Poradci sídlící přímo v Bílém domě a ministři stojící v čele vládních úřadů tvoří dvě tradiční konkurenční mocenská centra, která se přetahují o to, kdo bude mít větší vliv na rozhodování hlavy státu.
Podle lidí, kteří mají historickou zkušenost se skládáním nové administrativy, si Trump hned po volbách špatně zvolil priority. Celý listopad a podstatnou část prosince věnoval výběru ministrů. Až poté, co dal dohromady vládní kabinet, začal vybírat kandidáty na důležité posty přímo v Bílém domě.
„Největší chybou, kterou jsme udělali, bylo to, že jsme se naplno věnovali vládě, a až posledních deset dní před inaugurací skládali dohromady osazenstvo Bílého domu,“ zavzpomínal pro server Politico na sestavování Clintonovy administrativy na přelomu let 1992 až 1993 Rahm Emanuel. Toto své historické ponaučení mohl využít před osmi lety, kdy si ho za prvního šéfa své kanceláře vybral nezkušený Barack Obama.
Emanuel, jenž se účastnil sestavování administrativ obou posledních demokratických prezidentů, tvrdí, že poskládat dobře sestavu pobočníků operujících ve fyzické blízkosti Oválné pracovny je pro úspěch a fungování prezidenta v úřadě daleko důležitější.
Donald Trump si oproti předchůdcům nastražil při sestavování své administrativy minimálně tři pasti navíc. Soupeřící skupiny vytvořil přímo uvnitř Bílého domu. Očekává se, že ještě před tím, než stihne naplno propuknout obvyklý souboj mezi ministry a poradci, zkříží nože šéf Trumpovy kanceláře Reince Priebus a prezidentův šéfporadce Steve Bannon.
Do už tak nezvyklé situace navíc vstupuje i element rodinných vazeb, jelikož oficiální post poradce bude v administrativě zastávat i Trumpův zeť Jared Kushner. Do třetice: mezi lidmi v nejbližším Trumpově okolí v Bílém domě bude chybět někdo s přímou zkušeností z vedení federální vlády. Nový prezident tak jde proti ozkoušené a funkční praxi svých předchůdců Obamy i Bushe mladšího.
Grafy ukazují, jak se v průběhu let mění chování kongresmanů zvolených za republikány a demokraty. "Siločáry" ukazují, jak často hlasovali společně, resp. odděleně zástupci obou stran. Zatímco v 50. letech minulého století bylo naprosto běžné, že demokraté a republikáni hlasovali společně, v poslední době se hlasuje prakticky čistě podle stranické příslušnosti.
Bylo by chybou nevšimnout si toho, kde má Trump reálnou šanci být lepší než Obama. Z příprav na první týdny jeho vlády unikly informace o plánech na celou řadu neformálních schůzek prezidenta se zákonodárci z Republikánské i Demokratické strany. Trump se rád potkává s lidmi a takové večery s grilováním by se mohly stát jedním z poznávacích znamení nové administrativy.
V Trump Tower, která od vyhlášení volebních výsledků na začátku listopadu sloužila jako jakýsi stínový Bílý dům, se netrhly dveře, za Trumpem mířila plejáda současných i bývalých politiků, šéfů velkých firem či hvězd šoubyznysu. Co dosud budilo trochu škodolibý smích, se může záhy ukázat jako nejsilnější stránka nového prezidenta.
Americká politika historicky fungovala na neformálních vztazích, kde politická příslušnost sice hrála důležitou roli, nebyla však ani v nejmenším na překážku uzavírání kompromisních dohod. Barack Obama byl obdařen mnoha osobnostními předpoklady, nikdy k nim ale nepatřila záliba v navazování nových známostí a přátelství. Obama jako prezident záhy rezignoval na pro něj nezáživnou snahu naklonit si demokraty či republikány v řadách kongresmanů a senátorů. Nesmlouvavá opozice v Kongresu, které čelil, měla řadu příčin, odtažitost jeho chování ale hrála důležitou roli.
Pokud Trump zvolí opačný přístup, pokud zahrne politiky svou pozorností a dá jim pocítit, že mají k prezidentovi otevřené dveře, můžou se v americké domácí politice dít menší zázraky.
Prostá většina 51:49
Prostou většinou se v Senátu schvaluje jen velmi omezené množství záležitostí. Vedle personálií postačí 51 hlasů už jen na prosazení změn souvisejících s daněmi, příjmy státu obecně a rozpočtem.
Supervětšina 60:40
Pro schvalování zákonů a jejich změn je potřeba získat v Senátu většinu 60 hlasů, kterou republikáni Donalda Trumpa nedisponují, potřebují tedy pro své i prezidentovy návrhy získat minimálně osm demokratů. Senát byl do Ústavy komponován jako komora dbající speciálního ohledu na ochranu menšinových postojů, proto požaduje vyšší kvorum pro schválení.
Hned zkraje svého vládnutí čeká na Trumpa a republikány splnění klíčového předvolebního slibu, kterým je zrušení a nahrazení Obamovy zdravotnické reformy. Vykroužit na jejím tenkém ledě figury, které by přiměly všechny republikány a aspoň část demokratů ke zvednutí ruky na znamení souhlasu, bude kromobyčejně obtížné.
Sama Republikánská strana je nejen v této věci značně rozštěpena, a pokud Trump skutečně předloží návrh na zdravotní pojištění pro všechny, jak naznačil počátkem tohoto týdne, může rychle narazit. Demokraté jsou už nyní nabádáni vlastními stratégy i samotným Obamou, aby jen přihlíželi a nechali republikány uvařit se ve šťávě vnitřních rozporů a neschopnosti předložit atraktivní alternativu.
Bude-li i tak chtít Trump dosáhnout dohody i s opozicí, může se brzy ocitnout v podobném postavení jako prezident, jehož společnou fotku s věnováním má pověšenu ve své kanceláři. Ronald Reagan přišel do Bílého domu jako hrdina konzervativní pravice v Republikánské straně. Jako pragmatický prezident uzavírající dohody i s demokraty se pro ty, kdo ho zprvu velebili, stal v lepším případě příliš „měkkým“ a v tom horším rovnou zrádcem jejich věci.
Jestliže v domácí politice může Trumpovi „spadnout na hlavu“ riskantní pokus o demontáž a nahrazení zdravotnické reformy, v té zahraniční hrozí současné otevření hned několika front. Pokud nový prezident začne uskutečňovat své předvolební sliby, můžou se rychle vyhrotit vztahy s Čínou, Německem a Evropou obecně, Íránem, Mexikem i na celém Blízkém východě.
Odhadovat, jak ve všech těchto otázkách a regionech bude Trump postupovat, je těžké, asi nejpozoruhodnější vhled však skýtá informace o tom, jakým lidem evidentně naslouchá. Trump se vzhlédl ve velkých republikánských figurách zahraniční a bezpečnostní politiky posledních desetiletí. Těmi, kdo mu dali doporučení na jmenování šéfa ropného gigantu ExxonMobil do funkce ministra zrahraničí, nebyl pouze Bushův a Obamův ministr obrany Robert Gates, ale i bývalá ministryně zahraničí Bushe mladšího Condolleezza Riceová a James Baker, který zastával stejný úřad za Bushe otce.
Henry Kissinger přišel do kontaktu zřejmě s každým z posledních osmi amerických prezidentů od Nixona až po Obamu, jeho slovo ale může mít v Bílém domě za Trumpa největší váhu od 70. let minulého století. Je to dáno obdivem, který si Kissinger podle informací uniklých z bezprostředního okolí nového prezidenta v jeho očích vydobyl, stejně jako absencí jakékoli pevnější zahraničně-politické hodnotové orientace, již by nastupující hlava Spojených států a priori vyznávala. Kissingerův realismus v zahraniční politice, velký důraz na potřebu dohody mocností i velmocenskou rovnováhu, jejíž součástí by bylo i Putinovo Rusko, přirozeně konvenují Trumpovu zběžnému pohledu na svět.
Kissinger se v povolebním rozhovoru pro časopis Atlantic nechal slyšet, že po nástupu Trumpa do úřadu očekává útok Islámského státu nebo jiné džihádistické organizace, kterým by otestovaly reakci nového prezidenta a pokusily se ho vyprovokovat k přehnané odpovědi, jež by v konečném důsledku dobře posloužila jejich cílům.
Právo veta na schválené zákony
Schvaluje jeho kandidáty do exekutivních funkcí včetně třeba velvyslanců, schvaluje rozpočet federální vlády
Schvaluje zákony, schvaluje soudce navržené prezidentem
Mohou prohlašovat za neústavní jím schválené zákony
Mohou rušit jeho rozhodnutí
Jmenování soudců
USA se zrodily z anglo-saské tradice, na základě principu, že lidé nevládnou lidem, ale jsou podřízeni pouze zákonům, které si odsouhlasili. Otcové zakladatelé dali zemi republikánské zřízení s prezidentem jako solitérním hráčem exekutivy, který by měl mít dostatečně volné ruce, aby dokázal vzniklý stát uřídit a v případě ohrožení i uchránit. Zbylé dvě základní složky moci – zákonodárnou a soudní – pak vybavili dostatkem pravomocí, aby exekutiva nemohla nabýt vrchu.
Navržený systém posledních 230 let s většími či menšími zádrhely pracoval ve prospěch Spojených států. Ne však proto, že by byl k úspěchu předurčen, nýbrž z toho důvodu, že se Američané prostě rozhodli, že fungovat bude, jak lapidárně konstatoval francouzský politolog Raymond Aron. Kdykoli byl učiněn pokus o export amerického ústavního pořádku, nedopadlo to dobře. V Latinské Americe se například snaha o jeho zreplikování zvrtla opakovaně v diktaturu.
Jakkoli riskantní se potenciální kroky Trumpa v domácí a zahraniční politice jeví, největší obavy vzbuzuje to, jak Spojené státy za jeho prezidentství obstojí coby otevřená společnost řídící se zákony a republika definovaná ústavou.
Trump se v různých fázích předvolební kampaně nechal slyšet, že se postará o uvěznění své politické konkurentky, útočil na menšiny, hrozil, že neuzná výsledek voleb, už jako zvolený prezident zpochybnil práci institucí, jejichž smyslem je zajistit bezpečnost země.
Donald Trump se svými autoritářskými sklony, neodložitelnou potřebou přizpůsobovat pravidla sám sobě a s pod kůží zarytou touhou po uspokojení vlastního ega vystaví politický systém USA vážné zkoušce. Je na Trumpovi, jak se coby prezident zachová a zda Spojené státy v této zkoušce obstojí. Jen málokdy v amerických dějinách záviselo tak mnoho na jednom jedinci.