Sedlčany - Nebyli to jen bratři Mašínové. Česko má stovky sporných hrdinů, kteří se postavili komunistické totalitní moci se zbraní v ruce. Deník Aktuálně.cz exkluzivně přináší příběh jedné z nich: Veřejnosti prakticky neznámé skupiny Černý lev 777.
Vznikla v katolickém kraji u Sedlčan v padesátých letech, kde ji založili kamarádi, co spolu chodili do kostela v Obděnicích. Pět let vyhazovali sekretariáty KSČ do vzduchu, stříleli na místní funkcionáře, tiskli letáky, navazovali kontakty se zahraničními agenty, sabotovali vznik družstev.
Zatčeni byli až v roce 1954. Tři vůdčí osobnosti popravili, další členové byli uvězněni na dlouhá léta. Pamětníci však ještě žijí. Ti, kteří je milovali - i ti, kteří je udali.
Tady je příběh odvahy mladých sedláků i svědectví jejich zrádců.
První akce
Jiřímu Řezáčovi bylo při komunistickém puči v roce 1948 dvacet let. Rodiče měli v Obděnících, kde byl otec starostou, malé hospodářství. Syn byl od klukovských let přirozeným vůdcem chlapců celé farnosti.
Jeho kamarád Jaroslav Sirotek byl o pět let starší. Také se staral o rodinné hospodářství. Už od války měli schované zbraně, které v okolí nechala Rudá armáda.
Mladé statkáře dovedla k první akci hrozba kolektivizace zemědělství.
Na jaře 1949 v nedalekých Nechvalicích přehodili drát přes vedení vysokého napětí. A to právě v době, kdy se v místním hostinci scházela ustavující schůze JZD. Zkrat byl tak silný, že nejen vypadl proud v celé vesnici, ale shořel i celý sloup.
Další společné akce lze dál dostopovat v archivech bezpečnostních složek: O pár měsíců později si počíhali na uvědomělého komunistu Stanislava Čiháka na jeho pravidelné vyjížďce motocyklem. Střelba nad hlavu měla zchladit jeho budovatelské nadšení.
Po schůzi na sabotáž
Otýlie Sirotková - Jarůšková (80) znala oba vůdce Černého lva víc než dobře. Vzpomíná v malém domku nedaleko Sedlčan, kam se podruhé vdala. Řezáč byl její bratranec, Sirotek její manžel. Chodili spolu v době, kdy muž odbojovou skupinu zakládal.
Paní Sirotková vyrůstala odmala u Řezáčů na statku. "Měli rádi zbraně, pořád je čistili... Ale k čemu, to jsem netušila. Jistě Čiháka nechtěli zastřelit," říká dnes paní Sirotková. "Jarda (Sirotek) byl výborný střelec, kdyby chtěli, tak by to udělali."
StB začala po skupině pátrat. A tak Řezáč se Sirotkem rozhodili po okolí letáky varující každého, kdo by chtěl s policií spolupracovat. Poprvé se podepsali Černý lev 777.
Paní Sirotková nic netušila. "Jaroslav dělal funkcionáře na Národním výboru. Říkal mi, že chodí na schůze, a snad tam i někdy byl," směje se stará paní. "Jednou jsem mu četla v novinách o politických procesech a popravách. Jen mávnul rukou a povídá: 'A to nic neudělali.'"
Do skupiny přibyli další kamarádi - Josef Novák, Jiří Dolista a Bohumil Šíma. Ten nejen že vlastnil motocykl, ale pomohl sehnat výbušniny pro zatím největší akci.
Výbuchy v sekretariátech KSČ
Druhého července 1949 večer nasedli Řezáč a Sirotek na motocykl ČZ 175, který řídil Šíma a ve třech vyrazili k Sedlčanům.
O den později přišel na ministerstvo vnitra v Praze dálnopis tohoto znění: "Hlásím, že dne 3. 7. 1949 kolem 1.25 hod. byly neznámým pachatelem vhozeny do okresního sekretariátu KSČ v Sedlčanech 2 granáty nebo 2 pumy," dočteme se v archivech StB, ze kterých historik Tomáš Bursík napsal knihu o Černém lvu 777. "Sekretariát byl úplně zdemolován. K úrazu, nebo o život, nepřišel nikdo."
Přes rozsáhlé pátrání nebyli pachatelé dopadeni.
O deset měsíců později podobný výbuch zdemoloval sekretariát v Milevsku. Při výbuchu zemřel příslušník SNB Josef Skopový.
To nechtěli ani útočníci. Schovali zbraně. Činnost skupiny omezili na psaní hesel typu "Ať žije USA", "Víme o všech komunistech", nebo "Den odplaty se blíží" na vesnické silnice.
STB stále netušila, kdo za výbuchy stál.
Zatčeni po letech
Malá hospodářství na počátku padesátých let ještě vzdorovala kolektivizaci. Po Sirotkovi, který už měl dvě malé děti, se oženil i Řezáč. Začal pracovat jako lodník na Labi. V Hamburku chtěl kontaktovat západní rozvědky.
3. července 1954 zastavila před malým statkem v Radešicích na pomezí středních a jižních Čech kolona pěti automobilů, dvacet příslušníků STB obklíčilo stavení.
Otýlie Sirotková byla tehdy se dvěma malými chlapci v chalupě sama. "Kde je váš manžel?" štěkl komisař ve dveřích, vzpomíná Sirotková.
Naložili ji do vozu a jeli pro Jaroslava Sirotka na pole. Nebránil se, nechal si nasadit pouta a čekal v autě na konec domovní prohlídky. Na půdě našli schované zbraně, v kůlně granáty.
"Nevěděla jsem, proč si pro něj přijeli. Vzala jsem staršího z chlapců na ruku, aby se s tátou rozloučil. Vystoupil z auta a dostal takovou ránu, že spadnul zpátky do vozu."
Paní Sirotková vzpomíná na den, kdy její manžel viděl naposledy ročního a dvouletého syna. "Nic mi nikdy neřekl a já byla šťastná, že jsem to nevěděla. Ale neměl se ženit, když chtěl dělat takový věci."
Pak už svého manžela viděla jen u soudu. A ve vězení před popravou.
Kdo je udal
Nebýt mladé příslušnice SNB Zdeňky Řezáčové (shoda jmen, s Jiřím Řezáčem není nijak spřízněna), nemuseli je nikdy dopadnout.
Řezáčová pracovala jako písařka u SNB v Milevsku. Její přítel František Pešička se jí chlubil, že ví, kdo stojí za výbuchy sekretariátů KSČ. Podala o tom hlášení. Den po její výpovědi zatkli nejen Šímu, ale i jejího milého Pešičku.
V první vlně bylo zatčeno osm lidí. Řezáč poslední - 5. července u autobusu, když se vracel z plavby do Hamburku.
Čtěte více: Patnáct let se skrýval. Unikl šibenici
Podle historika Tomáše Bursíka je překvapivé, že STB skupinu tak dlouho nevypátrala, i když na to pražské vedení naléhalo. "Řezáč musel být jako lodník, který jezdil na Západ, prověřen," říká Bursík. "Nebýt udání, nemuseli na skupinu nikdy přijít, její členové už žili nenápadným životem."
Další zatýkání probíhalo až do listopadu.
Šímu s Řezáčem a Sirotkem za půl roku - 10. února 1955 - popravili. K dlouhým trestům odsoudili více jak dvacet dalších lidí.
Pešičku po výsleších za půl roku propustili a s Řezáčovou se vzali.
Žijí spolu dodnes na náměstí v Milevsku, pár metrů od místa, kde před šedesáti lety vybuchla bomba. Společně se zkoušejí rozvzpomenout na padesátá léta.
"S Václavem Šímou jsme se znali už jako kluci, jezdili jsme spolu na lyžích, na kolech, později na motorkách. To byl moc hodnej kluk," vzpomíná pan Pešička na své kamarády. "Řezáč byl frajírek, chodili jsme spolu do kostela, pak se dostal do paroplavební společnosti, tak dělal ramena."
O výbuších se prý dozvěděl až později od Šímy. "Byla to blbost, volovina, co dělali," říká. "Žádní hrdinové to nebyli."
Jeho paní, bývalá strážmistryně SNB v Milevsku, sedí vedle u stolu a jen nevěřícně kroutí hlavou: "O tom já vůbec nic nevím, už si na to nepamatuji," opakuje dokola.
Na něco si přeci vzpomíná. "Říkalo se mezi lidmi, že Šíma havaroval na motorce a v bezvědomí mluvil. Natočili si ho, a tak se skupina prozradila."
Archivní dokumenty však podávají jiné svědectví. Podle archivů udala Černého Lva právě paní Řezáčová. "Mluvila jsem s Františkem Pešičkou, který mi říkal, že to, co mi říkal o výbuchu v Sedlčanech, že se ho naprosto netýká, že na tom zúčastněný nebyl, ale že ví, kdo to udělal...," cituje dokument výpověď Řezáčové. "Svěřil se mu Bohumil Šíma, že sekretariát v Sedlčanech vyhodili tři osoby, mezi nimiž byl on sám (Šíma), Václav Jakeš a Jiří Rezáč z Obděnic."
Řezáčová dále žádá: "aby nebylo moje jméno ve spojitosti s touto věcí nikde zveřejňováno... Žádala jsem soudruha náčelníka, aby mně umožnil přeložení na jiný okres na dobu asi tří měsíců, abych tak snáze uskutečnila rozchod s Pešičkou."
Staré paní nepláčou
Otýlie Sirotková, které popravili muže, se teprve na počátku 90. let z televize dověděla, kde je manžel pohřben. Každý rok jezdí se syny na hřbitov v pražských Ďáblicích.
Tehdy také dostala padesát let nedoručený dopis na rozloučenou. "Je to jenom takový malý lístek," říká. "Nemůžu ho teď najít, občas si ho čtu."
O tom, že nikdy nepochybovala o charakteru svého prvního manžela, svědčí hlášení StB po vynesení tří rozsudků smrti. Otýlie Sirotková tehdy řekla: "Lidé, kteří sedí na lavici obžalovaných, jsou hrdinové a nemusí se za nic stydět. Jsou to správní lidé, kteří se nikoho nebáli."
V domově pro seniory svírá Miluše Brabníková ruku své maminky Milady Válové (88). Vdova po vůdci celé skupiny - Jiřím Řezáčovi - hledí nepřítomně před sebe. Už si na nic nepamatuje, na otázky nereaguje. Najednou však ano. "Jaký byl Jiří Řezáč?" unavené oči se rozzáří a tiše odpoví: "Dobrý."
"Komunisti nám strašně ublížili. Byl mi rok, když tatínka popravili," říká paní Brabníková. "Chtěli jsme jeho jméno v devadesátých letech očistit, ale nechali mu tři roky zbytkový trest. Nevíme, kde je pohřben, za jeho popravu jsme dostali dohromady sto tisíc."
Na svého tatínka si nepamatuje, ale je na něj hrdá. "Ať si říkají, co chtějí. Byl to hrdina."
Lidí, kteří se nebáli vystoupit proti komunistům se zbraní v ruce, byly stovky. Jejich příběhy však neznáme. "Veškerá pozornost se soustřeďuje na skupinu Mašínů," říká Bursík. "Ozbrojený odpor je nezmapovaná oblast a výzva pro další bádání."
