Kultura – Svět opery umí být pěkně krutý. Zvlášť k těm, kteří se ocitají na jeho vrcholu. Nejlepším hlasům dává slávu, pozornost i potlesk… Ale zpívající celebrity jsou trochu jako sezónní zboží. Dnešní výsluní se může snadno změnit v zítřejší zapomnění. A pro pěvce není nic těžšího než ustát odliv zájmu a ústup ze slávy.
Jonas Kaufmann rozhodně je na vrcholu. V posledních osmi letech zpíval v nejslavnějších operních domech – namátkou v newyorské Metropolitní opeře, v milánské La Scale, v londýnské Královské opeře. Množství článků opěvujících tohoto pěvce dramaticky narůstá. Je to prý „nejžhavější tenorista opery“ a zároveň „nejskvělejší hlas našeho století“. Není nic snazšího než psát na vlně všeobecné euforie: o jeho lahodném hlase, osobním charismatu, atraktivním zevnějšku anebo o tom, že se zrodil nový Pavarotti.
Značka Kaufmann se navíc výborně obchoduje. Těžko se najde pořadatel, který by pětačtyřicetiletého tenoristu nechtěl pozvat. (Pokud na to bude mít.) Láká jeho hlas, ale i tvář, která se přednostně tiskne na plakáty… Je ovšem pravděpodobné, že za pár let si operní byznys vybere zase jiného „nejžhavějšího a nejskvělejšího“. A jméno Kaufmann bude znít sice povědomě, ale možná už dost vzdáleně.
Hledání ztraceného hlasu
Jonas Kaufmann si zrádnost svého postavení uvědomuje a nevypadá, že by se chtěl nechat snadno uštvat a vysát. Kdyby chtěl, mohl by vystupovat třicetkrát do měsíce. A i tak by musel stovky nabídek odmítat. Pokušení to musí být obrovské, protože proč se bránit zájmu? Proč si neužívat to, co člověk dělá rád a ještě je v tom výborný?
„Nic nestojí za to, abyste riskovali poškození hlasu – a skrze to taky důvěru ve svůj hlas,“ odpovídá Jonas Kaufmann, když se ho novináři ptají na trvalou udržitelnost jeho hlasu. Ví, o čem mluví, protože před dvaceti lety o něj téměř přišel. Bylo to na samém začátku jeho kariéry v německém Saarbrückenu.
Po prvním roce působení tehdy začal hlas ztrácet. „Nedařilo se mi zazpívat už vůbec nic, ani nejlehčí věci. Je to děsivý pocit, když stojíte na scéně a uvědomujete si, že s každou melodií, kterou zpíváte, to s vaším hlasem jde dolů – a v příštích deseti minutách pravděpodobně nebudete moct ani mluvit.“
A pak přišel při Wagnerově Parsifalovi moment, který je pro zpěváky noční můrou. Dirigent dal mladému tenoristovi pokyn, aby začal zpívat. Jonas Kaufmann otevřel ústa… a neozvalo se nic. V takových chvílích člověk začne okamžitě myslet na to, že potřebuje doktora. Ale ukázalo se, že Kaufmann potřebuje lepšího učitele zpěvu. Jak to?
Je zajímavé vědět, že pěvci v určité hudební kultuře mohou vyrůstat docela pod tlakem. Mnozí němečtí pedagogové třeba vedou své žáky k ideálu komorního, lehkého a světlého hlasu s malým vibrátem, jak ho reprezentuje slavný pěvec Peter Schreier. Ale hlas je něco velmi individuálního a nedá se naroubovat na obecný ideál. Respektive dá, ale ve výsledku ho to může zničit.
Setkání s pedagogem Michaelem Rhodesem Kaufmannovi změnilo život. A hlavně zachránilo hlas. Teprve vlastně svůj skutečný hlas objevil: mnohem mohutnější, plnější, tmavší – jakoby italštější. Ale ne všichni mladí pěvci mají takové štěstí a stávají se někdy oběťmi svých pedagogů, kteří na nich realizují sebe, místo aby objevovali je.
Výčet nebezpečí číhajících na pěvce tím ovšem nekončí. A některá z nich poznal i Jonas Kaufmann. Když jste například začínající pěvec a dostanete trvalé angažmá, vede to nejčastěji k tomu, že jste využíváni na všechny role, které jsou zrovna potřeba. Bez ohledu na to, jestli vám dostatečně sedí. Přitom i k pěveckým rolím se musí dozrát a dorůst – podobně jako v činohře, kde Hamleta taky obvykle nehrávají začátečníci. Jonas Kaufmann je přesvědčený, že k základním právům zpěváka patří svoboda odmítnout nabízenou roli, pokud cítí, že by ji zatím zpívat neměl. „Chci si vybírat role sám v souvislosti s vývojem mého hlasu. A abych si byl jistý, že se ani nepřepínám ani nešetřím.“
Ale jak moc zpěváků takovou svobodu doopravdy má?
Nebuďte tak úzkoprsý…
Kaufmannovy zkušenosti i jeho postavení superstar mu umožňují vcelku otevřeně a kriticky se vyjadřovat k realitě pěveckého světa. Nejen k výchově budoucích pěvců, ale také k jednomu z ožehavých a kontroverzních operních témat: ke vztahu dirigentů, režisérů (a pěvců). „Vždy je to stejná diskuse. Dirigent je přesvědčený, že publikum přichází do divadla, aby si poslechlo orchestr, a moc ho nezajímá ani příběh, ani scéna, ani zpěváci. Režisér zase věří, že to celé je jen a pouze vizuální záležitost.“
V opeře se ještě padesát let zpět kladl největší důraz na hudbu. Režijní pojetí ji mělo jen doplňovat. To se proměnilo a režii je přikládán čím dál větší význam. Častý zdroj diskusí a kontroverzí spočívá v tom, že se operních režií ujímají činoherní režiséři, kteří přicházejí s aktualizacemi a ne vždy ctí skladatelovu partituru. Výzvou je spíše: udělat něco neobvyklého, přesadit operní příběh a jeho postavy do nových kontextů a souvislostí – než dobře sloužit hudebnímu originálu. Tradiční operní postavy se v extrémních případech pojímají jako zcela jiné charaktery. Nejčastěji jako psychopati, mafiáni, dealeři drog a prostitutky. Vodník z Dvořákovy Rusalky nebo Mozartův Don Giovanni by o tom mohli vyprávět…
Jonas Kaufmann není z principu proti novým režisérským uchopením. „Když ovšem přijde idea, která nemá se záměrem autora vůbec nic společného, pak už se člověk musí ptát, zda dílu pomáhá a dělá jej zajímavějším, nebo jen odvádí pozornost a hudbě samotné překáží.“ Pokud je hudba skladatelem dobře nakomponovaná, aby vystihla poetickou atmosféru večera v přírodě, pomůže jí, když se bude inscenovat řekněme v nevěstinci? „Kdykoli někde řeknu: poslyšte, ten příběh je jiný, to, co zpívám, je také jiné, to, co nám hudba říká, je také jiné. Tak proč děláme tohle? Odpověď zní: nebuďte tak úzkoprsý a doslovný.“
V některých režijních pojetích je zpěvák navíc pouhým vykonavatelem vůle režiséra. To nemá Jonas Kaufmann také rád. Chce nejen zpívat, ale i hrát a mít šanci na vlastní uchopení a dotváření rolí. Pokud na to není prostor, je něco špatně.
Kaufmánie, nebo očistná hloubka?
Kaufmann často říká, že nebyl vždycky tak úspěšný, jak se o něm píše v některých chvalozpěvech. A zážitek hlasové krize před dvěma desetiletími je pro něj pořád velkým mementem. Také si uvědomuje, že každý posluchač sice od slavných hlasů stále očekává „hvězdnou hodinu“, ale žádný zpěvák nedokáže odvést padesát hvězdných hodin za rok… Podle Kaufmanna existuje jedna jediná cesta: udržet si kvalitní standard. Zvažovat jak často, kde a co zpívat. Prostě pečovat o svůj hlas.
Když se podíváte na jeho pracovní nasazení, napočítáte měsíčně 5–10 vystoupení, která kombinují operní představení, galakoncerty a recitály. Právě ty jsou pro Kaufmanna jakousi očistnou lázní. Zpívat recitálový program, tedy celý večer jenom s klavírem dva nebo tři písňové cykly (a ne deset různých operních árií), to vede k ještě jinému soustředění, k jiné hloubce, k jiné niternosti.
„Vyprávíte drobné příběhy, ukryté v písních – třeba v Schubertově Zimní cestě – a snažíte se vtáhnout obecenstvo do jejich nálady, do konkrétní situace, ale zároveň do světa fantazie.“ Tohoto světa se Jonas Kaufmann nechce vzdát. Může to být dobrý korektiv velkého světa opery s její oslnivostí, pompou i snobismem. Před pár dny měl Kaufmann recitál v Mnichově, kde se narodil, další ho čekají v říjnu v Barceloně, Lucernu či Tokiu.
Kaufmannův galakoncert v Českém Krumlově je celkově jeho čtvrté vystoupení v Česku a je samozřejmě dobře, že se s ním zdejší publikum může potkávat přímo – nejen při kino-přenosech z Metropolitní opery. Ze čtyř tuzemských Kaufmannových koncertů byly přitom tři večery operních hitů a jeden recitál… Možná by stálo za to do budoucna tento poměr obrátit. Zvlášť proto, že na exhibiční vystoupení pěveckých hvězd už české publikum umí chodit. Proč tedy nezkusit otočit kormidlo jinam? Anebo už se chceme jenom nenáročně vézt na vlně kaufmánie?
Petr Kadlec
