Zahraničí – Kauza Anderse Breivika se dnešním rozhodnutím soudu o jeho vině a trestu 21 let vězení odebírá do historie. Střelec z Osla a ostrova Utoya bude připomínán jen při výročích jeho činu nebo - bohužel - při podobných tragédiích, které se odehrají v budoucnosti.
Vraťme se ale na začátek. Do 22. července 2011. Když postupně vyšla najevo celá hrůza, co se toho odpoledne a večera odehrála, mnoho lidí si nepochybně řeklo něco v tomto smyslu: Proboha, jak je možné, že se něco takového stane v zemi, jako je Norsko?!
Seveřané jsou většinou hodnoceni jako tolerantní, bezproblémoví, srdeční, veskrze pozitivní lidé. Norsko, Švédsko, Finsko a Dánsko jsou pak ve světě brány jako bohaté, šťastné a klidné země. Bez korupce, sociálních otřesů, nezaměstnanosti, ekologických problémů a tak dále.
Proto byl takový masakr v jedné z nich překvapením.
Ale byl opravdu tak velkým překvapením? Je zjevné, že právě ve zdánlivě nejméně problémovém a stresujícím prostředí Evropy, ve Skandinávii, se čas od času najednou objeví výron násilí a brutality, nemající jinde na kontinentě obdoby.
Řádění osamělých střelců sice zaznamenaly i jiné státy, ale nápadně častým fenoménem je ve Finsku.
V první polovině devadesátých let šokovala blackmetalová scéna ve Švédsku i Norsku sérií vražd, sebevražd a úmyslně založených požárů, při kterých hořely historicky cenné středověké dřevěné kostely. Metal se hraje všude v Evropě a USA, ale nikde nebyl spojen s násilím a pácháním surových zločinů jako ve Skandinávii.
Neonacistické skupiny jsou na severu málo početné, zato hodně fanatické. A teď ještě Breivik...
„Svět si o nás myslí, že jsme jako ABBA a IKEA. Hezcí lidé, kteří si zpívají pěkné písničky v moderních bytech. Ale my sami sebe tak nevidíme. Máme také temné, hodně temné stránky,“ prohlásil nedávno švédský komik Magnus Betnér k tématu velkého počtu případů domácího násilí a zneužívání žen a dětí ve Švédsku.
Ačkoliv by bylo chybou ztotožňovat umění s realitou, nelze přehlédnout obrovskou popularitu, které se těší skandinávští spisovatelé detektivních románů, kde krev teče proudem. Pokud by člověk soudil podle románů Jo Nesba, Stiga Larssona a některých dalších autorů, musel by mít dojem, že Švédsko, Norsko, Dánsko či Finsko jsou země překypující pouličním násilím, sadistickými vraždami, ponižováním žen a vůbec podivnou morbidní kulturou.
Je možné, že právě pacifismus a tolerance ve společnostech, jako jsou skandinávské, vyprovokují u některých jedinců projevy extrémního násilí? Je to reakce na to, že jde o státy, kde je relativně méně existenčních problémů a takzvaně nic podstatného se tam neděje? Nebo lze spekulovat, že s tím souvisí velmi malý vliv náboženství?
Luteránská víra, která ve Skandinávii formálně neboli matrikově převažuje a pod jejímž praporem v 17. století během třicetileté války švédští bojovníci táhli Evropou, hraje dnes už jen malou roli. Skandinávci patří vedle Čechů k nejméně nábožensky založeným Evropanům.
Breivika nepochybně motivovala nenávist vůči přistěhovalcům a konkrétně islámu, ale lze si jen tím vysvětlit takový čin?
Otázek je mnoho, jednoznačných odpovědí málo. Jedno asi můžeme konstatovat s jistotou. Po Breivikovi už další zprávy o násilí ve Skandinávii nebudou pro nikoho takovým překvapením.
