Reportér Martin Novák cestuje po Španělsku, zemi zmítané krizí a nezaměstnaností. Nabízíme vám postřehy z jeho zápisníku, které přesně dokládají, jak hluboká je recese, v níž se čtvrtá největší ekonomika eurozóny nachází.
…
O hluboké španělské krizi a ekonomických problémech, kterými tato země vzhledem ke své velikosti ohrožuje celou eurozónu, se mluví dlouho (pokud by teoreticky Španělsku hrozil bankrot jako nedávno Řecku, částka na jeho záchranu by byla tak ohromná, že by snad ani nebylo zachranitelné).
Vydal jsem se proto do Španělska, abych napsal nějaké reportáže z místa. Obvykle se novinářům píše hůře z míst, o kterých se dá předpokládat, že je čtenáři znají. A asi není důvod pochybovat, že značná část Čechů a čtenářů Insideru ve Španělsku někdy byla. Minimálně na Costa Brava nebo v jiném letovisku.
Ale kdo tady byl před nějakými řekněme deseti lety a přijel by znovu dnes, přece jen by se divil. Co člověka překvapí, je fakt, že krize je viditelná takzvaně pouhým okem i v Madridu a okolí. Čili – není to tak, že lidé šetří, musí se uskrovnit, to všechno se odehrává doma a na ulici to nepocítíte.
Samozřejmě že v Madridu dál fungují skvělé bary a restaurace, obchody nabízejí vybrané španělské pochoutky (šunku či sýry a tak dále). Skoro každý Španěl má v ruce chytrý telefon nebo čtečku, ostatně průměrný plat i důchod jsou tady přes veškeré problémy pořád vyšší než v Česku.
(S cenami je to samozřejmě jinak. Například jedna jízda metrem na průměrnou vzdálenost přijde skoro na padesát korun.)
Ale... Bezdomovci sice v Madridu vždy byli, ale výrazně jich přibylo. Stejně tak jako rodilých Španělů, kteří si přivydělávají hraním nebo zpěvem v metru a na ulici.
A zavřené obchody a kanceláře po celém městě také hovoří jasnou řečí.
Setkal jsem se například s Leonou Fajmonovou z Mostu, která žije v Madridu už osmnáct let. Mnoho Španělů podle ní začalo šetřit na jídle, což je známka toho, že je opravdu zle. Jestli něco Španělé milují, pak pořádné hody z vlastní kuchyně.
Nejvýmluvněji hovoří některá prázdná města, která vznikla v době stavebního boomu před rokem 2008. Pak přišla krize, stavební firmy a developeři zkrachovali. Lidé přestali splácet hypotéky, protože neměli čím, banky tratily.
Města zůstala nedokončená a z velké části neobydlená. Ciudad Valdeluz, zhruba sto kilometrů od Madridu, je přesně takovým místem. Ulice, domy, hřiště, parky, všechno prázdné. Jak po nějaké katastrofě. Upřímně: odjížděl jsem rád.
A blahořečil pohostinnost a dobrosrdečnost Španělů. Při jízdě autem do Ciudad Valdeluz jsem se za Guadalajarou beznadějně ztratil. Zastavil jsem, vystoupil a požádal o radu mladý pár s kočárkem.
Španěl byl té dobroty, že šel domů, vzal své vlastní auto a navedl mě na výpadovku, kudy jsem se do města duchů dostal.
Politickou orientaci Španěla poznáte podle toho, jaké čte noviny. Pokud El País, je nalevo, pokud El Mundo, je napravo. Ale ani novináři to nemají jednoduché. Jak mi prozradil španělský novinář Daniel Ordoněz , El País nedávno masivně propouštěl.
Kuriózní na tom bylo, že list dlouho kritizoval nový zákon pravicové vlády Mariana Rajoye, který umožnil zaměstnavatelům snadněji propouštět. A když byl zákon přijat, vedení deníku propustilo lidi právě v souladu s tímto zákonem.
Daniel Ordoněz patří k mladým Španělům, kteří opouštějí zemi kvůli hledání práce. Dělal v České republice, možná se tam vrátí. Španělé teď odcházejí skoro do celého světa.
„Stávají se z nás trochu desperados. Například v Norsku několik Španělů skončilo na ulici a museli jim amputovat prsty kvůli omrzlinám.“ Večer dávala televize dokument o Španělech, kteří žijí dokonce až v Rusku na Sibiři.
Statistický úřad zrovna tento týden zveřejnil údaj, podle kterého španělská populace klesla poprvé od roku 1996, odkdy se údaje sbírají moderní, přesnější metodou. Španělů je dnes jen něco přes 47 milionů.
Práce ve Španělsku není. Nezaměstnanost je na 27 procentech, u lidí do pětadvaceti let na 56 procentech. Kdo práci má, je za ni vděčný.
„Stereotypní 'mañana', tj. co můžeš udělat dnes, odlož radši na zítra, neplatí u 95 procent lidí, které ve Španělsku znám," popisuje Španěly další Češka Alena Válková, která tady roky žije. A zatím stále pracuje.
Španělské banky tratily v krizi desítky miliard eur, vláda si musela vzít na podporu finančnímu sektoru zahraniční pomoc přes 40 miliard eur. Možná i proto se některé pobočky jistí kvůli zlodějům originálním způsobem.
Musíte projít jakousi přetlakovou kabinou. Zmáčknete knoflík, první dveře se otevřou a zavřou. Zůstáváte v prostoru mezi prvními a druhými. Až pak se otevřou i druhé. A při východu ven zrovna tak.
Na jednom místě je uprostřed velkoměstského shonu v Madridu ticho a klid. Přímo na hlavním vlakovém nádraží Atocha. U východu tady vybudovali působivý památník obětem teroristického útoku Al-Káidy, při kterém přišlo o život před devíti lety 11. března 191 lidí. Bomby explodovaly v příměstských vlacích, teroristé tehdy chtěli španělskou vládu přimět ke stažení vojáků z Iráku.
Památníkem je prázdná místnost s modrými stěnami a kruhovým otvorem do nebe, kterým do místnosti proniká světlo. Nahoru nad povrch pak ční kužel s nápisy, které připomínají tragédii, která v roce 2004 otřásla Španělskem a Evropou.
Bezpečnostní opatření na nádraží Atocha jsou dodnes mimořádná a odchod na perón připomíná spíš odbavování na letišti. Do čekárny mohou jen ti, kteří mají jízdenku, a zavazadla musí projít rentgenem.
Kdo má rád vlaky, ve Španělsku se špatně nemá. Ještě před začátkem krize a recese Španělé vybudovali síť rychlovlaků AVE. Jednu z nejmodernějších v Evropě, soupravy se zemí řítí rychlostí skoro 300 kilometrů, takže už odnikud nikam není moc daleko, i když Španělsko není zrovna malá země.
Takže - vzhůru do Barcelony, potrvá to jen dvě a půl hodiny.
...
Úvodní snímek: Momentka z Madridu; foto autor.
