Ze zákulisí událostí - Bučet nebo tleskat, hlavně nebýt ticho!
Canneský festival je vyhlášený ohnivými reakcemi publika. Je to velká událost, každý se chce vyjádřit. A zvlášť ve Francii. No a potom, když máte v nohou nějakou tu frontu, očekáváte, že ta podívaná za to bude stát.
A někdy nestojí. Pamatuju si velmi dobře, když tu měl před deseti lety premiéru film The Brown Bunny od Vincenta Galla. Mladý herec s prořízlou pusou byl tehdy považován za velký režijní talent, vždyť jeho debut Osudová sázka (Buffalo '66) patří k nejlepším americkým nezávislým filmům devadesátých let. Problém s The Brown Bunny se objevil už v úvodu – ze čtyř prvních titulků všechny obsahovaly jméno Vincent Gallo. Po bombastické egomasáži následoval tichý, rozervaný snímek, který se mně osobně líbil velmi, takových nás ale bylo málo. Vyhlášený kritik Roger Ebert si v přední řadě brzy začal pohvizdovat, lidi se smáli, bučeli a odcházeli. Gallo prohru neunesl, odjel s ostudou. Od té doby natočil jeden film.
Silné fotbalové emoce jsem tu zažil předloni u Refnova thrilleru Drive. Pokaždé když Ryan Gosling někoho umlátil, vykřikl sál nadšením. Anebo loňský Vinterbergův Hon. Obecenstvo ani nedutalo, dokud se Mads Mikkelsen konečně nevzepjal proti nespravedlivému hněvu spoluobčanů a mohutnou hlavičkou nesrazil k zemi prodavače v samoobsluze. Následoval potlesk na otevřené scéně.
Letos jsem ho zažil při projekci hudební černé komedie bratří Coenů Inside Llewyn Davis a včera také při Sorrentinově La grande bellezza. Bučelo se naopak na soutěžní thriller Takashiho Miikeho Shield of Straw. Pořád to ale není ono. Snad ve středu ráno, kdy je na programu Refnův nový film: drsná krimi Only God Forgives, opět s Ryanem Goslingem v hlavní roli.
Šimon Šafránek, Cannes
