Analýza - Existuje jedno téma, které je v českých médiích tabu - otázka vlivu jejich vlastnictví na obsah.
Přitom ať chceme nebo ne, je prostě fakt, že koncentrace médií do rukou českých miliardářů médiím škodí. Toto téma začíná být tím aktuálnější, čím více se na trhu začíná spekulovat, že jedno z největších českých vydavatelství, Ringier Axel Springer, je na prodej.
I když v současné době české vedení firmy Ringier Axel Springer podobné úvahy dost razantně odmítá, zkusme tento drb využít k širší úvaze. Ne, neprozradím vám, o kom se nejčastěji mluví jako o budoucím kupci - i když vím. Neprozradím proto, že to není důležité. A dokud nejsou smlouvy podepsané, jsou to všechno pouze věci na úrovni láry-fáry. A ty sem nepatří. (Jako drobnou nápovědu vezměte fakt, že v následujícím článku jméno potenciálního kupce ještě padne.)
Otázka, která se však na toto téma váže, je: Proč jsou česká média tak atraktivní pro řadu miliardářů? A proč lidé, kteří vydělají spoustu peněz, mají zvláštní potřebu propálit své úspory zrovna v médiích? Je to touha po moci nebo pomoci?
Vzpomeňte si na ambiciózní projekty PPF - Naše adresa a Euro - nebo na krach českého televizního projektu Z1 (je ale fér dodat, že J&T velmi úspěšně podniká v médiích na Slovensku).
Nákup hraček
Je jedno, co vede miliardáře v důsledku k nákupu podobných hraček, ale je jisté, že škodí nejen sobě, ale hlavně médiím jako takovým.
Než se podíváme na dopady miliardářských rozmarů na média, jedna malá odbočka. Kouzlo kontroverzního Rupperta Murdocha (nebo dříve i československého rodáka Roberta Maxwella) spočívá v tom, že umí pracovat s médii. A není tajemstvím, že řada miliardářů se s ním „kamarádí“ právě proto. Jedna z banálních pouček totiž zní: je levnější si koupit novináře než noviny. Ale představa tuzemských miliardářů, že si touto cestou kupují moc nad lidmi, je naivní. O tom se přesvědčil nedávno i Zdeněk Bakala, jehož média se (ať už s jeho požehnáním, nebo v horším případě dokonce bez jeho vědomí) přihlásila k podpoře jeho prezidentského favorita.
Český model vlastnictví médií (zase mluvíme jen o těch, které jsou v područí miliardářů) je daleko bližší ruskému, italskému nebo řeckému modelu. Ovšem i zde s jedním velkým rozdílem. Většina podobných českých majitelů se v mediálním byznysu chová doslova jako slon v porcelánu. Nejde jen o to, že mají někdy doslova šílené nápady (vzpomeňte si na bulvární deník Šíp), ale o to, že i v Rusku již vědí, že aby média fungovala, tak je musí řídit lidé, kteří tomu rozumí.
Vím, že to bude kontroverzní, ale to je přesně rozdíl mezi Empresa Média (ve vlastnictví Jaromíra Soukupa), které se daří (minimálně s projektem Sedmička) a Babišovým 5+2. Soukup se v médiích pohybuje minimálně dvacet let, Babiš nikdy.
Univerzální manažer? Ale jděte
Právě proto když už se miliardáři na Západě rozhodnou podporovat média, tak si najímají týmy osvědčených mediálních koncernů a realizují si své sny jako společné projekty – schované třeba pod nějakou nadaci nebo pod hlavičku určitého profesního sdružení (tak vychází v Německu řada oborových a tematických titulů).
Klasickou ukázkou toho, že tento model funguje dobře, je v České republice skupina televize Prima, kterou vlastní napůl švédský mediální koncern MTG a Ivan Zach (vlastník developerské společnosti ECM).
A nyní ještě jedna poznámka z mediálního pohledu. Eliminuje se tak riziko podivného českého nápadu, že média může řídit univerzální manažer. Je to totiž stejně šílená představa jako model, že pekárnu řídí bývalý ředitel leteckých závodů. Neříkám, že to nejde, někdy se to i povede, ale častěji to selže. Ostatně podobný přístup zcela jistě stojí i za aktuální kauzou koňského masa, které nahrazuje hovězí. Celkem přesně si umím představit onoho univerzálního turbomanažera, který nadšeně zjistil, že touto cestou lze snížit výrobní cenu a nikdo nic nepozná.
Skutečný problém českých médií z pohledu vlastnictví je tedy dvojí. Z jedné strany jsou česká média vlastněná nadnárodními koncerny, pro které byla dlouhou dobu zlatým teletem. Jež bez větších investic a odříkání dodávalo celkem slušné příjmy své mateřské firmě. Tato doba je však pryč.
Z druhé strany pak jsou média vlastněná českými miliardáři, kteří je většinou neumí řídit, a tak to ani nedělají. Pouze pro pořádek, tento případ se netýká zdaleka jen tištěných nebo online médií, ale úplně stejně i televize.
Výsledkem této situace je, že v Čechách nikdy nevznikne třeba takové experimentální vývojové středisko, jako je u britského Guardianu, švédské skupiny Bonnier nebo německé Burdy. Je to možná přísné, ale i to je důvod, proč česká média nikdy nebudou moc dobrá, protože se o jejich rozvoj téměř žádný vlastník nezajímá. Dodnes si pamatuji na poradu v jednom celoplošném deníku, kde se hlavní témata téměř zásadně nevybírala podle čtenářů, ale podle libovůle editorů/šéfredaktora.
Zlaté časy médií nastanou zase až tehdy, až média budou řídit lidé z mediální branže, kteří budou mít důvěru miliardářů, a oba tábory společně budou ochotné riskovat a zkoušet nové věci. Ne pro vlastní potěšení, ale proto, že je podobné podnikání prostě bude bavit.
Tu dobu poznáte snadno. Ve zprávách o nových projektech se totiž již nebude objevovat ta trapná věta: Po velkém úspěchu ve Velké Británii, Francii a Honolulu i v České republice...“ Pak teprve nastane blaho na mediální zemi. Pak teprve mohou média počítat s tím, že je jejich konzumenti nebudou opouštět. Obávám se ale, že toto není jen problém médií.
Daniel Köppl
