Analýza - Přesně před půl stoletím lidský výtvor poprvé dosáhl vesmíru - tím lidstvo vstoupilo do kosmického věku. Nejen fantastové, ale i zcela seriózní vědci tehdy očekávali, že během pár desetiletí už budou lidé osidlovat Měsíc i okolní planety. Nestalo se. Podívejme se, proč.
Lajka se uvařila
Dne 4. října 1957 vynesla raketa na oběžnou dráhu kolem Země první umělou družici, nazvanou Sputnik. Tři týdny vysílala signály, které potvrdily, že to byl tehdejší Sovětský svaz, kdo vyhrál nástup v souboji o vesmír.
Vzápětí, 3. listopadu 1957, vylétl do kosmu Sputnik 2. Na palubě měl psa loveckého plemene lajka. Pod tímto jménem pak vstoupil do dějin kosmonautiky jako první živý tvor ve vesmíru.
O tohle prvenství ovšem nebylo co stát. "Lajka tam vydržela několik hodin, a pak se uvařila, protože na družici správně nefungovala termoregulační jednotka," říká Antonín Vítek, přední znalec kosmonautiky z Akademie věd ČR.
Američané svou první umělou družici, obvykle zvanou Explorer 1, vypustili až 31. ledna 1958 v noci (podle světového času to bylo 1. února nad ránem).
Když vy Gagarina, my Měsíc
A závody pokračovaly. Prvním člověkem , který oblétl Zemi, byl zase Rus, Jurij Gagarin, 12. dubna 1961.
V éře studené války nebyla ve hře jen technická prestiž. Bylo zřejmé, že kdo ovládne vesmír, získá možnost vojenské kontroly nad Zemí.
A tak americký prezident John F. Kennedy v květnu 1961 vyhlásil program Apollo. Jeho cílem bylo postavit rakety schopné vyslat do konce šedesátých let člověka na Měsíc. Splnila jej mise Apolla 11 v noci z 20. na 21. července 1969.
Tehdy se ještě zdálo, že za chvíli už budou lidé na Marsu.
Rozmach, a pokles
Peníze a výrobní kapacity se na obou stranách vždycky našly. Vždyť stejné rakety, které vynášely do vesmíru družice, tam mohly vzít i protivníkovy jaderné hlavice. Žádná strana nechtěla nechat prostor druhému.
Americké raketoplány, pocházející z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, se výborně hodily i pro program přezdívaný Hvězdné války, vyhlášený v březnu 1983. Jeho cílem bylo vyskládat v kosmu družice, které by zničily vojenské rakety protivníka laserovými paprsky. Pak se ukázalo, že to technicky nejde, takže se měly z družic aspoň odpalovat rakety. Už k tomu nedošlo.
Ekonomicky zdevastovaný Sovětský svaz (a sovětský blok) se v kombinaci s dalšími tlaky zhroutil.
S koncem studené války se ztenčily i prostředky pro vesmírný výzkum.
Je to složitější, Bradbury!
Když psal klasik fantastické literatury Ray Bradbury ve čtyřicátých letech 20. století povídky, které pak seřadil do sbírky Marťanská kronika, nechal Pozemšťany přistát na Marsu v roce 1999. (A pak je vybil v atomové válce v roce 2006.)
Jiný klasik, Arthur Clarke, v knížce "2001: Vesmírná Odysea" a stejnojmenném filmu z roku 1968 předpokládal, že v roce 2001 už Země bude mít svou kolonii na Měsíci a pro lidi nebude problém vyslat pilotovanou kosmickou loď na cestu mezi planetami.
Bradbury nechal své hrdiny létat raketami mezi Zemí a Marsem podobně, jako by to byly autobusy křižující mezi dvěma městy. Nyní vědci plánují, že pokud na rudou planetu vyšlou lidskou posádku, let tam potrvá půl roku. Na Marsu budou muset astronauti půldruhého roku zůstat a čekat na vhodnou polohu k Zemi, aby dalšího půl roku letěli zpět. Museli by tedy prožít dva a půl roku v jiné gravitaci, vystaveni kosmickému záření...
Vše je prostě složitější, než to v předvečer a na začátku kosmického věku vypadalo. A "válečné" peníze už vývoj tolik nepodporují. Takže je pomalejší.
Počasí podle družic
Nicméně vstup lidstva do vesmíru si pochvalují vědci, kteří mohli začít poznávat vesmír přímo "v terénu". Jeden příklad za všechny: Hubbleův vesmírný teleskop, vynesený do výšky 600 kilometrů nad naši planetu. Navzdory technickým potížím dodal od roku 1990 nespočet snímků kosmického prostoru nerušených zemskou atmosférou.
Kosmonautika také přispěla k rozmachu techniky. Největší je zřejmě přínos družic, kterých obíhá kolem Země kolem devíti set. Asi desetina slouží špiónům, většina však prospívá běžným lidem. Přenášejí televizní signály, telefonní hovory, sledují vývoj počasí, umožňují navigaci letadlům, autům, a ukážou i turistovi v pustině, kde přesně je.
Co by bylo, kdyby nebylo kosmonautiky?
O jiných přínosech se už vedou spory.
Poptávka konstruktérů raket po malých a lehkých přístrojích odstartovala miniaturizaci elektroniky a počítačových procesorů. Také baterie v mobilních telefonech a v hodinkách mají prapůvod v kosmickém výzkumu, který vyžadoval miniaturní, ale dlouhodobé zdroje energie.
Podobně nové kovové i odlehčené uhlíkové slitiny a uhlíková vlákna se vyvíjely původně pro použití ve vesmíru. Palivové články (pro výrobu elektřiny z vodíku a kyslíku), anebo fotovoltaické články (k přeměně slunečního záření v elektřinu) vznikly původně pro kosmické lodě.
Dokonce i suchý zip máme proto, že kosmonauti potřebovali v beztížném stavu nějak uchycovat předměty.
Kritikové to vše připouštějí. Ale současně říkají, že by si to lidé tak jako tak vymysleli, a levněji, i bez kosmonautiky v okamžiku, kdy by nové materiály a přístroje začali nezbytně potřebovat.
Pozvánka k celkovému rozvoji
Ať tak nebo tak, těžko se však dá popřít, že k lidstvu vždycky v historii patřilo poznávání nového. Bez toho se dalo přežívat, ale ne se rozvíjet.
Vstup do kosmického věku tedy byl a zůstává, přes všechna svá temná místa, pozvánkou k technickému i myšlenkovému rozvoji.
