Líbánky

Režie: Jan Hřebejk

Obsazení: Aňa Geislerová, Stanislav Majer, Kristýna Nováková-Fuitová, Jiří Černý ad.

Co říká distributor: Líbánky se odehrávají v čase dvou dnů svatební oslavy. Nevěsta a ženich – Tereza a Radim – tvoří půvabný pár, navzdory tomu, že oba již prošli manželskou zkušeností a odnesli si z ní své šrámy. Tereza zklamané srdce, Radim dospívajícího syna. Jsou však odhodláni zkusit to znovu, jsou přesvědčeni, že tentokrát to vyjde. A zdá se, že svatební oslavy, které probíhají v prosluněném dni v rodinném kruhu, budou skutečně nejkrásnějším začátkem společného života. Ovšem... kdyby se na svatební hostině náhle neobjevil nezvaný host.

Verdikt: Jít

Líbánky jsou solidně zahraným psychologickým dramatem s problematickým scénářem. Kamera Martina Štrby těží, co to dá, z fotogenické krásy babího léta, hudba do příběhu vnáší elegické tóny.

Ale v textu to hlavně v závěru drhne. A nepomůže ani to, když do té doby civilně pojatý snímek zakončuje jako pěst na oko zpomalená filmová montáž sestávající mimo jiné z flashbacků ukazujících dávný zločin a prostřihů na zamyšlené tváře Romana a Terezy sledující na stole roztočené svatební prstýnky. Ani ta už žádoucí katarzi nevykřeše.

Film se evidentně snaží řešit problematiku dominance a podřízenosti v mezilidských vztazích na více frontách, postavy se ale postupem času začínají chovat čím dál méně uvěřitelným způsobem a zejména způsob, jakým je vykreslen ústřední vetřelec, zavání nepříjemně klišovitostí.

Když konečně dojde na ono očekávané odhalení, přestává být člověk do děje zainteresován. Srdceryvná zpověď ukřivděného mstitele šustí papírem. Ano, postava Jiřího Černého má být citlivý homosexuální estét, ale ve svém desetiminutovém (skoro) monologu používá květnaté věty, které patří spíš do červené knihovny. Jde o spojení jako "ukrývali jsme se v sobě navzájem" a "objímali jsme se jako pasažéři v padajícím letadle"…

V této chvíli film ztrácí filmový náboj a mění se v hysterickou konverzačku, které by to slušelo více na divadle. Ovšem, a to je třeba pochválit, všichni velmi přesvědčivě hrají, včetně dětských protagonistů, což v české kinematografii nebývá pravidlem.

-

Kick-Ass 2

Režie: Jeff Wadlow

Obsazení: Aaron Taylor-Johnson, Chloë Grace Moretz, Christopher Mintz-Plasse, Morris Chestnut ad.

Co říká distributor: Na konci prvního dílu filmu Dave alias Kick-Ass Mindy alias Hit-Girl pověsili svou superhrdinskou identitu na hřebík a snaží se žít normální životy jako typičtí teenageři. Dave ovšem nepočítal s tím, že svým bizarním nápadem inspiroval další řadu lidí, kteří na sebe rovněž navlékli superhrdinský ohoz a vydali se do ulic prosazovat dobro. Proti boji s nespravedlností a zlem založí plukovník Stars and Stripes amatérský tým hrdinů Justice Forever, do něhož bude Kick-Ass později okolnostmi přinucen také vstoupit. Na druhé straně barikády stojí Red Mist – The Mother Fucker a skupinka jeho poskoků. Ten se touží pomstít Kick-Assovi za smrt svého otce, a v městských ulicích tak započne opravdový zmatek. Jeho plán má však jeden háček. Pokud si někdo začne s jedním z členů Justice Forever, začne si automaticky i se všemi ostatními.

Verdikt: Nejít

Pokračování Kick-Ass se snaží jít v osvědčených kolejích prvního filmu série. Aspoň v první půlce. Postavy se trumfují v hláškách, působivost choreograficky slušně zvládnutých akčních scén posiluje nadupaný soundtrack.

Zážitek ale zřetelně sráží dolů chatrný scénář a nekonzistentní tón vyprávění. Jako by se tvůrci nebyli schopní rozhodnout, na co a na koho se ve filmu zalidněném mnoha postavami nejvíc soustředit. Jako návdavek dostanete celou řadu rádoby nekorektních sexistických a rasistických vtípků a vrcholem je pak opravdu zbytečná fekální scéna, kterou by člověk čekal spíše v komediích s Adamem Sandlerem než v pokračování snímku, jehož humor rozhodně nebyl tak prvoplánový.

Horší je, že hlavně druhá polovina míchá hrubozrnnou zábavu s vážně laděnými scénami, které ale ve filmu působí dramaturgicky jako pěst na oko a nejsou schopny vygenerovat jakékoli emoce.

Brutální likvidace blízkých lidí z Daveova okolí působí najednou jako z nějakého jiného žánru než z akční komedie, jejíž první díl a do jisté míry i začátek dílu druhého se vyznačovaly přesně nadávkovaným ironickým odstupem a nadsázkou. Laciné vtípky jsou tu náhle konfrontovány s nezvládnutým mravokárným patosem.

Film zkrátka v mnoha ohledech nezná míru, a i když by byl rád brán za provokativní nebo šokantní, je často jen trapný.