Praha – Uplynulo již čtyřicet let od chvíle, kdy vznikl ve Velké Británii první registr dárců kostní dřeně. Dnes je na světě v rejstřících zapsáno více než 23 milionů dárců a stále jich přibývá. Také pražský registr se těší historicky dosud největšímu zájmu lidí o darování kostní dřeně, na seznamu má přes 22 tisíc dárců.
Podle koordinátorky pražského registru Gabriely Hoškové je však třeba jej neustále doplňovat o mladé, zdravé a spolehlivé lidi: „Dárci, kteří k nám vstoupili před dvaceti lety, postupně stárnou. Za pět let jich bude až o šest tisíc méně. To je obrovské číslo,“ říká.
Darování kostní dřeně je přitom pro některé pacienty jedinou cestou k uzdravení. „Proti mnoha chorobám se zatím nepodařilo nalézt méně toxický lék a pomůže jen transplantace kostní dřeně,“ vysvětluje Veronika Válková z Transplantační jednotky Ústavu hematologie a krevní transfúze (ÚHKT). Jedná se především o závažná onemocnění kostní dřeně, jako jsou leukémie či myelodysplastický syndrom, nebo o různé lymfomy, nádory mízních uzlin a lymfatické tkáně.
Věděla jsem, že mohu žít dál
Leukémií před osmi lety onemocněla také Lenka Růžičková. „Bylo těžké to přijmout, protože jsem byla vždy zdravá,“ vzpomíná čtyřicetiletá učitelka mateřské školky. Po zjištění choroby začala chodit na chemoterapie a zbývalo jí jen čekat, zda se v registru objeví vhodný dárce.
„Rodiče ani mladší sestra neměli shodnou kostní dřeň, takže tudy to nešlo. Byl to běh na dlouhou trať.“ Po devíti měsících se dočkala. „Bylo to potěšující. Věděla jsem, že mohu žít dál,“ říká Růžičková, která si posléze zjistila jméno člověka, který jí zachránil život. „Je to pán z Německa, určitě jej budu kontaktovat a poděkuji mu,“ řekla.
Dárcovství probíhá v naprosté anonymitě a záleží jen na zúčastněných stranách, zda si o sobě vyžádají informace.
Dvě až tři zkumavky za to stojí
Stát se novým dárcem vyžaduje především ochotu obětovat čas. Kromě toho, že by zájemce měl mít mezi 18 a 35 lety a vážit alespoň 50 kilo, nesmí trvale užívat léky a jak v současnosti, tak dříve prodělat závažnou nemoc. „Proces přípravy k odběru je dlouhý, je proto třeba věnovat mu nějaký čas a část svého pohodlí,“ potvrzuje Hošková.
Podle dárce Štěpána Vopata je trocha pohodlí v porovnání s možností darovat někomu život to nejmenší. K darování kostní dřeně se rozhodl po zkušenosti z darování krve. „Nikdy nevíte, kdy budete taky něco potřebovat,“ vysvětluje své jednání.
„Šance, že z milionů dárců budete zrovna vy tím, jehož dřeň bude někomu z tisíců čekajících vyhovovat, je opravdu malá. Ale za její zvýšení dvě až tři zkumavky rozhodně stojí,“ zdůvodňuje své rozhodnutí zapsat se do registru.
Množství odebrané kostní dřeně závisí na váze dárce a pacienta, nepřesahuje však 1500 ml. Mladý Štěpán Vopata patří mezi šťastlivce, jejichž kostní dřeň našla svého příjemce a zachránila někomu život.
Během loňského roku se registr rozrostl o dalších 1 300 lidí, což je největší navýšení za posledních deset let. Velké procento dobrovolníků tvoří studenti, které považuje Český registr dárců krvetvorných buněk vedle sportovců za nejvhodnější dárce.
Odběr není tak bolestivý
V pražském ÚHKT transplantují za rok kostní dřeň 50 až 60 lidem. Umožňuje to pokrok medicínských technik a transplantačních metod, které jsou mnohem šetrnější.
Zatímco dříve nebylo běžné transplantovat dřeň pacientům nad 40 let, nyní se hranice posouvá k 60 až 70 rokům.
Navzdory rozšiřujícím se řadám zájemců má mnoho lidí z darování kostní dřeně stále obavy a v hlavě si drží hrozivou představu tlustých jehel zabodnutých v kosti. Metoda odběru přímo z kyčelní kosti či pánve je však nyní často nahrazována bezbolestnou separací krvetvorných buněk z krve dárce.
„Myslím, že lidem brání ve vstupu do registru neinformovanost, že darovat dřeň jde i touto cestou,“ sdělila Válková. To, jakým způsobem bude dřeň odebrána, se odvíjí od nároků transplantačního centra a toho, co by bylo pro konkrétní diagnózu pacienta nejvhodnější.
Konečné slovo má dárce
„Konečné slovo má však vždy dárce,“ zdůrazňuje Válková a dodává: „Většinou jsou ochotni udělat pro pacienta maximum, takže souhlasí s tím, co jim navrhneme. Hlavně když jim vysvětlíme, jaké to má benefity pro pacienta.“
„Darování přímo z kosti, které probíhá v celkové anestezii, často bolí i několik dní po operaci. Při separaci jde jen o to, vydržet napíchnutí žil a trochu nepohodlí, ale jinak je celou dobu při vědomí a normálně s námi komunikuje,“ říká primářka Zdenka Gašová.
Samotný odběr nebyl nepříjemný ani pro Vopatu: „Člověk pak může být unavený, ale já jsem to prospal, takže to bylo příjemné,“ říká. Podle něj by se měl dárce připravit spíše na spoustu přípravných vyšetření.
„Je třeba absolvovat sadu vstupních vyšetření krve, pak ověřování, celkové prohlídky, zda jsem schopen proces v pořádku vydržet. Nepříjemné může být několikadenní podávání medikamentů před odběrem, kdy se projevují třeba chřipkové stavy. Ale u mne tomu tak bylo jen den,“ popisuje.
Před odběrem je dárci podáván růstový faktor, který krvetvorné buňky vyplavuje z krve a usnadňuje tak samotný proces.
V nemocnici pak dárce stráví kolem tří hodin na lůžku, v žíle má při tom zasunutou hadičku napojenou na separátor.
„Separátor krevních složek pracuje na principu centrifugy, pomocí něj jde 'on-line' vybírat z oběhu dárce zvolené složky krve. Krev protéká centrifugou a ostatní složky se vracejí do těla,“ vysvětluje Gašová. Postupně přístrojem protečou až čtyři objemy krve dárce, tedy zhruba 16 litrů.
Ubývá příbuzenských transplantací
Hledání vhodného dárce je však proces mnohdy zdlouhavý a obtížný. „Metody identifikace na genetické úrovni se neustále zdokonalují. Vidíme, že ten, kdo byl vhodný dárce před dvaceti lety, by jím dnes už nebyl. Jsme schopni mnohem lépe odhalit odlišnosti krvetvorných buněk,“ vysvětluje Válková a upozorňuje na fakt, že mnohem méně lidí dnes může přijmout kostní dřeň od členů rodiny.
„Od roku 2005, kdy tvořily příbuzenské transplantace polovinu, je jich dnes kolem jedné čtvrtiny a převažují nepříbuzenské,“ říká. Jedním z důvodů je to, že lidé mají méně dětí a často i s jinými partnery.
