reklama
 
 

Cesta pro mě byla dobrodružstvím, říká Wintonovo dítě

3. 7. 2015
Rozhovor s Milenou Grenfell-Baines, které tichý hrdina Nicholas Winton zachránil život, když ji v roce 1939 jako dítě nechal s mnoha dalšími převézt vlakem z Československa do Velké Británie.
Doporučujeme

Rozhovor - V létě roku 1939 stála se sestrou Evou na nádraží v Praze a čekala na vlak, který ji odveze do Velké Británie. Společně s Milenou Grenfell-Baines, dívčím jménem Fleischmannovou, tam mířily i další děti z Československa. Cestu do Británie jim zařídil Nicholas Winton, stejně jako dalším 669 židovským dětem, které tak zachránil před téměř jistou smrtí v koncentračním táboře.

"Našli jsme ho až po čtyřiceti letech, do té doby jsme nevěděli, jak jsme se do Anglie dostali,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz energická pětaosmdesátiletá dáma, která žije ve Velké Británii. Na nedávno zesnulého sira Nicholase Wintona vzpomíná jako na vtipného člověka, který dokázal zpaměti recitovat Shakespeara.

Jak vzpomínáte na ten transport? Co jste tehdy prožívala?

Bylo mi tehdy devět a půl, mojí sestře tři a půl roku. Já si jenom pamatuji, že na nádraží s námi byla maminka, protože tatínek už byl pryč. Na doporučení odjel večer předtím, než přišli Němci. Na nádraží byl taky dědeček. Dal mi památník, do kterého mi napsal, že se s námi loučí. Pamatuju si jen takové útržky, je to spíš jako sen než jako vzpomínka. Už je tomu přes 75 let.

Nepamatujete si ani pocity, které jste před cestou nebo ve vlaku měla?

Nám bylo řečeno teprve v květnu, že pojedeme. A já jsem vždycky byla takové dobrodružné dítě. Také jsme věděly, že otec už je v Anglii. A stejně jako mnohým dalším, kteří jeli jedním z transportů, nám bylo řečeno, že jedeme na pár měsíců, že se brzy vrátíme a že se tam naučíme anglicky. Zkrátka že to byla spíš taková dobrodružná cesta. Dědeček mi do památníku napsal takovou zajímavou věc. Že ví, že jednou ten památník ztratím, ale já že se neztratím nikdy.

A ztratila jste ho?

Ne, ten památník tady mám před sebou.

A je tam i nějaký obrázek?

Obrázky v památníku nemám, lidé mi tam psali vzkazy. V Anglii jsme měli československou školu, takže tam mám zápisy od mnoha svých spolužáků. Někteří žijí v Praze, například Zuzana Marešová. Bohužel nás už v Praze moc není, mám dojem, že jen sedm, které známe z té školy. O mnoha dětech nevíme, co se s nimi stalo, ale nás bylo ve škole 150 a dneska už nás je málo.

Po válce jste se tedy s rodiči setkala.

Ano, protože dokonce i naše maminka se dostala do Anglie.

Pana Wintona jste poznala až v roce 1988, kdy vás společně s dalšími zachráněnými dětmi pozvali do pořadu BBC That´s Life (Takový je život). Do té doby vás nenapadlo zjišťovat, jak to tehdy s transportem vůbec bylo?

Ne, my jsme ho našli až po čtyřiceti letech. A nikdo z nás se na nic neptal. Většina dětí bydlela u Angličanů. A jediná, která opravdu pátrala, je Věra Gissingová, která napsala knihu Perličky dětství.

Ani jste nepřemýšlela nad tím, kdo za transportem stál a jak se to stalo, když jste se zamýšlela nad svým životem?

Vůbec ne. Já vím, že je to zajímavé, ale my jsme vyrostli v Anglii. Měla jsem úplně obyčejný anglický život. Rodiče o tom vůbec nikdy nemluvili. I spolužáci, kteří rodiče měli, mi říkali, že o tom nikdo nechtěl mluvit. My jsme se to všichni dozvěděli takovou náhodou.

Jak moc vám objevení pana Wintona změnilo život?

Samozřejmě velmi, našli jsme někoho, kdo nám ten život zachránil. Dneska to ani popsat nemohu. Byli jsme všichni rádi, že jsme se dozvěděli, jak jsme se do té Anglie dostali. Měl to napsané v tom svém tajném sešitu, jak se mu říká. Měl tam fotografie a dopisy, já jsem v něm třeba našla vizitku mého otce. Dodnes nevím, jak se tam dostala. Otec odjel už 14. března do Anglie, byl varovaný, protože ho hledalo gestapo. A asi se v Anglii dozvěděl, že je tady nějaký muž, který pomáhá dětem dostat se do Velké Británie.

Od té doby, kdy jste věděla, kdo za vaší záchranou stojí, jste se s panem Wintonem pravidelně vídala?

Ano, teď jsem tam třeba byla, když slavil 106. narozeniny. Já sice žiju na severu Anglie, ale jezdila jsem za ním pravidelně, poslední dva roky jsem se pokoušela jet tam každých pět týdnů. Vždycky jsem u něj byla tři čtyři hodiny. A přivezla jsem mu jeho oblíbený oběd.

To byl jaký?

Květák se sýrovou omáčkou a rýžový nákyp. A zvláštní sýr z našeho hrabství, Lancashire cheese. Ten mu strašně chutnal. Vždycky jsme spolu ještě s paní, která se o něj starala, obědvali.

Co pro vás znamená? Byl vám hodně blízký?

On má spoustu těch svých dětí. Měl velmi rád návštěvy, jinak se strašně nudil a říkal, že akorát sedí a kouká na televizi. A nerad se bavil o minulosti, pořád chtěl vědět, co se bude dít v budoucnosti. Měl ohromný smysl pro humor, zpaměti mi recitoval Shakespeara.

Sice se nerad bavil o minulosti, ale povídali jste si třeba o tom, co dělal po válce do devadesátých let?

Dělal toho spoustu, ale vím, že začal pracovat pro Mencap. To je organizace, která se stará o děti, které se narodí mentálně postižené. Protože jeden z jeho synů byl nemocný a zemřel, když mu bylo osm let. Zasazoval se o to, aby se postavily domy, kde se starali o lidi s Alzheimerem. Celý svůj život pracoval pro různé charity.

Prý i podnikal.

Ano, ale údajně nebyl moc úspěšný. On spíš pomáhal ostatním.

Vy věnujete svůj čas tomu, že děláte různé semináře, vyprávíte o holocaustu.

Ano, dělám prezentace, které trvají 45 minut, minulý rok jsem jich udělala asi čtyřicet. Zvou mě různé skupiny lidí. Školy, ženské organizace… Dělám přednášky o Wintonovi a o tom, jak nás dostal do Anglie.

Proč to děláte, co je váš hlavní motiv?

Aby se na to nezapomnělo.

Takže to berete jako svou povinnost.

Ano. Myslím, že my všichni, nejsem jediná.

A jak se vídáte s ostatními Wintonovými dětmi?

Bohužel nás je už moc málo. V Anglii obě moje nejlepší kamarádky jsou nemocné. A v Čechách je nás asi sedm. Někteří žijí v Americe, v Kanadě, kde je samozřejmě Joe Schlesinger, který je taky docela známý. Sešli jsme se před dvěma lety v Praze. Bylo nás pět. Poslední velký sraz jsme měli roku 1985, kde nás bylo asi padesát. Samozřejmě neznám všech šest set dětí. To byl ale ten druhý vlak.

Dá se tedy říct, že už se moc nevídáte.

Ano. Před několika týdny jsme se sešli v Praze a chceme postavit památník rodičům, kteří nás poslali pryč. O tom se právě dohadujeme. Když jsme to řekli před dvěma lety Wintonovi, odpověděl, že už je načase.

Chystáte něco speciálního v souvislosti s úmrtím Nicholase Wintona?

Pohřeb bude malý, rodinný. Ale za dva měsíce bude větší memoriál, který trvá déle připravit. Datum ale ještě vůbec nevíme.

autoři: Adéla Skoupá, Tereza Hrabinová

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama