Praha - V srpnu 1968 Čechoslováky překvapily tanky a mnozí z nich se rozhodli události zdokumentovat a zachytit na fotoaparáty nebo kamery. Na konci května server Aktuálně.cz zveřejnil filmový sestřih záznamu od neznámého autora, který objevili pracovníci Národního filmového archivu (NFA).
Jde o film z rodinné dovolené v jižních Čechách, která skončila invazí. Digitalizovaný snímek, ve kterém autor zachytil také vojáky v ulicích Prahy, vyšel s výzvou po pátrání po jeho autorovi. Neuběhl ani měsíc a do redakce napsal člověk, který se na videu poznal.
Od invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa uběhlo 50 let. Karel Karásek byl v roce 1968 teprve šestnáctiletý kluk. Ten rok strávil dovolenou s rodiči na jihu Čech u Sudoměře, na hradě Zvíkov a u Orlické přehrady. Jenže léto a prázdniny předčasně ukončili ruští vojáci.
"V té době jsem z toho ještě neměl rozum," vzpomíná na dobu před padesáti lety, kdy do pražských ulic vjely tanky. "My kluci jsme se chodili dívat na to, co se to ve městě děje. Ale babička brečela, že je válka. Starší lidé to brali jinak," vybavuje si vzpomínky Karásek při pohledu na ztracený film, o jehož existenci ani nevěděl.
V Národním filmovém archivu v Praze spatřil celý záznam poprvé. Na výzvu zveřejněnou na Aktuálně.cz ho upozornil jeho spolužák ze základní školy. Poté, co do redakce sám zavolal, přijel do NFA snímek identifikovat. "Můj otec natáčel pořád. O tomhle videu jsem ani nevěděl, ale je jasné, že to natáčel on. Jsou tam záběry z jeho kanceláře, kterou měl na Staroměstském náměstí," říká v promítacím sále NFA.
Rodinný film objevili pracovníci Národního filmového archivu v Praze teprve nedávno. "Na pracovišti NFA, které se specializuje na filmy takzvaného úzkého formátu, máme sbírku rodinné nebo amatérské kinematografie. Tu neustále rozšiřujeme od konkrétních dárců, rodinných příslušníků, ale stane se, že tu najdeme z minulosti i filmy neidentifikovatelné, o jejichž autorech nic nevíme," vysvětluje koordinátor digitalizačních projektů Matěj Strnad.
Jako nejvhodnější způsob, jak autory najít, v dnešní době považuje právě média a sociální sítě.
Film, který patřil rodině Karla Karáska, je zářný příklad toho, jak se ztracené rodinné vzpomínky zaznamenané na filmový pásek nakonec dostaly zpět k majiteli. "Můj táta pořád něco točil, hrozně ho to bavilo. Je to zvláštní, vidět to až po padesáti letech. Ani jsem nevěděl, kam to otec založil," říká Karásek. Když má sám zavzpomínat, jak první dny okupace vnímal, popisuje hlavně chaos. "Lidi na vojáky křičeli a ti zase křičeli na ně. Někde někdo vystřelil a už se to semlelo. Radši jsme se koukali někam schovat," vypráví. "Říkalo se mezi lidmi, že bude zase válka. Ale nikdo nečekal, že by to byli Rusové, s kým se bude válčit."
Karel Karásek chodil v roce 1968 do učení. Na začátku školního roku ale kvůli vojákům chodil často za školu, jak sám přiznává. "Bylo nám 16 a rodiče se o nás báli, nechtěli nás pouštět," popisuje, jak se se spolužáky tajně chodil dívat na cizí vojáky.
"Horší bylo, když začali střílet. To jste se dívali dalekohledem z okna a oni po vás vystřelili."
"Sice se netrefil, ale pod oknem prostřelil tyč na prapor. Tak pak jsme radši točili záběry z půdy," popisuje unikátní záběry na Letnou z horního patra budovy, které se zachovaly.
"Vyzýváme veřejnost, aby lidé své filmy nosili a my je tady potom odborně ošetříme, zkontrolujeme jejich stav, případně je ošetříme tak, abychom je následně mohli digitalizovat. Autorům nebo rodinám, které je přinesly, je pak předáme už digitalizované," vysvětluje Strnad ve zkratce to, jak NFA s rodinnými filmy zachází. "Primárním úkolem Národního filmového archivu je péče o filmové dědictví," dodává. Právě unikátní záběry z amatérských snímků, dokumentujících významné historické události, do něj patří.
