Mnozí z nich svou službu odnesli vězením, jeden z prvních mluvčích, filosof Jan Patočka, životem. Po své schůzce s nizozemským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem byl opakovaně vyslýchán StB a po mnohahodinovém výslechu skončil v nemocnici, kde na následky mozkové mrtvice 13. března 1977 zemřel.
Jan Kozlík (1946)
První možnost podepsat Chartu 77 zmeškal. Jan Kozlík před Silvestrem odjel na hory, a když se po novém roce vrátil do Prahy, přátelé mu v kavárně Slávia oznamovali, že vyšla zásadní protestní petice a že je škoda, že k ní nestihl připojit svůj podpis. „Už dříve jsem podepsal několik protestů proti zatčení disidentů, a tak jsem si říkal, že si to nechám na příště,“ vypráví Jan Kozlík. Když ale pár dní nato četl v Rudém právu článek Ztroskotanci a zaprodanci a dozvídal se o prvních útocích StB na signatáře, došlo mu, o jak vážnou věc jde. Chartu podepsal v únoru a o pět let později, v roce 1983, se stal spolu s Annou Marvanovou, bývalou zpravodajkou Českého rozhlasu, a literární historičkou Marií Rut Křížkovou její mluvčím.
Nejvýznamnější akcí za jeho působení byla paralelní mírová konference, kterou Charta 77 zorganizovala vedle té velké, státní. Vydala sborník a prohlášení proti americkým i sovětským raketám středního doletu – Pershing a SS 22. Po přečtení prohlášení na Hlase Ameriky byl Jan Kozlík obratem Státní bezpečností předveden k výslechu do Bartolomějské ulice. Vyhrožovali mu sazbou pět let, nakonec jej ale propustili domů.
S výslechy na StB už měl zkušenost. V roce 1971 při výročí Vítězného února sundal československou a sovětskou vlajku z budovy bohosloveckého semináře, kde studoval. Před zatčením ho zachránily rady doporučeného advokáta. Přesto byl následující rok vyloučen ze studia.
Živil se postupně jako elektrikář, revizní technik a topič, navštěvoval soukromé bytové teologické a filozofické semináře. Od roku 1988 se angažoval v Hnutí za občanskou svobodu. Po revoluci působil v prověrkové komisi na federálním ministerstvu vnitra a stál u zrodu Úřadu na ochranu ústavy, pozdější Bezpečnostní informační služby (BIS). V BIS pracoval až do svého odchodu do důchodu. Věnuje se filozofii a teologii.
Stanislav Devátý (1952)
O tom, že je navržený na mluvčího Charty 77, se dozvěděl nejprve od StB. „Odvezli mě na policejní stanici, kde mi místní zlínský náčelník StB říká, že to, co dělám, není dobré,“ vypráví Stanislav Devátý. „Také mě upozornil, že jestli budu dělat mluvčího Charty, tak si teda užiju. A já byl překvapený, jakého mluvčího Charty... Potom přijel novinář Ivan Lamper z Prahy do Zlína a potvrdil, že jsem skutečně navržený jako první mimopražský občan.“
Spolu se Stanislavem Devátým se stali dalšími dvěma mluvčími filosof a spisovatel Bohumír Janát za katolické kruhy, a historik Miloš Hájek, který zastupoval reformní komunisty.
Stanislav Devátý patřil ve Zlíně mezi nezávislou mládež a brzy se zapojil do disidenstkých aktivit, rošiřoval a rozmnožoval zakázanou literaturu. Ke konci 70. let založil společně s přáteli Cosmos Tureček klub, který sdružoval přátele fotbalu, ale jeho aktivity se postupně rozrůstaly a dráždily StB. Stanislav Devátý tak nejprve přišel o zaměstnání v JZD Slušovice a později byl zadržen i se svou pětiletou dcerou Kateřinou. Sice byli oba ještě týž den propuštěni, ale tato zkušenost byla pro Stanislavovu ženu příliš otřesným zážitkem a rozhodla se i s dcerou emigrovat.
Stanislav Devátý zůstal v republice a intenzivně se věnoval protirežimní činnosti. Doma tiskl časopis Sport s informacemi o signatářích Charty 77. Domácí tiskárnu se mu dařilo dobře schovávat a díky tomu se zlínské skupině podařilo například vydat samizdatem Orwellovu knihu 1984. V roce 1986 se stal členem Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných.
Jednou z jeho prvních akcí v pozici mluvčího Charty 77 bylo uctění památky Jana Palacha v lednu roku 1988. „Věděl jsem, že je potřeba získat Václavské náměstí. Chtěl jsem, abychom vystoupili veřejně. Takže jsme položili věnec se stuhou a zapálili jsme svíčky.“ O rok později se konala akce znovu, ale tentokrát byla účast několikatisícová - je známa jako Palachův týden. Po roce 1989 byl Stanislav Devátý zvolen do české části Sněmovny národů Federálního shromáždění a po rozpadu Občanského fóra vstoupil do ODS. Poté se stal šéfem nově vzniklé BIS, kde působil do listopadu 1996. Dnes pracuje v advokátní kanceláři Toman, Devátý & Partneři.
Jan Ruml (1953)
Říká o sobě, že byl „nohama Charty“. Jan Ruml působil jako jeden z jejích koordinátorů, kontaktních osob a distributorů samizdatu. Jeho úkolem bylo spolu s Petrem Uhlem a Jiřím Němcem vytvořit celorepublikovou distribuční síť. „Postupovali jsme tak, že jsme věděli, kam který materiál a v kterou dobu odnést, aby se dostal dál, aby se dal písařkám k rozmnožování, zase jsme ty materiály stahovali zpátky, některé z nich se přerozdělovaly nebo se připravovaly na expedici do zahraničí. Dělal jsem vlastně organizátora, komunikátora, pošťáka. Například z Polska chodila celá řada periodik, buď českých, která Poláci tiskli, nebo polských, která jsme zase museli určitým způsobem distribuovat.“
V roce 1979 Jan Ruml zorganizoval tzv. druhou vlnu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a koordinoval kurýrní kamionovou poštu mezi Prahou a londýnským nakladatelstvím Palach Press Limited v Londýně. Po udání a zadržení jednoho z kamionů StB v dubnu 1981, strávil spolu s otcem Jiřím a dalšími šesti disidenty rok ve vyšetřovací vazbě. Po propuštění pokračoval v disidentské činnosti. Dne 18. listopadu 1989 založil s přáteli ze samizdatu Nezávislé tiskové středisko, základ pozdějšího týdeníku Respekt, jehož se stal prvním šéfredaktorem. Jako mluvčí Charty působil na začátku roku 1990. Po revoluci byl aktivním politikem. Mezi roky 1992 - 97 byl ministrem vnitra za ODS, později založil a vedl Unii Svobody.
Václav Malý (1950)
Chartu 77 podepsal navzdory odrazování svých přátel. Novinář Ivan Medek a filosof Ladislav Hejdánek, ke kterému chodil na filozofické semináře, Václava Malého přemlouvali, jestli si uvědomuje, že kvůli podpisu Charty 77 nejspíš přijde o státní souhlas vykonávat duchovenskou službu. „Říkal jsem jim: ‚Ano, uvědomuji si to, a i když knězem zůstávám a chci knězem zůstat, jsem zároveň občanem a v tomto smyslu jsem rozhodnut to podepsat’,“ vypráví Václav Malý.
Jeho přátelé měli pravdu. Václav Malý mohl veřejně sloužit pouze necelé dva roky na farnostech ve Vlašimi a Plzni, než mu byl souhlas odebrán.
Problémy s komunistickým režimem měl už během studií, kdy kritizoval kolaborantské hnutí Pacem in Terris. Díky zásahu kardinála Tomáška se ale v roce 1976 nakonec knězem stal.
V roce 1979 se angažoval ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který poskytoval praktickou pomoc vězněným disidentům. Za tuto činnost byl téhož roku zatčen a strávil ve vězení celkem sedm měsíců. Po propuštění pracoval jako topič, dál ovšem tajně působil jako kněz, navštěvoval věřící, sloužil mše a pomáhal mimopražským disidentům, kteří se nemohli opírat o disidentské společenství. Mluvčím Charty 77 se stal v letech 1981-1982. Na rozdíl od jiných čelných představitelů sametové revoluce Václav Malý nezamířil do politiky, ale během roku 1990 se vrátil k veřejné duchovní činnosti ve farnosti sv. Gabriela, později pokračoval u sv. Antonína v Praze-Holešovicích. V roce 1996 se stal kanovníkem pražské metropolitní kapituly a téhož roku byl povolán i na biskupský stolec jako světící biskup pražský. Jako své biskupské motto si zvolil slova „pokora a pravda“.
Miloš Rejchrt (1946)
Význam Charty 77 spatřuje v tom, že dokázala sjednotit alespoň na chvíli do jedné koalice lidi velmi různorodých životopisů a orientací - reformní komunisty, umělecký underground, katolíky a evangelíky. „Tím pojítkem byla základní teze Charty, že Lidská práva a jejich mravní komponenta jsou měřítko politiky,“ říká Miloš Rejchrt. „Čili že nad tou politikou je tady něco významnějšího a důležitějšího.“
Miloš Rejchrt patřil k okruhu lidí, kolem nichž se zformovala Charta 77. V letech 1980-1981 byl jejím mluvčím. Byl několikrát zatčen a pravidelně vyslýchán, dlouhodobému věznění však unikl. Mezi disidenty a undergroundem se pohyboval už od studií - mezi jeho spolužáky byli například Svatopluk Karásek a Vratislav Brabenec. Roku 1968 se angažoval ve studentském hnutí. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy stihnul vycestovat na plánované roční studium do Švýcarska. V srpnu 1969 se vrátil a působil jako farář v České Lípě. Pro nesouhlas s režimem a odmítání spolupráce s StB mu byl o dva roky později odebrán státní souhlas s výkonem duchovenské činnosti. Pracoval proto řadu let jako kotelník. Po roce 1990 se vrátil k farářské profesi, několik let také vedl náboženskou redakci Českého rozhlasu.