Donšajni

Režie: Jiří Menzel

Obsazení: Jan Hartl, Libuše Šafránková, Martin Huba, Jiřina Jirásková, Ivana Chýlková ad.

Co říká distributor: Oscarový režisér Jiří Menzel se po sedmi letech vrací na plátna kin s prostopášnou komedií o vášni k životu, hudbě a k ženám. Komedie Donšajni odhalí divákům svět opery zbavený pozlátka a přinese příběh o lásce a zklamání, o hudbě a milování a o celoživotní slabosti pro operní pěvkyně. To vše s nadsázkou a humorem typickým pro Menzelovy filmy.

Verdikt: Nejít

Nový film Jiřího Menzela není špatný proto, že by se český filmařský klasik nějak zpronevěřil svému pohledu na svět nebo se pokrytecky snížil na úroveň lidových mas. Donšajni – komedie z operního prostředí – jsou špatní právě proto, že jsou upřímným komentářem oscarového režiséra ke světu kolem nás.

Fiasko je o to hlubší, že Menzel jako autor si tentokrát scénář napsal sám a nemohl se opřít o berličku Hrabalovy předlohy nebo nějakého jiného literárního díla. Donšajni ukazují jeho současný mentální obzor, který se skládá dílem ze zastydlého sexismu, zvláštní směsi kulturního elitářství a odporu k avantgardě a zapšklé kritiky volného trhu.

Na pováženou je také režisérův pohled na vztahy mezi muži a ženami. Postava hlavního hrdiny, operního režiséra Vítka, svádí svými cynicko-ironickými poznámkami k tomu, aby ho člověk považoval za svého druhu Menzelovo alter ego. Menzel ho profiluje jako jakéhosi chcípáckého nadsamce, kterému všechny ženy v souboru nadšeně lezou do postele. Není ale vůbec jasné, co by na muži stíhaném hexenšusem, který se na zkouškách při divadle často hrbí v bolestivém předklonu, všechny ty mladé krásky viděly... Leda bychom je všechny klasifikovali jako mrchy, které těží ze své pozice atraktivního sexuálního objektu.

Nikterak originální příběh má v sobě potenciál alespoň pro gagy těžící ze záměn a z faktu, že některé postavy nevědí to, co jiné. Ale výsledkem scenáristické impotence je skutečnost, že film nedokáže z většiny svých tajemství nic vytěžit a prostě je v jeden okamžik doslovně prozradí.

Bohužel – člověk po zhlédnutí Donšajnů získá dojem, že desítky milionů investované do Menzelova filmu by určitě bylo společensky prospěšnější vložit někam úplně jinam.

...

Jako nikdy

Režie: Zdeněk Tyc

Obsazení: Petra Špalková, Taťjana Medvecká, Jiří Schmitzer, Marek Němec ad.

Co říká distributor: Konec léta ve filmu "JAKO NIKDY" znamená zároveň konec života. Vladimír Holas umírá. Kdo je Vladimír Holas? Malíř, sochař a pedagog okresního významu. Namaloval spoustu krásných obrazů – ale ne tak skvělých, jak si přál. Nebyl ve straně, nebyl ve Svazu výtvarných umělců, nezaprodal se minulému režimu. Dům v krásné krajině je jeho poslední útočiště, smrt je nevyhnutelná a on nechce umřít v odcizené nemocnici. Chce se skácet vestoje, tak jak žil. Pro tento komorní film jsou klíčové tři postavy, vedle hlavního hrdiny jsou tu dvě ženy: Karla, asi pětatřicetiletá, je svému životnímu partnerovi něčím podobná: malířka, bohémka, pro ostrá slova nejde daleko. Kontrastní k těm dvěma je Jaruna, vdaná asi pětapadesátiletá žena, zdravotní sestra. Kdysi byla milenkou pana malíře. Tato trojice vede marný boj se smrtí, bojují sami se sebou a současně mezi sebou - což přináší každému z nich určité očištění.

Verdikt: Jít

O stavu české kinematografie něco vypovídá, když se film Zdeňka Tyce Jako nikdy jeví bezmála jako zjevení. V záplavě komerčních produktů plných product placementu na straně jedné a ambiciózních narcistických nedodělků na straně druhé představuje tenhle film typ podívané, která se už v Česku pro kina v podstatě nenatáčí: komorní psychologické drama, které staví na pečlivě prokreslených charakterech a skvělých hereckých výkonech.

Film o umírajícím malíři není založen na žádných líbivých nebo podbízivých motivech. Je dost znát, že scenáristka Markéta Bidlasová je divadelní dramatička a dramaturgyně. Příběh tří hlavních a několika vedlejších postav si lze docela dobře představit jako divadelní hru.

Režisérovi vyšla víra v to, že neokázalé téma je natolik nosné, že obstojí i bez sentimentu a citového vydírání. I když vypráví o věcech depresivních, koření své vyprávění i jemným humorem.

Schmitzer, představitel malíře Holase, je impozantní zjev, a když ironicky seřve svého syna Tomáše a vynadá mu do zbabělců, stačí tahle jedna scéna, aby člověk pochopil, jakou celoživotní frustraci a potlačovanou nenávist si syn z výchovy svého otce odnesl.

Skvěle ovšem Schmitzerovi sekundují obě ženy. Obzvlášť Petra Špalková je jako Karla naprosto přesná do těch nejmenších detailů gest a mimiky. Jestli nikdo z tohoto trojlístku nezaboduje na jaře na Českém lvu (nebo jak se ceny budou nově jmenovat), lze to už teď považovat za nespravedlnost.