Nová kniha o normalizaci na univerzitě. Státní bezpečnost vyslýchala v děkanově pracovně

Aktuálně.cz Aktuálně.cz
16. 11. 2012 15:48
Ve třetí a poslední ukázce vás dnes necháme nahlédnout do připravované publikace sedmi mladých badatelů, kteří zachycují totalitní normalizaci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Foto: Tomáš Kunc

Dokument - Ve třetí a poslední ukázce vás dnes necháme nahlédnout do připravované publikace sedmi mladých badatelů, kteří zachycují totalitní normalizaci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Má název Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti FF UK v období normalizace a je volným pokračováním předchozího zdařilého díla Prověřená fakulta, které se věnovalo činnosti komunistické organizace na jedné z největších fakult pražské univerzity.

V předchozích dvou dnech jsme v krátké ukázce přiblížili normalizační postoje Evy Fojtíkové, manželky předního normalizačního ideologa KSČ Jana Fojtíka (http://bit.ly/W9PRAC), a způsob, jakým členové fakulty kličkovali mezi povinnostmi psát kádrové posudky a nikomu neublížit (http://bit.ly/XMaEe4).

Dnes se rozloučíme pasážemi, které přibližují, jak byli tehdejší přední funkcionáři školy provázáni s činností komunistické tajné policie. V publikaci autoři tuto kapitolu nazvali Vztahy StB a vedení fakulty.

........

Komunikace mezi příslušníky StB a vedením fakulty probíhala, a to pravidelně. (...) Stávalo se rovněž, že přímo děkanova pracovna posloužila příslušníkům StB jako místo prvního kontaktu s člověkem, kterého si StB vybrala – to se počátkem osmdesátých let stalo například studentu druhého ročníku oboru výchova a vzdělávání dospělých Petru Hrbkovi, jehož si do pracovny děkana pozvali příslušníci 3. odboru X. správy SNB Josef Košař a Václav Tyle, aby v rámci pohovoru zjistili „možnosti jmenovaného k využití pro zpravodajské účely v prostředí FF UK Praha“. Hrbek již na konci dalšího měsíce podepsal StB spolupráci a v té pokračoval čtyři roky, až do vojny.

Děkanova pracovna obdobně posloužila i v případě nátlaku na architekta Jiřího Zárubu, pedagoga z katedry výchovy a vzdělávání dospělých, který jako jediný odvolal svůj podpis Charty 77. „Pohovor na akademické půdě děkanátu“ se odehrál 24. ledna a děkan fakulty Ráb byl u toho, když se při něm major StB Šrámek ze 3. odboru X. správy vydával za pracovníka rektorátu a vysvětloval předvolanému Zárubovi, jak škodlivé je jeho jednání, jak poškozuje dobré jméno fakulty v ČSSR i za hranicemi a jak se svým podpisem pedagog zařadil „mezi zavilé nepřátele socialistického zřízení v ČSSR“.

Po tomto tlaku se Jiří Záruba rozhodl svůj podpis odvolat, jak se o tom dochoval i záznam ve svazku: „Jmenovaný po zvážení věci sám koncipoval své odvolání, které adresuje ÚV KSČ, rektorátu UK a děkanátu Filosofické fakulty UK. Tohoto odvolání je možno veřejně využít.“

Jiný druh provázanosti akademických funkcionářů a tajné policie ukazuje případ několika studentů, kteří v roce 1985 navštěvovali bohoslužby v kostele. Respektive reakce na to, když StB zjistila, že student učitelského směru Zdeněk Vojtíšek jako člen úředně povolené Církve českobratrské evangelické chodí na bohoslužby do Soukenické ulice a přivedl k víře dva své spolužáky, Aleše Hoznauera a jeho dívku, později ženu Evu; všichni tři navíc chtěli vystoupit ze SSM.

StB vše o studentech navštěvujících bohoslužby oznámila jak policistům, kteří si studenty předvolali k výpovědi, tak vedení fakulty. Tehdejší děkan Václav Ráb jednal s každým z nich, vyposlechl je a potrestal – argumentoval při tom nesouladem jejich pohledu na svět s marxistickým výkladem světa, studentce nedoporučil učit, jednomu ze studentů doporučil zanechání studia a u dalšího trval na vyloučení.

Navíc navrhl u všech zmíněných, aby pedagogové Ústavu marxismu-leninismu při povinných zkouškách posuzovali právě u těchto studentů „znalosti marxismu-leninismu s přihlédnutím k jejich světonázorové orientaci“. Samotná StB, která celou akci iniciovala, už v dalším vývoji studentských osudů nefigurovala; ve svazku vedeném na studenta Vojtíška jsou ovšem jak policejní, tak děkanovy záznamy založeny, je tedy zřejmé, že pro StB svou důležitost měly a že sledovala, jak výsledky celé akce dopadly.

Podobně tajná policie řešila přes fakultního činovníka případ historika Josefa Polišenského, se kterým měla původně jiné plány. Polišenský se pro StB nejprve zdál být nadějným zdrojem informací z prostředí historiků, dokonce v jedné z rukopisných poznámek na tzv. návrhu k vázání StB zaznamenala: „Přestože kandidát je členem KSČ, vykazuje podmínky k tomu, aby byl vázán jako agent.“

Postupně ale StB svůj záměr z důvodu „podezření z tr. činu poškozování republiky“ ohledně vízových cizinců a valut přehodnotila a na podzim roku 1979 si povolala tehdejšího proděkana Antonína Robka, který byl zároveň vedoucím katedry, na níž Polišenský pracoval. Uložila mu dohlédnout na to, aby Polišenský omezil své styky s profesory ze Západu, a pokud se přesto se zahraničními kolegy setká, aby o tom „podával vedení katedry zprávy se zaměřením na obsah jednání“.

Dále měl Robek zajistit, aby „prof. Polišenský nebyl po dosažení důchodového věku brán do trvalého pracovního poměru s Filosofickou fakultou UK“. Robek s těmito úkoly souhlasil a uvedl, „že si uvědomuje možnou nebezpečnost činnosti prof. Polišenského, zejména s přihlédnutím k jeho ,liberálním‘ sklonům, tomuto také podřídí svá opatření“.

Ačkoli rektor, děkan či proděkani většinou nebyli evidovanými spolupracovníky StB, a dnes je proto nenajdeme v žádných seznamech, měla jejich vstřícnost k StB často mnohem závažnější důsledky, než tomu bylo v případě lidí, kteří s StB uzavřeli závazek o spolupráci.

 

Právě se děje

Další zprávy