Od začátku války na Ukrajině pracuje váš tým 24 hodin denně, sedm dnů v týdnu. Jak takové nasazení zvládáte a co bylo potřeba vyřešit?
Zejména první den po začátku ruské invaze byl hektický. Dřívější výhrůžky Vladimira Putina a shromažďování vojsk u hranic s Ukrajinou jsme sledovali ještě z domova, kvůli koronaviru jsme pořád ještě jeli částečně v režimu home office. Ve čtvrtek 24. února to ale skončilo.
Brzy ráno, kdy ruský útok začal, nám kolegové z ostatních oddělení redakce pomáhali, každý se chtěl zapojit. Toho si moc vážíme. Důležité bylo naplánovat, kdo a co bude v následujících dnech dělat. Kdo se bude starat o online přenos, kdo bude psát první analýzu, kdo připraví první fotogalerii. Řešili jsme, jak zajistíme stahování fotek, kdo vypomůže ráno, kdo večer. Při výjimečných událostech se vždy improvizuje, základem ale je, aby každý přesně věděl, co má dělat.
Když začala válka, měli jste redaktora Martina Nováka v Kyjevě. Jak jste s ním komunikovali a jak jste mu pomáhali dostat se zpátky?
Martin mi už v neděli 20. února, čtyři dny před invazí, volal, že by na Ukrajinu odletěl hned následující den. Jako by tušil, co se stane. Původně jsme byli domluvení, že vyrazí na konci týdne. Kdybychom se plánu drželi, už by se do Kyjeva dostával těžko. Hned první den, kdy Rusové začali město bombardovat, jsme si několikrát volali a domluvili se, že Martin napíše reportáž o atmosféře ve městě a v poledne odpoví na otázky čtenářů v online rozhovoru. Zájem byl obrovský. Každého zajímalo, jak to vypadá přímo na místě.
Poté jsme se shodli, že bude bezpečnější, když se vrátí do Prahy. Letadla už, samozřejmě, nelétala, nad Ukrajinou začala platit bezletová zóna. Martin si ale jako zkušený válečný reportér už v Česku kromě zpáteční letenky koupil také lístek na autobus. Nakonec se domů vracel tři dny.
Jaké ve válečné situaci vybíráte informace do zpravodajství? Jak rozlišit, čemu se dá věřit a čemu ne?
Sledujeme hlavně zahraniční agentury jako Reuters a AP. Obdivuhodnou práci odvádí také ČTK. Samozřejmě sledujeme i renomovaná světová média, která mají na Ukrajině zpravodaje. Čteme jejich analýzy, reportáže i grafiky. Hodně nám také pomáhá Twitter, kde novináři z místa popisují, čeho jsou svědky a co se na bojišti děje. Člověk ale musí být opatrný a zdravě nedůvěřivý, protože válka se nevede jen zbraněmi, ale také na poli informací.
Právě na sociálních sítích je spousta profilů, které sdílí aktuální záběry. Máte možnost ověřit, jestli sdílí pravdivé informace?
Když "exkluzivní" záběry na sociálních sítích šíří někdo, kdo si účet založil před týdnem a sleduje ho jen minimum lidí, je na místě velká ostražitost. Vždy čekáme, než informaci přinesou důvěryhodná zahraniční média, protože od stolu z Prahy máte mizivou šanci sami něco ověřit. Nepoznáte, jestli například video, které vypadá jako z dnešního Charkova, nenatočil někdo před osmi lety v Doněcku. Držíme se zásady, že radši publikovat něco o pár minut později, než šířit pochybné záběry, které pravdivé být mohou, ale také nemusí.
Které kanály doporučujete pro sledování aktuálního dění?
Doporučuju hlavně náš online přenos, který plníme každých několik minut takřka 24 hodin denně nejnovějšími informacemi nejen z bojiště. Sledujeme v něm i reakce Moskvy a Západu. A především kroky Česka v souvislosti s rozhodnutími vlády či přijíždějícími válečnými uprchlíky z Ukrajiny. Naši grafici každý den aktualizují mapu Ukrajinu a Kyjeva s vyznačeným územím pod kontrolou ruské armády.
Současnou situaci na Aktuálně.cz pokrývají všechny rubriky. Důležité jsou například tvrdé ekonomické sankce Západu namířené na kremelský režim. Domácí oddělení popisuje vše, co se týká uprchlíků. Dennodenně čtenářům nabízíme desítky článků. Kdo chce situaci na Ukrajině sledovat ještě víc, vytvořil jsem twitterový seznam důvěryhodných účtů. Sdružuje hlavně špičkové zahraniční novináře na místě, politiky a úřady z různých států. Sledují ho už téměř čtyři tisíce lidí.
O Putinových úmyslech se už několik týdnů otevřeně mluvilo, invaze ale mnoho lidí zaskočila. Nakolik bylo čtvrteční ráno překvapující pro vás?
Že se Putin chystá zaútočil, mi začalo být jasné při projevu, kterým oznamoval, že Rusko oficiálně uznává nezávislost dvou samozvaných pseudorepublik na Donbasu. Z jeho řeči šel strach. Otevřeně a s nevídanou agresivitou vyhrožoval Ukrajině, Západu a vlastně nám všem. Šlo jen o to, jak bude úder silný a jestli bude směřovat jen na nějakou část ukrajinského území, nebo rovnou na celý stát. Rozsah brutální invaze ale nakonec, myslím, překvapil všechny. Ačkoliv se v nás teď střídají pocity vzteku, bezmoci i velkého smutku, musíme si jako novináři zachovat schopnost nadhledu.
Nabídli se vám třeba lidé z místa nebo ti, kteří překročili hranice z Ukrajiny a o své zemi chtějí mluvit?
Ano, příběhy uprchlíků popisuje v několika textech domácí rubrika. Přímo na Ukrajině teď navíc máme šéfredaktora Josefa Pazderku s fotografem Jakubem Plíhalem. Už teď si od nich můžete přečíst příběhy prchajících Ukrajinců nebo reportáž z bombardovaného kyjevského předměstí.
