Komentář – Pamatujete se ještě na zvěsti o tom, že datové schránky mají být fakticky povinné pro všechny živnostníky alias OSVČ? A to jen kvůli tomu, aby jednou ročně poslali správě sociálního zabezpečení „jeden papír“ (svůj Přehled o příjmech a výdajích osob samostatně výdělečně činných) již v elektronické formě? Nakonec byla tato povinnost po dvakráte odložena a pro OSVČ by nově měla platit až od 1. 1. 2015. Týká se totiž i lékařů a zaměstnavatelů, a třeba lékaři si prosadili odklad delší, ještě o jeden rok.
Jenže: na obzoru je další podobná povinnost, načasovaná také na 1. 1. 2015. Chystá ji daňový řád neboli zákon č. 280/2009 Sb., který si právě k 1. 1. 2015 pořídí nový paragraf 72/4. A ten bude požadovat po každém daňovém subjektu, který má datovou schránku, aby svá podání (tedy například jednotlivá daňová přiznání) činil již výhradně v elektronické formě. Nemusí je nutně odesílat ze své datové schránky, ale může je poslat i jinými dostupnými kanály, pokud je opatří svým uznávaným elektronickým podpisem. Ale musí to být v elektronické formě, konkrétně „datovou zprávou ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně“.
Pro úplnost si dodejme, že stejnou povinnost elektronické komunikace zmiňovaný paragraf uloží také všem subjektům, které mají ze zákona povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem. Což by ale – možná až na nějaké jednotlivé případy – měly být subjekty, které už datovou schránku dávno mají, protože jim byla zřízena ze zákona. A stejně tak se bude uvedený paragraf týkat i zástupců povinných subjektů. Ale to asi není to nejpodstatnější.
Podstatné je to, že veřejná správa zde někomu – svým klientům z privátního sektoru – ukládá povinnost elektronické komunikace. Nikoli možnost elektronické komunikace, kterou by dotyčný subjekt z privátní sféry využil či nevyužil podle toho, zda je to pro něj výhodné. Ale skutečně povinnost. A to kvůli tomu, že je to výhodné pro ni. Protože ona zpracovává velké objemy dat, a tak je pro ni výhodnější, když je dostává rovnou v elektronické podobě, a tedy již připravené pro strojové zpracování.
Pokud bychom se podívali do důvodových zpráv příslušných legislativních změn, najdeme to tam černé na bílém, a to v obou případech (tedy jak u povinnosti elektronické komunikace se správou sociálního zabezpečení, tak i „s berňákem“): že je to výhodné pro příslušné orgány veřejné moci, kterým to umožní zefektivnit svou činnost, snížit své náklady atd. A tak se to ukládá jako povinnost. A už se nehledí na to, zda je to výhodné i pro toho, komu je povinnost ukládána. Zda i jemu to pomůže snížit náklady, zrychlit a zefektivnit vlastní činnost, nebo zda to pro něj naopak bude představovat jen další nepříjemnou, nákladnou a zdržující povinnost, či dokonce jen obtížně překonatelnou bariéru. Nebo snad příslovečnou „poslední kapku“?
Alespoň podle mého názoru by ale celý eGovernment měl být postaven na jiném principu. Nikoli na nepřímém efektu, kdy se pomůže veřejné správě a ona pak svým lepším a efektivnějším fungováním následně nějak ulehčí i svým klientům. Spíše na efektu přímém, kdy se vyjde vstříc klientům veřejné správy – občanům, firmám, spolkům atd., obecně subjektům privátního sektoru – nabídkou nových možností, které mohou využívat, pokud je to pro ně výhodné. Nikoli ukládáním povinnosti je využívat vždy a za všech okolností, i když je to pro ně nevýhodné či jinak problematické.
Jiří Peterka
