Zahraničí – Kdy zejí volební místnosti od Lisabonu až po Tallinn nejvíce prázdnotou? Když se volí do Evropského parlamentu. K těmto volbách chodí málo lidí, od roku 1979 se účast v nich neustále snižuje, naposledy v roce 2009 přišlo v průměru 43 procent ze 375 milionů oprávněných voličů.
Letošní květnové volby tento trend sotva zvrátí, ale mohou ovlivnit víc než v minulosti. Jde o první eurovolby od schválení Lisabonské smlouvy před pěti lety a novinkou je, že při rozhodování o novém „panu Evropovi“, tedy prezidentovi Evropské komise, musí být zohledněny výsledky těchto voleb.
Politici jednotlivých států musejí výběr konzultovat s Evropským parlamentem. Bude tedy záležet na tom, zda zvítězí blok konzervativních, nebo naopak socialistických stran. Nebo zda bude komisi šéfovat jako výsledek kompromisu liberál.
O nástupce José Barrosa se zřejmě strhne tvrdý boj. Mezi vládami jednotlivých zemí, mezi politickými stranami uvnitř států. A konečně mezi eurofederalisty a těmi, kteří jsou v postupu integrace opatrnější.
Zatím se vážně skloňuje šest jmen. Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz, finský eurokomisař pro ekonomiku Olli Rehn, dlouholetý lucemburský premiér Jean-Claude Juncker, eurokomisař pro vnitřní trh a služby Michel Barnier z Francie, belgický expremiér Guy Verhofstadt a irský ministerský předseda Enda Kenny.
Limity některých z nich jsou jasné už nyní. Spolková kancléřka Angela Merkelová svého krajana Schulze odmítá, koaliční sociální demokraté mu naopak vyjádřili plnou podporu. Schulz je přesvědčený eurofederalista. Nikdy nezastával žádný vlivný politický post doma v Německu, jeho kariéra je spojena výhradně s evropskými institucemi.
Další zarytý přívrženec co nejhlubší integrace a stoupenec projektu Spojených států evropských, Guy Verhofstadt, není dobře zapsán v Británii. V roce 2004 právě Britové zablokovali jeho kandidaturu na šéfa komise, což si Belgičan způsobil kromě jiného i tvrdým odsudkem britské role při invazi do Iráku v roce 2003 (Barroso tehdy válku podporoval a nakonec to byl on, kdo se stal prezidentem Evropské komise).
Federalistou je také Jean-Claude Juncker, na kterém se zřejmě shodnou křesťanští demokraté. Až do loňska stál osm let v čele Euroskupiny, která sdružuje ministry financí eurozóny.
Juncker i Verhofstadt jsou odpůrci radikálních ekonomických škrtů, prosazovaných Angelou Merkelovou nebo britským premiérem Davidem Cameronem. Naopak chtějí zvýšit rozpočet Evropské unie. Pro Berlín tak budou obtížně přijatelní.
Barnier a Rehn mají hlavně ekonomické plány, evropská integrace podle nich počká. Barier řekl v rozhovoru pro deník Le Figaro, že chce podporovat evropský průmysl a posílit jednotný trh Evropské unie.
Rehn, který si v době krize vytvořil velmi dobrou reputaci a jehož jméno je jedním z nejznámějších ze současné komise, hlásá naprostou prioritu ekonomických reforem. Podle něj se EU příliš zaobírala sama sebou a svými institucemi, což ji vzdálilo „normálním lidem“ a způsobilo nárůst euroskepticismu.
Právě euroskeptické, populistické a krajně pravicové strany podle průzkumů v letošních volbách do Evropského parlamentu mohou výrazně zabodovat. Například Národní fronta Marine Le Penové by mohla ve Francii dokonce zvítězit.
Se silným blokem těchto stran se bude prezident Evropské komise vybírat ještě obtížněji.
Střední a východní Evropa téměř jistě kandidáta mít nebude, ledaže by se rozmyslel polský premiér Donald Tusk. Spíše ale bude následovat svého „předchůdce“, bývalého polského prezidenta Alexandra Kwasnievského.
Ten se po odchodu z funkce ucházel o křeslo generálního tajemníka NATO jako první člověk z nových členských zemí, ale nezískal dostatečnou podporu.
MARTIN NOVÁK
