Nabízíme vám druhý díl zápisníku, který pro vás v dějišti filmového festivalu v Cannes píše publicista Šimon Šafránek.

...

Fronta je nejobvyklejší jev Cannes a taky můj největší osobní nepřítel.

Hlavní festivalové projekce probíhají ve dvou sálech zdejšího kongresového centra Palais des festivals. Obřímu Grand Théâtre Lumière (2309 míst) asistuje menší Theatre Debussy (1065).

Na večerní soutěžní gala projekce smíte se vstupenkou, již si můžou vyklikat obchodníci a profesionálové, nebo ji můžete splašit před kinem na poslední chvíli. Dělá to spousta lidí, a když si přibalíte večerní róbu, vsadím se, že alespoň jednou uspějete.

Novináři chodí na tiskové projekce, kde se řadí do front podle barev akreditace: bílí, růžoví a růžoví se žlutým puntíkem mají přednost, to se vás pak čekání příliš netýká.

Největší zábavu mají modří, pěšáci. Na každý alespoň trochu očekávaný americký film musíte být na místě alespoň tři čtvrtě hodiny dopředu. A pak už jenom šoupat podrážky, dívat se po tvářích, zabíjet nudu. A držet si palce.

Ty pravé thrillery přicházejí v Salle Debussy – čekáte venku, hezky na sluníčku nebo na dešti. Letos jsem si tam hned na rozjezd vystál dvakrát po hodince na The Bling Ring od Sofie Coppoly. V poledne čekání ukončil pořadatel cedulí VYPRODÁNO, jíž mával z červeného koberce dolů na chodník. Dav ho odměnil bučením, chlapík ale neztratil tvář a uklonil se jako na děkovačce. Natřikrát. Repete přišlo večer, kdy jsem po další hodině slavil úspěch.

Osobák jsem ale trhnul v sobotu. V půl osmé se promítala novinka bratří Coenů Inside Llewyn Davis. Coeni jsou festivalovými miláčky, takže alou do řady. Pršelo, foukalo, naše fronta se za hodinu nepohnula o víc než deset metrů… a už bylo vyprodáno. Naštěstí v menším sálu následovala ještě projekce v deset. Jdeme tam rovnou. Fronta sedí, pak se někdo vepředu zavrtí a vstane a hned vstávají všichni, zpátky už si nesedá nikdo. Nepředbíhejte! Temperament stoupá, Žluťáskovi se nechce, ostatní vytahují iPhony a slovní přestřelku sekvencí si natáčejí. A pak se začne pouštět a vy se tlačíte za prací a zážitkem jako dřív na banány.

A teď už musím končit, naše se právě hnula.

Šimon Šafránek