Mstyslav Černov, Jevgenij Maloletka a Lori Hinnant 16. března 2022

MARIUPOL, Ukrajina (AP) – Mrtvoly dětí jsou všechny tady, v úzkém příkopě, vyhloubeném do zmrzlé mariupolské půdy za stálého dunění palby.

Leží tu osmnáctiměsíční Kirill, jehož tělíčko nevydrželo zásah šrapnelem do hlavy. Je zde šestnáctiletý Ilja, kterému výbuch roztříštil nohy při hraní fotbalu na školním plácku. Je tu ani ne šestiletá dívka v pyžamu s kreslenými jednorožci, kterou jako první z mariupolských dětí zabil ruský dělostřelecký granát.

Leží na hromadě s desítkami ostatních, tady v hromadném hrobě na předměstí. Muž přikrytý světlemodrou plachtou, zatíženou kameny z vydrolené krajnice. Žena zabalená do červeno-zlatého prostěradla, s kotníky úhledně svázanými pruhem bílé látky. Dělníci shazují těla, jak jen rychle to jde, neboť čím kratší dobu stráví venku, tím budou mít vyšší šanci na vlastní přežití.

„Chci akorát jedno, aby tohle skončilo,“ rozčiluje se Volodymyr Bykovskyj a z náklaďáku vytahuje další zkrabacený černý pytel na mrtvoly. „Ať táhnou k čertu, ti všichni, co tohle rozpoutali!“

Přivezli další těla, z ulic, po kterých se válejí všude, a ze suterénu nemocnice, kde jsou uložené mrtvé děti i mrtví dospělí a čekají, až je někdo vyzvedne. Z nejmladšího pořád visí zbytek pupeční šňůry.

Každá letecká bomba a dělostřelecký granát, které bez ustání dopadají na Mariupol – někdy i každou minutu – zvýrazňují prokletí zeměpisné polohy, která staví město přímo do cesty ruskému ovládnutí Ukrajiny. Námořní přístav s 430 tisíci obyvateli na jihu země se stal symbolem úporné snahy ruského prezidenta Vladimira Putina o rozdrcení demokratické Ukrajiny, ale také zatvrzelého odporu.

Během téměř tří týdnů od počátku ruské invaze byli dva novináři agentury Associated Press jedinými zástupci zahraničních médií v Mariupolu a přinášeli svědectví o pádu města do chaosu a zoufalství. Město nyní obklíčili ruští vojáci, kteří z něj pomalu, s každým výstřelem, vysávají život.

Několik naléhavých žádostí o vytvoření humanitárních koridorů pro evakuaci civilistů vyznělo naprázdno. Až minulou středu ukrajinští představitelé oznámili, že v automobilovém konvoji uprchlo kolem 30 000 lidí. Bomby a rakety zasáhly porodnici, hasičskou stanici, obytné domy, kostel i školní hřiště. Stovky tisíc lidí, kteří zůstali, už jednoduše nemají kam jít.

Okolní silnice jsou zaminované a přístav uzavírá blokáda. Dochází jídlo a Rusové zhatili pokusy o humanitární dodávky potravin. Elektřina většinou nejde a voda je vzácná. Obyvatelé nechávají roztát sníh, aby se mohli napít. Někteří rodiče dokonce odložili své novorozence v porodnici v naději, že jim tak dopřejí šanci na život v jediném místě s dodávkou energie a vody.

Lidé pálí rozštípaný nábytek na improvizovaných roštech, aby si v mrazu zahřáli ruce a uvařili si to málo jídla, které jim ještě zbylo. Rošty se vyrábějí z jediného materiálu, kterého je tu po ulicích habaděj: ze suti a kovového šrotu z rozbořených domů.

Smrt je všude. Místní úřady napočítaly v obklíčeném městě přes 2500 mrtvých, ale mnoho těl se kvůli nekončícímu ostřelování do součtu nedostalo. Rodiny mají dle pokynů nechávat mrtvé venku na ulici, protože zorganizovat pohřeb je příliš nebezpečné.

Mnozí z mrtvých, které zdokumentovala agentura AP, byly děti a matky, navzdory ruským tvrzením, že na civilisty se neútočí.

„Mají jasný rozkaz držet Mariupol jako rukojmí, ponížit jej a neustále jej bombardovat a ostřelovat,“ uvedl 10. března ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

Ještě před několika týdny vypadala budoucnost Mariupolu mnohem růžověji.

Jestliže zeměpisné poměry předurčují osud města, pak byl Mariupol na cestě k úspěchu, a to díky hlubokovodnímu přístavu, prosperujícím železárnám a ocelárnám a vysoké světové poptávce po těchto surovinách. I temné týdny roku 2014, kdy město v lítých pouličních bojích téměř ovládli Ruskem podporovaní separatisté, již bledly v pouhou vzpomínku.

První dny invaze připadaly mnohým obyvatelům krutě povědomé. Asi sto tisíc lidí tehdy odešlo, dokud se ještě dalo, tvrdí místostarosta Serhij Orlov. Většina však zůstala. Mysleli si, že dokážou přečkat to, co přijde, nebo že se případně později vydají na západ jako mnozí jiní.

„V roce 2014 jsem měla větší strach, teď už se tak nebojím,“ řekla Anna Jefimovová 24. února při nákupu zásob na trhu. „Panika žádná není. Není kam utéct, kam bychom mohli utéct?“

Tentýž den ruské dělostřelectvo zasáhlo ukrajinský vojenský radar a letiště. Ostřelování a bombardování ze vzduchu mohlo přijít a také přicházelo kdykoli a lidé trávili většinu času v krytech. Život by se sotva dal nazvat jako normální, ale žít se dalo.

To se začalo měnit 27. února, kdy sanitka do městské nemocnice dovezla bezvládnou holčičku, které nebylo ještě ani šest. Bledý obličej, hnědé vlásky stažené gumičkou a pyžamové kalhoty zakrvácené po ruském ostřelování.

Přišel s ní zraněný otec s obvázanou hlavou. Maminka stála venku u sanitky a plakala.

Kolem holčičky se shlukli lékaři a sestry, jedna jí píchla injekci. Další aplikovala šoky defibrilátorem. Lékař v modrém operačním úboru do ní vháněl kyslík. Podíval se přímo do kamery novináře z AP, který měl povoleno být uvnitř, a zanadával.

„Ukažte tohle Putinovi,“ vyhrkl se zlobou opentlenou vulgarismy. „Oči tohodle děcka i brečící doktory.“

Zachránit se ji nepodařilo. Lékaři útlé tělo přikryli růžově pruhovanou bundou a jemně dívence zatlačili oči. Teď odpočívá v hromadném hrobě.

Táž zeměpisná poloha, která tak dlouho Mariupolu prospívala, se obrátila proti němu. Město se nachází přesně mezi oblastmi ovládanými proruskými separatisty – nejbližší je kolem deseti kilometrů na východ – a poloostrovem Krym, který Rusko obsadilo v roce 2014. Dobytím Mariupolu by Rusko získalo celý pás podél pobřeží a tím i kontrolu nad Azovským mořem.

Únor končil a nastalo obléhání. O pár dnů později se sešla parta kluků, aby si zahráli fotbal na školním hřišti. Nedbali na nebezpečí, nebo neměli doma stání, nebo se prostě z frajeřiny cítili nesmrtelní, jak už to u teenagerů někdy bývá.

Vybuchla bomba. Exploze roztrhala Iljovi nohy.

Jeho šance přežít byly nízké a snižovaly se i šance města. Znovu přestala jít elektřina a přestala fungovat většina mobilních sítí. Bez spojení museli záchranáři jen odhadovat, které nemocnice stále ještě přijímají zraněné a kterými ulicemi je možné se k nim dostat.

Ilju se nepovedlo zachránit. Jeho otec Serhij se zhroutil, v zármutku objal hlavu mrtvého syna a nahlas naříkal.

Šestého března se lidé pustili jeden do druhého, jak už se to ve chvílích hlubokého zoufalství stává. Na jedné ulici s potemnělými obchody lidé rozbíjeli výlohy, vypáčili kovové mříže a kradli, co se dalo.

Muž, který se vloupal do prodejny, narazil na rozzuřenou majitelku, která jej přistihla s ukradeným dětským míčem.

„Ty ha*zle, ty jsi ten balon ukradl! Vrať ho zpátky. Proč jsi sem vůbec chodil?“ ječela na zloděje. Ten se studem ve tváři odhodil míč do rohu a utekl.

O kus vedle vyšel z dalšího vyrabovaného obchodu voják, slzy se mu draly do očí.

„Lidi, prosím, buďte jednotní… Tohle je váš domov. Proč rozbíjíte výlohy, proč si vykrádáte obchody?“ prosil a hlas se mu lámal.

Opět další pokus o vyjednání evakuace selhal. Na jedné z ulic vedoucích z města se shlukl dav lidí, ale policista jim zastoupil cestu.

„Všechno je zaminované, na silnice z města dopadají granáty,“ vysvětlil jim. „Věřte mi, mám doma rodinu a taky se o ně bojím. Nejbezpečněji pro nás všechny je bohužel tady ve městě, v podzemí a v krytech.“

A právě tam jste oné noci mohli najít Gomu Jannaovou, jak pláče u olejové lampičky, která sice svítila, ale vyhnat lezavou zimu ze suterénní místnosti nedokázala. Goma měla kolem krku omotanou šálu, na sobě jasně tyrkysový svetr s vločkami a těžce si stírala slzy z tváře, vždy z jedné a pak z druhé strany. Za ní se ve tmě choulí skupinka žen a dětí a třesou se ze strachu z výbuchů nahoře.

„Chci domů, chci do práce. Je mi hrozně líto lidí i města, dětí,“ vzlykala.

Tato muka se Putinovi hodí do jeho záměrů. Obléhání je vojenská taktika, kterou zpopularizoval středověk. Jejím cílem je zlomit obyvatele hladověním a násilím a umožnit útočníkům předejít ztrátám vojáků při vstupu do nepřátelského města. Místo toho pomalu a bolestivě umírají civilisté.

Během let u moci Putin tuto taktiku zdokonalil, nejprve v roce 2000 v čečenském hlavním městě Grozném a pak v roce 2016 v syrském městě Aleppo. Obě srovnal se zemí.

„Obléhání, jehož jsme svědky, ztělesňuje ruský styl vedení války,“ uvádí Mathieu Boulegue, výzkumník věnující se ruskému programu think-tanku Chatham House.

Devátého března už jen zvuk ruských stíhaček v Mariupolu přiměl obyvatele, aby se s křikem rozběhli do úkrytů – kamkoli, kde by se mohli schovat před leteckým útokem. Věděli, že nálet určitě nastane, i když netušili, kam přesně střely dopadnou.

Stíhačky burácely po nebi a tentokrát zaútočily na porodnici. Na dvoře po nich zbyl kráter hluboký na dvě podlaží.

Záchranáři troskami a sněhovým popraškem spěšně odnášeli těhotnou ženu. Ta si držela zakrvácené břicho, obličej měla bílý jako stěna a hlavu apaticky otočenou na stranu. Její dítě v ní umíralo a ona to věděla, říkali lékaři.

„Zabijte mě!“ křičela, když se jí snažili zachránit život v jiné nemocnici, ještě blíže k frontové linii.

Dítě se narodilo mrtvé. Půlhodiny nato zemřela i matka. Lékaři ani nestihli zjistit, jak se jmenovala.

Další těhotná žena, Mariana Višegirská, čekala v porodnici na porod, když došlo k útoku. S čelem i tváří od krve popadla nejnutnější věci v igelitce a seběhla v puntíkovaném pyžamu schody pokryté sutí. Před zničenou budovou bez hnutí velkýma modrýma očima zírala na praskající plameny.

Višegirská porodila dítě následující den do zvuků dělostřelby. Dcera Veronika se poprvé nadechla 10. března.

Tyto dvě matky – jedna mrtvá a jedna živá – se staly symbolem potemnělého, hořícího města. V reakci na odsouzení z celého světa ruští představitelé prohlásili, že porodnici obsadily krajně pravicové ukrajinské síly a zcela bez pacientů a sester ji využívaly jako základnu.

Ve dvou tweetech ruské velvyslanectví v Londýně zveřejnilo vedle sebe fotografie AP červeně přepsané slovem FAKE. Rusové tvrdili, že porodnice už dlouho byla mimo provoz a že Višegirská je najatá herečka. Twitter později posty odstranil s tím, že porušují jeho pravidla.

Reportéři agentury AP v Mariupolu, kteří útok natočili a nafotili, neviděli nic, co by nasvědčovalo, že by se porodnice využívala jako něco jiného než porodnice. Nic také nenaznačuje, že by Višegirská, ukrajinská kosmetička z Mariupolu, byla někdo jiný než jednoduše pacientka. Narození Veroniky dosvědčuje těhotenství, které matka pečlivě dokumentovala na Instagramu, včetně postu, na němž má na sobě puntíkované pyžamo.

Dva dny po narození Veroniky čtyři ruské tanky označené písmenem Z zaujaly pozice poblíž porodnice, kde se Veronika se svou matkou zotavovaly. Novinář AP byl ve skupině zdravotnických pracovníků, kteří se dostali pod palbu ostřelovačů a z nichž jeden byl zasažen do stehna.

Záchrana posledních novinářů v Mariupolu: Šli po nás Rusové, unikli jsme jen o vlásek

Okna se třásla a chodby lemovali lidé, kteří neměli kam jinam jít. Anastasia Jerašová s pláčem a třesem držela v náručí spící dítě. Bomby právě zabily její další dítě i dítě jejího bratra. Vlasy měla Jerašová obalené zaschlou krví.

„Nevím, kam utéct,“ vyhrkla skrze pláč a její utrpení s každým vzlykem sílilo. „Kdo nám vrátí děti? Kdo?“

Začátkem minulého týdne budovu úplně ovládly ruské jednotky, zadržují uvnitř lékaře i pacienty a využívají ji jako základnu, tvrdí jeden tamní lékař i místní úřady.

Místostarosta Orlov předpovídá, že brzo bude ještě hůř. Většina města zůstává v pasti.

„Naši obránci budou bojovat do poslední kulky,“ řekl. „Ale lidé umírají bez jídla a bez vody a v následujících několika dnech budeme podle mě počítat mrtvé na stovky a tisíce.“