, v pekárně, jako dělnice v Kovopodniku. Rodina tehdy bydlela v pěkném třípokojovém bytě, měla průměrné příjmy i život.

Po 17 letech se však s manželem rozvedla, děti zůstaly na výchovu otci. V roce 2001 se vdala podruhé za vyučeného zedníka. Od té chvíle začaly její finanční potíže. Její nový muž trvale nepracoval, a kvůli neplacení výživného na dva syny z předchozího manželství se dokonce dostal na rok do vězení.

„Najít si na mateřské kvůli stálému stěhování trvalou práci bylo nemožné. Když ale manžela zavřeli do vězení, dávala jsem děti na hlídání mamince a chodila po brigádách.“

Rodinu více a více drtily dluhy. Oba manželé dlužili výživné na své děti z předchozích rodin, v řadě bydlišť nechali dluhy za elektřinu, plyn, topení či nájem. Brzy se dočkali exekucí. „První byly u manžela kvůli výživnému, to bylo v letech 2002, 2003, později přišly i ty za energie, z nichž část už byla mých.“

V roce 2015, po čtrnácti letech manželství sužovaného akutním nedostatkem peněz, se pár rozvedl. „Po roce od rozvodu navíc přestal platit na holky alimenty, já byla na úřadě práce, zůstala na všechno sama a psychicky jsem se zhroutila. Přes rok a půl jsem se léčila doma nebo v psychiatrické léčebně. Z depresí a úzkostí se léčím dodnes,“ říká Šimková.

Životní úroveň rodiny pak ještě poklesla. Dcery nejezdily, kromě jednodenních výletů se školou, nikam. Lyžařský výcvik se jich netýkal, stejně jako dovolená. Nechodily ani do školní jídelny, matka jim vařila levná jídla. „Málo masa, hodně omáček a polévek,“ říká žena, která je posledních šest let na úřadě práce: „Dva roky kvůli stěhování, pak mě ještě před odchodem manžela postihl infarkt, kvůli kterému jsem rok marodila. Rok jsem také marodila s chrupavkou v rameni, kvůli které jsem byla na operaci.“

Splácet dluhy je tak pro Šimkovou nemožné. Podobně jako více než polovina samoživitelů a samoživitelek s potomky nedokáže měsíčně vůbec nic ušetřit. Podle průzkumu hospodaří samoživitelky měsíčně nejčastěji s částkou od 10 tisíc do 20 tisíc korun, víc má jen desetina žen, které zůstaly samy s dětmi. „Jsme na existenčním minimu. Ale brzy začnu pracovat a pak zažádám o insolvenci. Exekutorům to po telefonu vysvětluji, ale moc pochopení neslyším. Chtějí, abych platila i z těch pár korun, co máme. Nevím, jak bych potom uživila holku,“ říká. Prací na dispečinku u bezpečnostní agentury, do které chce nastoupit na podzim, žena vydělá 12 tisíc hrubého měsíčně.

V azylovém domě mají matka a mladší dcera bydlení do konce roku. Pokud by s nimi začala žít natrvalo i starší Vendula, která zatím byla u otce a na internátě, mají prý slíbený větší pokoj. Co ale bude příští rok, zatím netuší.

Za svoji největší chybu Šimková považuje uzavření druhého manželství. „Měla jsem už zůstat sama, i když můj sen vždycky bylo mít velkou a klidnou rodinu. To se mi ale ani v jednom případě nepovedlo,“ lituje.

Její jedinou životní radostí jsou prý nyní její dcery. „Starší se učí na kuchařku a číšnici a je moc šikovná. Chválí si ji. Mladší se na základní škole dobře učí, měla i vyznamenání,“ chlubí se. Zato s dětmi z prvního manželství – Miroslavou (34), Stanislavou (33) a Jaroslavem (27) – se nestýká, přestože žijí také v Kladně. „Oni mi nikdy nezapomněli, že jsem se s jejich tátou rozvedla,“ říká.

Když má zmínit pomoc a oporu, jmenuje křesťanské organizace. „Sociální pracovnice z dětského centra nás doporučila Diakonii Českobratrské církve a na Středisko křesťanské a sociální pomoci Zábradlí, což nám velmi pomohlo. Začali jsme i chodit do kostela, dcera už je pokřtěná, já se také chci dát. Dostáváme se tak mezi dobré lidi, částečně i do pracovního procesu a vše se pomalu zlepšuje,“ věří.

3Co s tím

Na první pohled mohou příběhy Václava Smutného či Šárky Šimkové působit beznadějně. Východiska ze situace, kdy je v zemi v exekuci kolem 900 tisíc lidí a z dluhového kolotoče se mnozí z nich nedokážou vymanit, se ale nabízejí. Mohla by zlepšit situaci chudých Čechů nebo předejít tomu, aby se jejich osudy opakovaly. Rozdělit je lze do tří kategorií. Tou první jsou systémová řešení, která by dále omezovala přežívající obchod s chudobou a pomáhala sociálně slabším lidem, například snadnějším přístupem k bydlení či na střední a vysoké školy. Stejně důležité je zvyšování finanční gramotnosti. A ještě silnější může být i role občanské společnosti.

Novela insolvenčního zákona. Umožní poslanci oddlužení více lidem?

Nadějí pro dlužníky je takzvaná oddlužovací novela insolvenčního zákona. Měla by lidem otevřít možnost oddlužení, aby mohli začít nanovo, s čistým štítem. Dnes vpouští soudy do insolvence pouze minimum lidí – bariérou projdou jen ti, kteří prokážou, že jsou z dluhu schopni splatit aspoň třicet procent. Za posledních deset let se tak zvládlo zbavit závazků jen 35 tisíc lidí.

Zdroj: Insolcentrum

Aby nový zákon pomohl těm nejchudším, je třeba se shodnout na podmínkách, za kterých budou moci vstoupit do oddlužení. A také na tom, kolik budou muset splatit.

Exministr spravedlnosti Robert Pelikán přišel vloni s variantou, která je k dlužníkům velmi vstřícná. Lidé s minimálními příjmy by ze svého dluhu – pokud by se sedm let poctivě snažili – nemuseli v krajním případě zaplatit téměř nic. Někteří poslanci a velká část věřitelů však Pelikánův návrh s takzvanou nulou ostře kritizovali a označili jej za dluhovou amnestii. Vzniklo několik pozměňovacích návrhů, řada z nich podobu zákona vrací blíže k současnému stavu.

Poslanec Výborný: Chceme umožnit oddlužení co největšímu počtu lidí

Pro věřitele (zejména banky a další poskytovatele půjček) je varianta, že by dlužníci měli možnost jim nesplatit nic, obtížně přijatelná. Lidé v dluhové pasti mají na druhou stranu takovou možnost ve všech západoevropských zemích i u našich sousedů.

Současný ministr spravedlnosti Jan Kněžínek se přiklání k verzi svého předchůdce Roberta Pelikána, kterou v lednu schválila vláda. Obává se, že poslanecké návrhy původní ideu rozbíjejí. „Je pro mě důležité, aby byla možnost dostat do insolvence ty, kteří mají zájem splácet. Limit výše dluhu pro vstup do insolvence by v zákoně ani být nemusel,“ uvedl v rozhovoru pro Aktuálně.cz. „Líbí se mi vládní návrh, že sedm let někdo plní podmínky a bez ohledu na to, kolik splatí, má šanci být bezdlužný.“

Evropský parlament navíc připravuje směrnici, která by omezila dobu insolvencí jen na tři roky a umožnila oddlužení i těm, kteří nesplatí v krajním případě z dluhu nic.

Skončí divoký trh s exekucemi? Teritorialitu exekutorů má v prohlášení i vláda

Humánnější postoj k dlužníkům a snížení nákladů na vymáhání jejich dluhů by mělo přinést i zavedení automatického přidělování exekucí exekutorům soudem – takzvanou teritorialitu. Už vloni s ní začali na Slovensku.

Teď je praxe taková, že proti každému z více než čtvrt milionu dlužníků vede exekuční řízení pět a více různých exekutorů. Každý věřitel si totiž může zvolit svého exekutora, většinou jiného než ti ostatní. „To vede ke ztížení postavení lidí v dluzích, komplikované vzájemné komunikaci mezi dlužníkem a exekutorem a také k růstu nákladů exekuce,“ říká Daniel Hůle z organizace Člověk v tísni.

Zavedením principu teritoriality by každý povinně získal jen jednoho exekutora. Suma dluhu by se tak přestala neúměrně zvyšovat kvůli poplatkům několika různým úřadům. K principu se ve svém programovém prohlášení opatrně přihlásila i vláda Andreje Babiše. Připouští, že možnost teritoriality zváží.

Proti nynějšímu stavu vystoupila nejostřeji skupina senátorů v čele se sociálním demokratem Miroslavem Nenutilem. V únoru napadli dané ustanovení exekučního řádu u Ústavního soudu: požadují zrušení soutěžení exekutorů na trhu a zavedení místní příslušnosti. Novelu exekučního řádu poslali do sněmovny už před několika lety, poslanci se jí ale dosud odmítali zabývat.

Vlastní návrh připravil i klub České pirátské strany. Jednat o něm chce ještě letos. Samotní exekutoři nejsou v názoru na zavedení teritoriality jednotní. Exekutorská komora návrh vítá, podporují ho zejména menší exekutorské úřady. Zhruba dvacítka těch největších a nejmocnějších, sdružených v platformě Exekutoři proti teritorialitě, je ale zásadně proti. Přišli by totiž o dominantní postavení na trhu.

Dlužníkům se musí vyplatit, když si legálně vydělají víc

Situace lidí v dluzích by se mohla znatelně zlepšit, kdyby jim z výdělku zůstalo víc než jen životní minimum. Zaměstnanci s exekucemi i ti, kteří procházejí procesem insolvence, teď žádnou chuť vydělat si více nemají.

Od 18 let v dluhové pasti. Přestože je Jan Daniš jeden z nejlepších pracovníků v podniku, nemá šanci svůj dluh nikdy splatit ›

„Tyhle zaměstnance člověk nemůže nijak motivovat. Oni ani nechtějí přidat, nestojí o třináctý plat, vše jim vezmou exekutoři,“ říká například Svatopluk Klézl, ředitel bohumínského podniku Toma Recycling, kde má s exekucí zkušenosti každý pátý člověk. „Oni stojí jen o peníze bokem, jakou mají výplatu, je horníkům s exekucemi vlastně úplně jedno. Těžko se pak s nimi pracuje,“ míní šéf úseku příprav dolu ČSA a bývalý nadřízený Václava Smutného Marek Wdovka.

Ministerstvo spravedlnosti má nyní na stole návrh KDU-ČSL, aby existenční minimum nebylo fixní (dnes je to zhruba 8800 korun), ale motivační. „Stát by dopředu řekl: když si vyděláš víc díky vyšší mzdě, odměnám a prémiím, víc ti necháme. Muselo by se to navázat pravděpodobně na průměrnou mzdu. Pan ministr Kněžínek mi slíbil, že to projednají v rámci meziresortu,“ uvedl poslanec Marek Výborný.

Ve svém pozměňovacím návrhu k novele insolvenčního zákona se problémem zabývá i poslankyně Jana Levová z SPD. Pokud dlužníkovi vzroste výdělek, mělo by mu z něj zbýt i víc peněz, navrhuje.

Zákaz klamavé reklamy nestačí. Omezení navrhují lidovci i komunisté

Lidé v dluzích se často shodují, že určitou roli sehrála i všudypřítomná reklama. Podobně jako reklama na tabák nebo alkohol se možná bude regulovat i propagace půjček.

Zákon ji zatím reguluje tím, že zakazuje klamavou reklamu. Ve sněmovně teď ale čekají hned dva poslanecké návrhy novely zákona o regulaci reklamy – jeden z pera komunistů, druhý předložili lidovci.

Je nefér říkat, že když někdo vidí nabídku na úvěr, zatmí se mu před očima, říká k zákazu reklamy na půjčky právník ČBA ›

Verze KDU-ČSL spočívá v omezení reklamy na spotřebitelské úvěry (s výjimkou těch, které jsou zaměřené na bydlení). Ve výlohách bankovních poboček by se reklamní bannery objevovat mohly, zákaz by podle návrhu platil pro inzerci v tisku, televizi, rozhlasu a na internetu.

Komunisté jdou ještě dál. Navrhují obecně zákaz reklamy na všechny typy bankovních a nebankovních finančních půjček, které propagují výhodné a snadné získání peněz. Reklama by se nesměla objevovat ve všech typech médií ani na letácích nebo plakátech kromě těch, které jsou v prostorách bank nebo úvěrových firem. Za porušení zákazu by následovala pokuta až dva miliony korun.

Vláda při projednávání dokumentu podotkla, že vliv zákazu reklamy na půjčky na snížení počtu exekucí je sporný a že se tím může navíc Česko dostat do konfliktu s unijním právem. Česká bankovní asociace se takovým návrhům brání, protože by se podle ní oslabilo konkurenční prostředí na finančním trhu, na čemž by prý ve finále tratil spotřebitel. Podle Asociace komunikačních agentur by se zákazem zhoršilo povědomí lidí o podmínkách, za jakých jsou půjčky běžně dostupné, což by prý mohlo otevřít cestu lichvě.

Samoživitelkám chybí výživné. A možnost začít znovu pracovat

Samoživitelky jsou spolu s osamělými seniorkami nejvíce ohroženy chudobou. Tři z deseti nedostávají od otce dětí žádné alimenty, dalším 13 procentům chodí podle průzkumu Klubu svobodných matek výživné nepravidelně. V průměru bývalí partneři posílají dva tisíce korun.

30 %

samoživitelek nedostává výživné

13 %

dostává výživné nepravidelně

V minulém volebním období ČSSD opakovaně předkládala zákon o zálohovaném výživném, na jehož základě by alimenty místo neplatičů posílal osamělým rodičům stát. Ten by je následně na neplatičích vymáhal. Návrh ale neprošel přes hnutí ANO. Současná ministryně práce Jana Maláčová (ČSSD) chce zákon předložit znovu.

Dalším problémem samoživitelek je, že se potřebují vrátit do zaměstnání brzy po narození potomka. Narážejí však na to, že v Česku nejsou tolik obvyklé zkrácené úvazky.

Velkým problémem je také nedostatek míst ve školkách. Umístit do nich dítě mladší tří let je obzvlášť ve větších městech takřka nemožné. Od roku 2020 měl platit paragraf, který by všem dvouletým dětem místo ve školce garantoval. Současní poslanci ale úpravu schválenou svými předchůdci zrušili dřív, než začala v praxi platit. Ministryně Maláčová teď slibuje, že odvolanou garanci alespoň částečně vykompenzuje větší podporou dětských skupin, které přijímají děti už od jednoho roku věku.

Sociální bydlení by stoplo byznys na ubytovnách

Pokud by v Česku existoval státem a obcemi garantovaný systém sociálního bydlení, nemuseli by chudí končit na ulici ani v předražených ubytovnách, jejichž majitelé „ždímají“ od státu peníze prostřednictvím dávek na bydlení.

Na 100 bytů postavených soukromníky jich musíme mít 15 pro mladé, seniory nebo handicapované, říká náměstek brněnského primátora ›

O zákonu, který by sociální bydlení upravoval, se v Česku mluví přes 20 let. Nejblíže jeho prosazení byla minulá vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD). Návrh se mnohokrát upravoval, ale nakonec stejně neprošel. Obce ho odmítaly a ministerstva se nedokázala shodnout, zda má zákon cílit na širší spektrum obyvatel, nebo jen na ty úplně nejchudší.

Současná vláda nejspíš nakonec samostaný zákon o sociálním bydlení nepřichystá. Ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová (ANO) připravuje projekt dostupného bydlení, který má být určen třem skupinám obyvatel: lidem v obtížné situaci, profesím, které daná obec nutně potřebuje, a seniorům, handicapovaným nebo samoživitelkám.

Odborníci upozorňují, že sociální bydlení nespočívá pouze v poskytnutí střechy nad hlavou. Nezbytná je i sociální práce, protože k bydlení jsou potřeba návyky a dovednosti, které mnozí lidé z ubytoven ztratili nebo je ani nikdy neměli.

Na průměrný plat mnozí nedosáhnou. Skokové zvýšení je ale riziko

Výdělky v Česku rostou nebývale rychle. Průměrná hrubá měsíční mzda stoupla v letošním druhém čtvrtletí na 31 851 korun, meziročně o 8,6 procenta. Cifry na výplatních páskách žene nahoru rostoucí ekonomika, přidávání ve státní sféře a také nedostatek pracovních sil.

Srovnání mezd v Česku: Rostou všude, nejrychleji na západě Čech. Polepšili si právníci i kuchaři, naopak horníci zaostávají ›

Dvě třetiny zaměstnanců ale na průměrnou mzdu nedosáhnou. Polovina pracujících brala ve druhém čtvrtletí méně než 27 236 korun.

Takzvaný medián vzrostl nejrychleji od roku 2008. Ekonomové však upozorňují, že současné tempo růstu mezd nemůže pokračovat. Politici přitom dál slibují přidávat státním zaměstnancům a navyšovat minimální mzdu. Podle ministryně práce Jany Maláčové (ČSSD) chrání občany před chudobou a navíc slouží jako odrazový můstek pro přidávání také ve vyšších patrech ekonomiky.

Navýšení minimální mzdy by ale podle odborníků nemělo být skokové, jak má Maláčová v plánu. Firmám to totiž může způsobit vážné problémy. Doplatili by na to sami zaměstnanci: firmy by musely rušit pracovní místa a propouštět.

Dávky nejsou cestou z chudoby

Výdaje státu na sociální dávky i počty příjemců v posledních letech klesají. Příčinou je rostoucí ekonomika i dílčí změny v pravidlech pro vyplácení dávek. Ve státním rozpočtu jde ale stále o mnohamiliardovou položku.

V omezení zneužívání státní podpory vidí současná vláda prostor pro další úpravy. Nejčastěji se o něm mluví v souvislosti s dávkami na bydlení. Loni stát přišly na 11 miliard korun. Doplatky na bydlení ale často končí v kapsách majitelů předražených ubytoven, a je tedy otázka, nakolik dávky opravdu pomáhají chudým.

"Jestli přijdu o děti, pukne mi srdce." Lidé z končících ubytoven hledají bydlení, čas se jim krátí ›

Na neefektivitu systému upozornil i Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). Připomněl, že přestože stát v letech 2012 až 2016 vyplatil na dávkách na bydlení skoro 60 miliard korun, sociální vyloučení se prohloubilo. Zatímco v roce 2006 bylo v Česku 310 vyloučených lokalit, ve kterých žilo 80 tisíc lidí, do roku 2015 se jejich počet zdvojnásobil a počet jejich obyvatel vzrostl na 115 tisíc.

Politici dávky snížili. Městům umožnili vyhlašovat takzvané bezdoplatkové zóny, kam už za nově příchozími peníze ze státní kasy neplynou. Některé ubytovny následně začaly zavírat. Protože tu ale stále chybí státem garantované sociální bydlení, lidé z ubytoven horko těžko shánějí novou střechu nad hlavou. Stát tedy sice ušetří, chudoba příjemců dávek se však nejspíš ještě prohloubí.

Ani vlastní koncept bezdoplatkových zón není spásný. Chudí, které jedno město nechce, nezmizí. Pouze se „přelijí“ do jiného.

Talent nestačí. Děti z chudých rodin potřebují pomoc

Pro děti a mladé lidi z chudých rodin je zpravidla takřka nemožné vymanit se z bídy. Doplácejí na dluhy a finanční nouzi svých rodičů a sami si poradit nedokážou.

Z děcáku na ulici. Státu se dlouhodobě nedaří zařadit mladé lidi z ústavů do normálního života, rychle se zadluží a propadají drogám ›

Podle letošního průzkumu Charity ČR navíc mladí Češi a Češky čelí závažnějším problémům než jejich vrstevníci v zahraničí. Kromě nezaměstnanosti mají potíže s nízkým vzděláním, dluhy, nedostupným bydlením a problematickým rodinným zázemím.

Situaci ztěžuje i špatná vymahatelnost výživného či nevhodné nastavení dávek (při společném posuzování členů domácnosti při stanovení dávek v hmotné nouzi se například zohledňuje i příjem dětí, které si najdou práci). „Výzkum Caritas CARES v případě České republiky ukázal, že mezigenerační přenos chudoby má jasnou příčinu. Řada mladých lidí nezná jiný způsob života ani nemá pozitivní vzory a neumí sama svou situaci zlepšit,“ řekl generální sekretář Caritas Europa Jorge Nuño Mayer.

I mezi dětmi z chudých, sociálně znevýhodněných poměrů se přitom najde mnoho talentů. Ty pak v rozvoji brzdí nejen nedostatek peněz, ale třeba i to, že jejich nadání nikdo nerozpoznal a nevedl je k píli a cílevědomosti. Pomáhat se jim snaží různé nadace a neziskové organizace. Například před dvěma lety založený nadační fond Šance pro talent, který pomocí stipendijních programů podporuje mimořádně nadané mladé umělce, vědce nebo třeba jazykově nadané mladé lidi i děti.

Podobně funguje i nadační fond Cesta talentu. Ten ovšem na svém webu zdůrazňuje, že pomáhá „běžným českým rodinám, kde rodiče chodí do zaměstnání, snaží se své děti podporovat, avšak nedostatečné finanční prostředky limitují jejich možnosti“.

Na organizaci projektů, které pracují s nadanou mládeží, uvolňuje ministerstvo školství každoročně 73 milionů korun.

Školy podceňují finanční gramotnost

Za to, že se tolik Čechů utápí v dluzích, může často podpis pod naprosto nevýhodnou smlouvou. Nebo nedostatek informací.

V indexu finanční gramotnosti, který každoročně sestavuje Česká bankovní asociace (ČBA), dosahují Češi průměrných výsledků. Roste však počet lidí, kteří si tvoří finanční rezervu.

Letošní čísla ukazují, že peníze stranou odkládají tři čtvrtiny dotázaných. Třetina ale neví, jak dlouho by s rezervou vystačila, kdyby přišla o své příjmy.

Největší problém mají Češi s praktickými otázkami, které se týkají půjček. Autoři průzkumu upozorňují, že ač se finanční gramotnost v posledních letech vyučuje na základních i středních školách, na výsledcích šetření to moc znát není.

Česká školní inspekce její úroveň zkoumala naposledy v letech 2012 a 2013. Patnáctiletí žáci se tehdy zapojili do mezinárodního testování PISA (zařadili se mezi sedm zemí s nadprůměrnými výsledky). Novější data inspekce nemá.

Finanční gramotnost před třemi lety měřilo i ministerstvo financí. Češi do 29 let dopadli významně hůř než všichni ostatní. Učňové a studenti mají také nižší úroveň ekonomické gramotnosti.

Zlepšování finanční gramotnosti se rozhodla věnovat například nezisková organizace Your Chance. Nejprve v dětských domovech, pak začala objíždět i školy. Zájem projevila více než stovka z nich. Lektoři primárně školí pedagogy, někdy přednášejí i samotným žákům.

Podle metodičky z Your Chance Dany Dohnalové je úroveň v jednotlivých školách různá. „Některé to mají nastavené skvěle, ale ve spoustě škol to berou tak, že si jen potřebují udělat čárku,“ říká. Dodává ale, že správné vzory by děti měly vidět v prvé řadě v rodině. Když se například Dohnalová ptá dětí na prvním stupni, proč si lidé berou úvěry, slýchá odpovědi typu „protože nemají trpělivost si našetřit“ nebo „protože se chtějí před někým předvést“.

Dluhům jako vážnému společenskému problému se věnovali i autoři vládní zprávy o stavu lidských práv v České republice v roce 2017. Upozornili na to, že „oblasti, které by mohly dlužníkům pomáhat a dluhům předcházet, jako jsou např. systematické vzdělávání v právní a finanční gramotnosti, přístupné dluhové poradenství či bezplatné právní poradenství, se zatím rozvíjejí spíše pozvolna“.

Co zameškal stát, dohnala občanská společnost. A její význam roste

Většina politiků a institucí (s výjimkou několika poslanců, části Senátu a Ústavního soudu) byla k situaci zadlužených lidí roky nevšímavá. Jejich roli často přebíraly neziskové organizace (například Člověk v tísni či Transparency International), které na rostoucí problém upozorňují už řadu let. V minulosti tlačily na změny zákonů, zejména ohledně odměn advokátů a exekutorů a regulace nebankovních společností. Nebo pomáhaly lidem, aby se lépe orientovali ve finančním světě.

V roce 2010 například Člověk v tísni vytvořil takzvaný Index predátorského úvěrování, o rok později představil vymáhací kalkulačku, která lidem spočítá, na kolik se mohou vyšplhat náklady na vymáhací proces.

Bývalý ekonom Pivovarů Staropramen a IBM Radek Hábl zase před několika lety vyměnil soukromý sektor za neziskový, začal se naplno věnovat problematice zadlužení a mimo jiné sestavovat Mapy exekucí, které na problém velmi účinně upozornily.

Autor mapy exekucí: Návrh poslanců ANO může vést až k insolvenční migraci

Pomoc lidem v existenční nouzi přichází i od některých právníků či podnikatelů. Tisíce lidí se obrací například na advokáty ze sdružení Exekutor má smůlu. Ti dokážou exekucemi zasaženým dlužníkům pomoci a ještě vydělat. Jedním z nich je advokát Petr Němec, který už řešil stovky podobných případů.

Podobně kladnou roli hraje v severočeském městě Duchcov podnikatel Stanislav Spurný. Duchcovské Jižní Město, ještě před pěti lety převážně romské ghetto, mění ve standardní městskou čtvrť. Jeho recept je překvapivě jednoduchý: kupuje zchátralé domy, opravuje je, ubytovává v nich za běžné ceny bílé i romské obyvatele a ještě ve čtvrti dohlíží na pořádek. Ukazuje se, že pokud zadlužení dostanou šanci žít ve slušných podmínkách, většina z nich je schopna své problémy řešit.

Podnikatel skupuje a opravuje domy. Ubytovává dohromady Romy s většinovými Čechy

Obchod s chudobou upadá. Česko ale musí udělat víc

Pozornost, kterou část společnosti na problematiku chudoby upřela, přináší efekt. A to zejména v posledních dvou letech. Obchod s chudobou přestává být tak výnosný. Klesly odměny advokátů i exekutorů. Půjčovat už není tak snadné, zpřísnila se i další pravidla, například nebankovní společnost musí získat licenci ČNB.

Nejvyšší soud i Ústavní soud také v řadě případů rozhodly, že lidé, kteří mají v úvěrových smlouvách dnes již neplatné rozhodčí doložky (například z důvodu netransparentního výběru rozhodce nebo proto, že jeho rozhodnutí bylo v rozporu s dobrými mravy), mohou nechat svoji exekuci soudně zastavit i zpětně. Podle odhadů se dosud nepříliš známý fakt může týkat i stovek tisíc lidí.

Úplný zákaz rozhodčích doložek pak přišel v roce 2016 a byl přiložen k zákonu o spotřebitelském úvěru. Od 1. 12. 2016 se týká všech spotřebitelských sporů.

Kvůli kritice veřejnosti či ministra Roberta Pelikána skončila řada exekutorů, například přerovský Tomáš Vrána. Klesá i zájem o práci exekutora. „Tak trochu mlátí prázdnou slámu. Z lidí, kteří měli domy a majetky a sklouzli do problémů, už peníze dostali. A noví kvůli ekonomické konjunktuře a změně pravidel moc nepřibývají,“ míní Radek Hábl.

Problém s chudobou nicméně nezmizel. I když teď počet chudých neroste, Česko se může brzy dostat do velkých potíží. Pokud se zhruba dva miliony Čechů a Češek nepodaří trvale začlenit zpět do hlavního proudu společnosti a ekonomiky, za deset dvacet let čekejme fatální důsledky.

„Šedá část ekonomiky by se nejspíš dál rozšiřovala. Vedlo by to i k rozšíření ghett nejen v severních Čechách, na Karlovarsku a severní Moravě, ale i k vytváření menších sociálně vyloučených lokalit po celé zemi,“ upozorňuje sociolog Daniel Prokop. S tím by podle něj souvisel i nárůst kriminality. „Předlužené, na okraj společnosti vytlačené lidi je obtížné trestat. Už dnes máme kvůli zadluženosti vysokou – sedmdesátiprocentní – recidivu vězňů. I tohle číslo by mohlo růst, a vězeňský systém by tak byl stále dražší.“

Země by časem čelila ještě hlubšímu rozdělení než dnes. Velké části společnosti, která bohatne, se problém chudoby sice zdánlivě netýká, tendence k extrémním voličským preferencím by ale podle Prokopa mělo stále více lidí, kteří patří do střední třídy, ale žijí v oblastech s ghetty a sociálními problémy. „Polarizace společnosti by tak dál narůstala,“ varuje sociolog.

Autoři projektu: