Demokracii je třeba brát vážně, ne jako marketingovou hru víceméně solitérních osobností. Pokud to ČSSD a další klasické strany nezvládnou, nemá cenu místnímu systému říkat demokracie.
Druhá vítězná porážka v parlamentních volbách pro ČSSD v pořadí znamená jediné: krize politických stran zasáhla i nejsilnější levicovou stranu. Není to zas takové překvapení, překvapivá je jen síla tohoto základu. ČSSD byla dosud pevnou osou, kolem které se politika točila. A to dokonce i poté, co se naprosto rozsypala soudržnost druhého pilíře ODS. Po těchto volbách padla i tato jistota. Česká politika se tak dostává do fáze mlžného oparu, z něhož se možná, kdovíkdy, vynoří něco jiného.
ČSSD má ale vnitřně sotva na to, aby našla nový směr a tvář. Strana dlouhodobě podceňovala programové směřování, hledání nových otázek a odpovědí. Ve chvíli, kdy měla šanci vyrazit jinam, tedy využít nové vlny evropské levice, se strana zapouzdřila kolem Jiřího Paroubka. A když už po jeho odchodu byl konečně čas naskočit, zmizel étos nové levice v nenávratnu. ČSSD má teď jedinou možnost: přestat se sporem Sobotka vs. Hašek a začít pracovat na novém směřování, pokusit se oslovit i liberální voliče, otevřít se myšlení, které straně od dob Vladimíra Špidly chybí.
Pokud to ČSSD neudělá a pod tlakem Babišova vítězství se uchýlí k podobnému populismu, bude to znamenat definitivní konec politických stran a započne doba dlouhého politického kómatu.
ČSSD je v podobné situaci jako celá česká společnost po roce 89 ve vztahu ke komunismu. Musí porazit rozpínavého nepřítele, a přitom nepoužívat jeho zbraně. Autentické politické demokratické pole je třeba bránit, a pokud to nebude dělat ČSSD, stále ještě relativně důvěryhodná strana, težko to zvládne vnitřně rozložená ODS a ztrácející TOP 09. Demokracii je třeba brát vážně, ne jako marketingovou hru víceméně solitérních osobností. Pokud to ČSSD a další klasické strany nezvládnou, nemá cenu místnímu systému říkat demokracie. Politika ovšem zůstane, bude to ale politika bez limitů, které v dnešním tekutém světě přece jen stále ještě potřebujeme.
Petr Fischer, komentátor HN
