Ježíšek má o Vánocích napilno. Kromě Česka nosí dárky také lidem na Slovensku, v Maďarsku, Rakousku a na jihu Německa. Ve zbytku spolkové země naděluje Weihnachtsmann, tedy Vánoční muž. Tento přátelský stařík se o děti stará i v části Belgie. Nosí s sebou tašku plnou dárků a pak také tyč na neposlušné děti.
Zejména v zemích na břehu Jaderského moře je s nadílkou spojený Vánoční děd, v Rusku se pak objevuje Děda Mráz. Kořeny má ve slovanské mytologii. Je to nositel zimy oděný v kožichu modré nebo červené barvy s půlkulatou kožešinovou čepicí na hlavě. V ruce má kouzelnou hůl a na nohách válenky. Ve východoslovanských kulturách ho doprovází také jeho vnučka Sněhurka.
Britské děti obdarovává Father Christmas (Otec Vánoc). Do připravených punčoch na krbu dává malé drobnosti v noci z 24. na 25. prosince. Vzhledem je téměř nerozeznatelný od severoamerického Santa Clause, stejně jako on má plnovous, červenou čepici s bílým lemováním a dlouhý kabát. Nebylo tomu tak ale vždycky. V polovině 17. století chtěla vládnoucí třída v Anglii zrušit Vánoce. Protestující lid si postavu vybral coby symbol starých dobrých časů a označil ji jako ztělesnění Vánoc, hodování a dobré nálady. Svou podobu Otce Vánoc má i Irsko, Francie, Španělsko, Portugalsko, Turecko nebo Itálie.
V Řecku je s Vánoci spjatý Basileios Veliký, jeden z nejvýznamnějších křesťanských teologů. Podle místní tradice je schopný lidem zjevit štěstí. Šťastlivcem se stává člověk, který najde v novoročním koláči zvaném vasilopita starou zlatou minci.
Masky a koledy na severu
Severské země mají s Vánocemi spojených mnoho různých legend. Norské a švédské svátky by se neobešly bez Vánočního skřítka. Norský Julenissen je tažen sobím spřežením a stejně jako Santa Claus nosí plnovous a červenou barvu. Na rozdíl od něj ale nechodí do domů komínem.
Ve Finsku dárky nosí Vánoční koza. Tradice s ní spojená vychází z doby, kdy pohané uctívali Thora, jenž cestoval ve válečném voze taženém dvěma kozami. Pohané se o Vánocích oblékali do kozí kůže a chodili od domu k domu. Tato tradice známá pod slovem julebukking se v severských zemích udržuje dodnes, i když v pozměněné podobě. Lidé chodí v maskách po sousedství, klepají lidem na dveře a zpívají vánoční koledy. Jeden z koledníků je v kostýmu neposlušné kozy. Navštívené domácnosti se snaží poznat, kdo se za maskou skrývá. Po písničkách pak příchozí odmění sladkostmi.
Na Islandu se o dárky stará rovnou třináct mužíčků. Přichází postupně už od 12. prosince, kdy každý den až do Vánoc jeden z trpaslíků Jolasveinarů přináší hodným dětem drobné dárky. Zlobivé dostávají bramboru.
Ve většině evropských zemí se rozbalují dárky stejně jako u nás 24. prosince večer. Někde ale 25. prosince ráno, jako je to například ve Velké Británii, Bulharsku nebo Řecku.
Děti v Rusku, Kosovu, Srbsku, Černé Hoře, Severní Makedonii a Bělorusku si na dárky musí počkat až do 7. ledna. Tyto země se řídí podle juliánského kalendáře, který je oproti našemu gregoriánskému o 13 dní opožděný. V Nizozemsku je hlavním dnem pro rozdávání darů Sinterklaasavond, tedy 5. prosinec večer, v Belgii pak o den později. Děti nechávají před domem své boty a také dárek pro Sinterklaase, který má svůj původ ve Svatém Mikuláši. Nejčastěji jde o mandarinky, perníčky nebo vlastnoručně namalované obrázky. Sinterklaas se jim pak štědře odvděčí.
