Vraťte mi syna, třeba jen malý kus jeho těla

Josef Pazderka, Vika Jasinska
Čtyři roky od začátku války na Donbasu žijí v mučivé nejistotě. Kam zmizeli jejich synové, bojující v tamním krvavém konfliktu? Jsou ještě v zajetí, nebo pohřbení v hromadných hrobech na východě Ukrajiny? Tato reportáž zachycuje drásavé příběhy matek, které dodnes pátrají, co se s těly jejich dětí vlastně stalo.

Žytomyr/Kyjev – Tvář Svitlany Abramovyčové se za poslední léta zvrásnila a ztvrdla. Když se podívá na svou fotografii z roku 2014, vidí úplně jinou ženu. „Ta osoba už nežije. Já tady zůstávám jen proto, aby se nezapomnělo na Artema,“ hlesne dvaapadesátiletá žena ve své malé panelákové garsonce v ukrajinském Žytomyru. Na stěnách i poličkách jsou rozvěšené fotografie syna i další předměty s ním spojené. „Když mi bývalý manžel řekl, že už Artem pravděpodobně nežije, zhroutila jsem se a nebyla jsem schopná fungovat,“ otírá si slzy tekoucí z tváře.

Tehdy v srpnu 2014 si myslela, že ztratila důvod žít. Brzy se ale musela vzchopit. To když se pokoušela zjistit, co se s jejím synem vlastně stalo. Kde zůstaly kusy jeho roztrhaného těla a koho vlastně v černých igelitových pytlích, označených jménem Artem Abramovyč, už dvakrát pohřbila na nedalekém hřbitově.

Cesta do války

Artem byl mladý ukrajinský voják, tankista. Neduživý jedináček, kterého matka odmalička starostlivě opečovávala. „Když mu byly čtyři měsíce, byl tak slaboučký, že mi lékaři řekli, ať se s ním raději rozloučím. Nakonec přežil a já si teď často kladu otázku: Pokud je Bůh, proč ho vlastně nechal žít? Aby se potom trápil ještě víc?“ vzlyká Svitlana.

Když byly Ťomovi dva roky, rodiče se rozvedli. On se přesto později vydal ve stopách otce a vstoupil do vojenské akademie ve Lvově. V roce 2014 vypukla válka na východě Ukrajiny, Artemovu jednotku přesunuli tam a brzy se ocitl uprostřed ostrých bojů na frontě. Bylo mu čerstvě 24 let, byl zasnoubený, tváře se mu pořád mladicky červenaly.

Většina ukrajinské armády byla tehdy v žalostném stavu. Zaskočená nenadálým konfliktem s dosavadním spojencem Ruskem a nepřipravená na ostré boje. Na východní frontě ji chaoticky doplňovaly nadšené, ale těžko řiditelné oddíly ukrajinských dobrovolníků. Proti nim stáli proruští separatisté, vybavení moderní technikou a posílení v létě 2014 regulérními jednotkami z Ruska. Na jedny z nich, konkrétně bojové tanky T-72 ruské motostřelecké brigády z Jevpatorie, narazil Artem Abramovyč s dvoučlennou posádkou svého tanku na poli u vesničky Nykyforovo nedaleko východoukrajinského Doněcka. Bylo 12. srpna, na sluncem zalitém poli pod modrou oblohou ještě zůstaly žluté slunečnice. Moderně vyzbrojené ruské jednotky zasypávaly ustupující Ukrajince salvami ničivých střel. Artema i jeho posádku –- mechanika Jaroslava Antonjuka a navigátora Petra Barbucha – roztrhala jedna z nich i se vzníceným strojem na kusy.

Strašlivá nejistota

Byla to taková zvláštní tupá bolest v žaludku a posléze v celém těle. Svitlana Abramovyčová věděla, že syn je od jara 2014 uprostřed těžkých bojů na východě Ukrajiny. A strašně se o něj bála. Bezesné noci se začaly brzy podepisovat na jejím zdraví. „Začaly mi problémy s očima. Když přijel Ťoma na návštěvu z fronty naposled, ptal se mě, co se děje, že jsem úplně jiná,“ vzpomíná Svitlana. Naposledy zavolal syn dvanáctého srpna ráno své přítelkyni Oleně. Mámě po ní vzkázal, že se ozve večer. Už nikdy nezavolal.

Svitlana dodnes vidí před sebou svého bývalého muže, jak k ní pár dní poté přichází a suše pronáší: „Nu, což, Svito, náš kluk už asi nežije.“ Pak se jí vše ztrácí v mlze. O tělu Artema i dalších dvou mrtvých vojáků, kteří zemřeli na slunečnicovém poli u Nykyforova, ale nikdo nic přesnějšího nevěděl. Mnoho dalších spolubojovníků zmizelo, část z nich padla údajně do rukou proruských separatistů. „Člověk se chytá čehokoliv, nechce věřit, že je po všem, zvlášť když chybí hmatatelnější důkazy,“ dodává Svitlana Abramovyčová.

S bývalým manželem začali obvolávat vojenské i civilní úřady v Dnipropetrovsku a Záporoží na východě země, kam těla zabitých vojáků většinou směřovala. Koncem srpna se na internetu objevily první seznamy ukrajinských zajatců v rukou separatistů na východě Ukrajiny. Bylo na nich i jméno Artem Abramovyč.

Pokračoval kolotoč stovek naléhavých telefonátů, e-mailů, rozhovorů a dotazů směřujících na ukrajinské ministerstvo obrany, policii, k dobrovolníkům, známým, Artemovým spolubojovníkům. Neviděli jste ho? Nepamatujete si? Nezůstal někde raněný, zajatý, s výpadkem paměti? Nikdo nic přesnějšího nevěděl. Zbyly jen kusé informace o tom, že ho kolegové naposledy viděli během srpnových bojů u východoukrajinské Savur-Mohyly. Tam ale bylo pořád nebezpečno, takže ověřit, co se stalo, nebylo možné.

Černá díra

Kolem fronty na východě Ukrajiny panoval v tu dobu zmatek. Koho z mrtvých kolegů stihli ukrajinští vojáci naložit na techniku, vyvézt do bezpečí nedalekých márnic a jasně označit, měl velké štěstí. Zbytek těl zůstával řadu dnů nebo týdnů ležet kolem zničené techniky, nechán napospas divoké zvěři. Některá zahnívající těla pohřbívali místní obyvatelé do hromadných hrobů, často bez jakékoli identifikace nebo snahy zachytit detailněji údaje o jednotlivých osobách.

Amatérské video z okolí východoukrajinské vyvýšeniny Savur Mohyla těsně po bitvě 30.8.2014

Řada místních ale nejevila o mrtvá těla zájem. „Když jsme se jich ptali, proč neodvezou těla mrtvých do márnic, odpovídali: Máme svých starostí dost. Ať oni sami přijedou a seberou si své,“ popisuje fotograf Petr Šelomovský složitý vztah občanů východní Ukrajiny k vojákům z Kyjeva. Území kolem fronty projel v roce 2014 opakovaně.

Mezi řadovými ukrajinskými vojáky ani dobrovolníky nebylo v tu dobu zvykem, aby odevzdávali vzorky vlastní DNA nebo nosili kovové identifikační známky, obvyklé ve vyspělých armádách. Část bojujících si je pořizovala sama, další na tyto věci rezignovala. „Vyráželi jsme v tom, co jsme si sami nakoupili, žádný větší systém v tom nebyl, kromě nejnutnější koordinace bojoval každý tak trochu sám za sebe,“ popisuje Maksym Muzyka, ukrajinský dobrovolník, který se podobně jako Artem Abramovyč účastnil bitvy u Savur-Mohyly.

Největší hřbitovy války v Donbasu

Starobilský hřbitov,

obec Čmyrivka

Kyjev

Savur-Mohyla

Žytomyr

Doněck

Dnipropetrovsk

Krasnopilský hřbitov

Záporoží

Kušuhumský hřbitov

Statistiky k 1. 11. 2018
Mrtvých vojáků/dobrovolníků (bez sebevrahů)	4010 osob (Kniha paměti)
Pohřešovaných vojáků/dobrovolníků	několik desítek (Evakuace 200, Černý tulipán), 294 (SBU), cca. 1500 včetně civilistů (ICRC)
Mrtvých celkově (vojáci/civilisté)	cca. 10 000 (OSN)
Zraněných celkově (vojáci/civilisté)	cca. 25 000 (OSN)
Vnitřní uprchlíci	1,5 milionu osob (UNHCR/ukrajinská vláda)

Na územích ovládaných separatisty byla situace ještě horší. „Kolegové tam viděli dlouhé řady mrtvých těl. Nikdo se je ani nechystal registrovat a identifikovat. V Luhansku vypadla v září 2014 úplně elektřina, tamní márnice byla přeplněná, takže nalezené mrtvoly zakopávali velmi rychle,“ popisuje chaotickou situaci fotograf Šelomovský.

Na pole u Nykyforova, kde od poloviny srpna 2014 končila Artemova poslední stopa, se dostali první hledači mrtvých těl až za měsíc a půl. „Všude byly nastražené miny. Přístup do frontové linie se musel složitě vyjednávat s lidmi z obou stran,“ vypráví Jaroslav Žilkyn, který se svou neziskovou organizací Černý tulipán začal na vlastní pěst pomáhat rodinám nezvěstných vojáků s pátráním po jejich blízkých.

„Na vojáky separatisté často útočili, proto jsme se na žádost armády narychlo zorganizovali a vyrazili do terénu,“ dodává Pavlo Neťosov, archeolog z Kyjeva, jenž se do podobné práce pustil se svou dobrovolnickou skupinou nazvanou Evakuace 200.

Pomozte najít syna

Počátkem listopadu 2014 už Svitlana Abramovyčová bezvýsledné pátrání po osudu syna Artema nevydržela a s pomocí starých rodinných známých vyrazila do Doněcku, ovládaného proruskými separatisty. S sebou měla přibližně tisíc vytištěných letáčků s jeho fotografií, nápisem „Pomozte najít syna“ a svými telefonními kontakty. Jako matka ukrajinského vojáka čelila Svitlana v Donbasu výhružkám i nadávkám, část místních jí ale přece jen pomohla. „Objezdila jsem desítky nemocnic, traumatologických ambulancí, chirurgických oddělení a márnic. Fotky Artema jsem nechávala v obchodech a kostelech,“ vypráví. Na telefonní číslo se jí brzy začali ozývat neznámí lidé, většina z nich ale chtěla jen peníze nebo ji zasypávala sprostými nadávkami.

S pomocí známých v Doněcku Svitlana nakonec i přes velké nebezpečí pronikla na místa bojů kolem Savur-Mohyly, kde končily poslední stopy jejího syna. Podél cesty viděla hrozivé následky bojů: zbytky zničené techniky, improvizované hromadné hroby, nevybuchlé rakety zapíchlé do země. „A všude vrány, vrány a zase vrány,“ vzpomíná. „Třikrát jsem se dostala na pole, kde Ťoma zemřel. Prošla jsem to místo několikrát tam a zase zpátky. Prolézala jsem rozervaný trup tanku, pod jehož troskami, jak se později ukázalo, byly zbytky jeho těla. Nevím, co jsem tam vlastně hledala, pořád jsem věřila, že je živý,“ dodává Svitlana.

Její osamělé pátrání pokračovalo čtyři měsíce. Pak to vzdala. Pořád ve skrytu duše doufala, že syn je možná v zajetí, že zmizel v jiné části Ruska a jednou se ozve. Zpět na ukrajinské území ji museli provézt hledači mrtvol z mise Evakuace 200. Na separatistických územích začalo přituhovat, všude zavedli nové propustky, pohyb začal být složitý a omezený.

Dobrovolníci z Evakuace 200 nakonec Svitlanu i jejího bývalého muže přesvědčili, aby si nechali odebrat vzorky DNA a poslali je do márnic na východě země. „Do té chvíle jsem se tomu zásadně bránila. Brala jsem to jako zradu,“ vzdychne matka s vrásčitou tváří. S exmanželem ale doufali, že vzorek DNA jim třeba pomůže vyloučit synovu smrt a nasměruje jejich pátrání dál.

Jako horký brambor

Zbytky rozkládajících se těl kolem zničeného tanku na poli u obce Nykyforovo vyvezli dobrovolníci z Černého tulipánu kvůli probíhajícím bojům nadvakrát, poprvé na začátku října a napodruhé na konci listopadu 2014.

Na konci druhé cesty odevzdali na ukrajinské vojenské základně Zelene Pole v Doněcké oblasti dva černé plastové pytle, označené čísly 124 a 163.

„Další kroky byly na nich,“ vypráví Jaroslav Žilkyn. Už při předávání zapáchajícího nákladu mu ale bylo jasné, že identifikace mrtvých těl nebude snadná. U vojenské základny byly v té době přistavené tři chladicí železniční vagony, do kterých vojáci házeli pytle s mrtvými těly. „Márnice v Dnipropetrovsku a Záporoží byly přeplněné, nikdo nic pořádně nestíhal. Byl to dost chaos, ostatně jako všechno v té době,“ vypráví Žilkyn.

Po ulicích dvou metropolí, kam směřovala většina pozůstatků těl vojáků z Donbasu, začaly brzy proudit desítky příbuzných, hledajících bezvýsledně své blízké. Úřady si ale jejich dotazy přehazovaly jako horké brambory. Vojáci odkazovali na policii a ministerstvo vnitra, které mělo identifikaci těl mrtvých vojáků oficiálně na starosti. Policisté si zase stěžovali na nedokonalou dokumentaci a chaotické předávání těl, část z nichž se během pobytu u vojáků ztratila. Přeplněné městské márnice tlačily na místní hřbitovy, aby pohřbívaly mrtvá těla, i když je nedovedou identifikovat.

Na vojenských hřbitovech u Dnipropetrovska, Záporoží a Starobilska proto začaly vedle oficiálních hrobů růst také kříže s „dočasně neidentifikovanými obránci Ukrajiny“. „Nenávidím termín ‚neznámý vojín‘. Žádný takový neexistuje. Jde jen o to, jak pečlivě a vytrvale chcete hledat,“ kroutí hlavou Pavlo Neťosov ze skupiny Evakuace 200. Podle něj se část regionálních úředníků rozhodla nepříjemný problém identifikace mrtvých vojáků zamést „po sovětsku“ pod koberec.

Ty tam ležíš, synku, nebo je vás tam víc?

V únoru 2015 se úřady v Záporoží ozvaly Svitlaně Abramovyčové, že se její vzorky DNA shodují s jedním z těl, která identifikovali. Nedařilo se jim ale najít druhý z igelitových pytlů s čísly 124 a 163, ve kterých měly být Artemovy ostatky. „Volali jsme do Záporoží, ale tvrdili nám, že ho v databázi nemají. Později se ozvali, že číslo 163 našli taky. Pokud o něj stojíte, přijeďte si pro něj, dodali,“ vypráví pomalu Svitlana.

Dva černé pytle s Ťomovými ostatky uložili poprvé na hřbitově v rodném Žytomyru na konci května 2015. Svitlana si z toho moc nepamatuje, s výjimkou tupé bolesti a zmatku v hlavě. Dokumentace, kterou jí úřady se dvěma černými pytli s ostatky syna předaly, byla chatrná. Kromě zbytků těla a protokolu o analýze DNA chyběly jakékoli Artemovy dokumenty či osobní věci.

Zmatek násobila skutečnost, že Nina, žena Artemova spolubojovníka Jaroslava Antonjuka, který s ním podle všeho zemřel v tanku na poli u Nykyforova, nemohla najít jedinou stopu ostatků svého manžela. Přestože hledači mrtvol vyzvedávali podle dokumentů z toho místa dvě až tři těla. „Chodila jsem na hřbitov a u Ťomova hrobu se tiše ptala: Ležíš tam, synku, sám, nebo je vás víc? Nebyla jsem schopná objednat kamenný památník, prostě jsem si nebyla jistá, že je tam můj Artem,“ vzlyká Svitlana Abramovyčová. Vedle starosti o ostatky syna ji v té době zasáhly další tvrdé rány: krátce za sebou jí zemřeli nemocný otec a následně matka. Zůstala na všechno sama.

Nejkrvavější rok ukrajinského konfliktu

Více než 1500 ukrajinských vojáků bylo v roce 2014 zabito či pohřešováno po prvních devíti měsících od začátku bojů na východě Ukrajiny.

Červen

Červenec

Říjen

Březen

Duben

Květen

Srpen

Září

Listopad

2

5

70

142

324

564

176

118

117

80

60

40

20

0

12. 8. 2014 - smrt Artema Abramovyče

a jeho posádky na poli u Nykyforova

23. 11. 2014 - druhá

exhumace ostatků

A. Abramovyče

a posádky

5. 9. 2014 - smrt bratří Chomjakových

3. 10. 2014 - první exhumace ostatků

A. Abramovyče a posádky

Zdroj: Euromaidanpress.com

Po tvrdém souboji s úřady prosadila v létě 2017 novou exhumaci těl v hrobě svého syna. Ta potvrdila její nejčernější obavy: ve dvou igelitových pytlích byly poházené ostatky všech tří mrtvých členů posádky Artema Abramovyče – tedy i Petra Barbucha a Jaroslava Antonjuka. Následné vyšetřování ukázalo, že laboratoř v Záporoží druhý pytel č. 163 ani neotevřela. Našly se v něm kromě dalších zbytků těl i dokumenty a další osobní věci posádky, podle nichž by je už v roce 2015 vyšetřovatelé snadno identifikovali. Všechny tři.

Exhumovat bylo následně nutné i čerstvý hrob navigátora Petra Barbucha, pohřbeného v roce 2015. I v něm nakonec byly sesypané ostatky celé posádky bez bližšího ohledání. „Takhle se prostě s lidmi nejedná,“ pláče Svitlana. „Jsem přesvědčená, že nejde o náhodu. Klidně polovinu podobných ohledání těl provedli v Záporoží tak špatně jako u mého syna. Proto máme tolik nezvěstných, v 21. století,“ dodává ukrajinská matka bezmocně.

Artema Abramovyče pohřbili podruhé na hřbitově v Žytomyru 10. října 2017. Svitlana mu tentokrát koupila novou rakev. K ostatkům syna přiložila jeho slavnostní uniformu, kožené vojenské boty, do kapsy vložila krabičku cigaret a čokoládu Snickers. Její souboj s úřady o zpackanou identifikaci těl tří vojáků pokračuje dál. „Šlo o nedbalost, za kterou ponesou naši lidé následky. Jde ale o výjimečný případ z výjimečné doby, opakovat se nebude,“ hájí své kolegy v Žytomyru Iryna Badanová z dnipropetrovského policejního oddělení, které má na starosti identifikaci těl neznámých vojáků a kontakt s veřejností.

Podle Jaroslava Žilkyna z Černého tulipánu ale mohou být podobných případů desítky. „Za identifikaci (mrtvých těl) a jejich DNA analýzu jsou odpovědné struktury ministerstva vnitra (Ukrajiny). V této věci nemají ukrajinské ozbrojené síly žádné kompetence,“ stojí ve stručném vyjádření ministerstva obrany v Kyjevě z loňského listopadu. Na opakované detailnější dotazy nechtěl nikdo z mluvčích reagovat.

Ukrajině přitom téměř pět let od vypuknutí války v Donbasu chybí reálně fungující jednotný registr zraněných, zajatých a stále nezvěstných vojáků. Podle Pavla Neťosova, správce neziskové Knihy paměti, která zveřejňuje jediný jmenný seznam mrtvých z Donbasu, je pohřešovaných ukrajinských bojovníků z východní Ukrajiny přibližně čtyřicet. Tajná služba známá pod zkratkou SBU jich ale v létě napočítala 294. A Mezinárodní výbor Červeného kříže zhruba 1500, i když nerozlišuje nezvěstné civilisty a vojáky.

Dejte mi mé děti, ne cizí

Bezvýsledně pátrá po svých dvou synech i Kateryna Chomjaková. Dmitrij a Vladimir patřili k ukrajinskému dobrovolnickému praporu Ajdar a v Donbasu zmizeli 5. září 2014. Matka se o jejich pravděpodobné smrti dozvěděla z internetu. Brzy na něm našla i videonahrávku, na které tělo Dmitrije Chomjaka ohledávají separatisté a nahrávají se při tom. Pak ale dlouho jakékoli nové informace nepřicházely.

V září 2015 našli ukrajinští vyšetřovatelé v jednom z hromadných hrobů těla, jejichž DNA částečně odpovídala údajům jednoho z bratrů Chomjakovových. Úřady uložily neoznačená těla na Starobilském hřbitově v Luhanské oblasti. Kateryna je po prohlédnutí nekompletní dokumentace odmítla převzít, nebyla si jistá, že jde opravdu o její syny.

Úřady podle ní následně těla vydaly jiným rodinám a nabídly jí novou variantu. „Pokud vám nevyhovují dvě těla na Starobilském hřbitově, máme ještě podobný hrob č. 411 na Krasnopilském (u Dnipropetrovska),“ popisuje zvláštní nabídku Kateryna Chomjaková. Znovu odmítla. Od té doby dál čeká na návrat svých synů. „Jestli zemřeli, dokážu se s tím vyrovnat. Ale dejte mi mé děti, ne cizí,“ dodává.

Vika Jasinska je ukrajinská novinářka a fotografka.

Pozn. Ukrajinský parlament přijal 30. července 2018 zákon „O právním statusu nezvěstných osob“. Ten má vytvořit jednotný registr pohřešovaných vojáků i civilistů a zajistit odškodnění rodinám. Podle většiny zainteresovaných osob ale legislativa v praxi zatím nefunguje.