Autor

• Jan Hejl

Komunistické Československo v roce 1985 přijalo více než 50 namibijských dětí z uprchlických táborů v Angole a Zambii. Šest let tu vyrůstaly, v létě jezdily na tábory, v zimě na běžky, slavily Vánoce. Staly se z nich Češi. Pak ale jejich dětskou idylu přerušil nečekaný zvrat. Z milované země se ze dne na den se musely vrátit do Afriky.

Ve středu 23. listopadu měl pražskou premiéru dokumentární film Černí Češi, který o osudu namibijských dětí pojednává. Připomeňte si velkou reportáž Aktuálně.cz.

Zámek v Bartošovicích na Novojičínsku se topil v podzimní tmě. Příjezdovou cestu vedoucí k terase s balustrádami už pokrýval sníh. Nervózní personál bývalého šlechtického sídla, které komunisté přebudovali na internátní školu, se na tento den připravoval dlouho. Vždyť měli přijet hosté až z daleké Afriky. Kuchařky přinesly do jídelny ve varných nádobách polévku a horký čaj a k tomu rohlíky. Hodinu po půlnoci 15. listopadu 1985 se u budovy ozvalo řinčení autobusových motorů. Neuvěřitelný příběh 56 namibijských dětí, které se zničehonic dostaly do jim naprosto neznámého koutu světa, mohl začít.

Ndeshi Pandě Nangolo bylo pět let, když před bartošovickým zámkem zvědavě vyběhla z autobusu na mráz. Dodnes si pamatuje, jak se v noci pod lampami na zemi třpytilo cosi bílého. Ona ani další děti ze skupinky nikdy nic podobného neviděly.

„Mysleli jsme si, že to je cukr. Někteří ten cukr brali do sáčků, že si ho vezmou s sebou. Ale on byl studený. Divili jsme se, jak to, že ti běloši tady mají studený cukr. Ochutnávali jsme ho. No a on to opravdu cukr nebyl,“ popisuje bezchybnou češtinou kulturní šok z nové exotické země Ndeshi, dnes čtyřicetiletá energická žena s vlasy spletenými do modro-hnědých copánků. V prostorném bytě na okraji Prahy si během rozhovoru hrají její děti. Že v životě zažila tolik zvratů a nečekaných momentů, na ní není poznat. Deník Aktuálně.cz je první médium, kterému se rozhodla vylíčit svůj pohnutý osud.

Z hladu jsme chytali ptáčky

Tábor Lubango v jihozápadní Angole, začátek 80. let. V partyzánském ležení namibijského hnutí SWAPO ukrytém v buši, jehož součástí byla i velká vojenská základna, panují polní podmínky. Bojovníci z něj a dalších kempů v okolí podnikají ozbrojené nájezdy proti rasistickému režimu Jihoafričanů, kteří území Namibie okupují. Jejich snem je nezávislý stát. I když tu kromě vojáků žijí ženy s malými dětmi, o tekoucí vodě nebo elektřině nemůže být ani řeč. Všichni musí dodržovat armádní disciplínu: každé ráno a večer nástupy, vztyčování vlajky SWAPO, skupinový zpěv osvobozeneckých písní, dětem vedení tábora vtlouká do hlavy ideály socialismu a sdružuje je v pionýrských skupinkách.

Právě tady se narodila a do svých pěti let sama vyrůstala Ndeshi. Oba její rodiče bojovali ve válce - otec byl voják, matka partyzánka. Idylické dětství v africké přírodě to nebylo. Malá Ndeshi přespávala ve stanu na vojenském látkovém lehátku v primitivních hygienických podmínkách. Když zahoukala siréna, musela se schovat do zákopů v buši, protože hrozil útok nepřátel. Kemp čas od času navštěvovali pracovníci humanitárních organizací, přinášeli potraviny a sunar.

Nástup namibijských dětí na nádvoří zámku v Bartošovicích, 80. léta. Foto: Archiv pamětníků Obecního úřadu Bartošovice

„Nejhorší byl hlad. Když jsme byli větší, chytali jsme ptáčky a pak si je dělali na ohni,“ vzpomíná Ndeshi. Ona i další děti byly vedené k ostražitosti před bělochy, kteří pro ně představovali jihoafrické okupanty. Malí Namibijci si z militantního prostředí kempu mnohdy odnesli těžká traumata, někteří byli dokonce svědky přímých bojů a zabíjení.

Na podzim 1985 zažila pětiletá Ndeshi náhlý zlom. Do tábora přijel autobus a velitelé četli jména dětí, které si mají nastoupit. Kam jedou, jim neřekli, jen slíbili, že to bude do bezpečí. Ndeshi a další se museli rychle rozloučit se svými blízkými. „V kempu žilo víc dětí, ale vybrali pouze některé. Musela jsem ze dne na den opustit kamarády, kteří tam zůstali. Byli jsme malí, jen jsme dělali, co nám řekli,“ krčí rameny. Autobus s dětmi vyrazil na téměř 900 kilometrů dlouhou cestu na sever, na letiště v angolském hlavním městě Luandě. Tam děti osprchovali, převlékli do čistého a posadili do leteckého speciálu směr Praha.

Spolu s Ndeshi se do Československa dostalo 55 různě starých namibijských dětí. Tehdejší komunistický režim je přijal v rámci „internacionální pomoci“ spřízněnému marxistickému hnutí SWAPO. Oficiální verzí bylo, že jde o válečné sirotky, kteří potřebují péči a ochranu. Později se ale ukázalo, že to není tak úplně pravda. Některé děti skutečně o rodiče přišly, mnohé další ovšem byly potomky významných namibijských bojovníků.

SWAPO s nimi mělo plány blížící se téměř sociálnímu inženýrství: chtělo jim dopřát kvalitní evropskou výchovu i vzdělání, a až hnutí porazí Jihoafrickou republiku a Namibie se stane nezávislým státem, měli se do země vrátit jako nová elita národa. Podle jakých kritérií děti pro studium v Československu SWAPO vybíralo, zůstává i po 36 letech záhadou. „Když bychom vyšli ze školní dokumentace namibijských dětí z Československa, taktéž se mnoho o jejich původu nedozvíme. Jejich osobní údaje – například datum narození, jména a příjmení, jména rodičů – byly během šesti let v Československu v těchto záznamech opakovaně přepisovány,“ vysvětluje antropoložka Kateřina Mildnerová z Univerzity Palackého v Olomouci, která o namibijských dětech v Československu napsala knihu s názvem Černí sokoli.

Novým domovem se pro malé Namibijce stala internátní škola na zámku v Bartošovicích, asi 30 kilometrů od Ostravy. Po úvodním zážitku s „cukrem“ následovalo kostrbaté seznamování a další kulturní šok. Děti samozřejmě znaly jen rodný jazyk ošivambo, nikdy neviděly splachovací záchod, příbory, evropské vybavení pokojů a hlavně tolik bělochů pohromadě. Českých vychovatelek se zprvu bály. „Když se k nám přiblížily, odtahovali jsme se. Byli jsme také překvapení, kolik najednou máme jídla. Ale ono chutnalo tak nějak zvláštně, nebyli jsme na něj zvyklí,“ líčí Ndeshi první dojmy z Bartošovic.

Po počátečním opatrném oťukávání a povinných lékařských prohlídkách děti zjistily, že vychovatelky jim nechtějí ublížit, naopak. K Češkám, vesměs učitelkám v důchodu, si vytvořily až mateřské pouto. V Bartošovicích prožily idylické dětství plné her, výletů, sportování a samozřejmě vyučování. „Snad to byla veliká zvědavost, která děti probudila dříve než dospělé. Začínají všude pobíhat, se vším se seznamovat, na naše připomínky nedbají, vůbec je nevnímají, vždyť nám také nic nerozumí,“ popsal první kontakt s malými Namibijci do kroniky bartošovické internátní školy zástupce ředitele Josef Socha.

Děti měly v bartošovické škole poměrně striktní režim, který každé ráno začínal nástupem, kde se jednotlivé skupinky hlásily „do služby“. Až poté se konalo vyučování. Intenzivní studium češtiny zabralo a Namibijci brzy uměli plynule mluvit. Na zámku na ně dohlížely také namibijské vychovatelky. Aby děti nezapomněly, odkud pocházejí a kam se mají jako elita národa vrátit, učily je namibijským tradicím a branné výchově. Zatímco český personál děti zbožňovaly, namibijské ženy neměly rády.

„České vychovatelky byly nejlepší, byly pro mě jako rodiče. Ano, zlobili jsme, ale ony nás trestaly jinak – s láskou a rozumem. Ty namibijské nás jen mlátily. Něco uděláš – zmlátí tě. Ty brďo... Traumatizovaly nás, dál o tom nechci moc mluvit,“ vypráví Saima Mathewsová, která v Československu vyrůstala spolu s Ndeshi a nyní žije v Benešově. Kateřina Milnerová ve své knize píše, že namibijské vychovatelky děti šikanovaly, a některé dokonce sexuálně zneužívaly.

Navzdory snaze Namibijců se z dětí stali Češi. Díky české výchově, nijak rozdílné od výchovy vrstevníků z Československa, brzy přestali vnímat svou odlišnou barvu kůže a postupně zapomínali rodný jazyk ošivambo. Děti po večerech sledovaly večerníčky, četly si Špalíček pohádek, zpívaly české lidové písničky, běhaly kolem internátu a hrály vybíjenou i na schovávanou. A obzvlášť si zamilovaly Vánoce.

Malí Namibijci v běžecké stopě křižují šumavské kopce. Foto: Archiv Jaroslava Neužila

Když na ně Ndeshi vzpomíná, ještě po 35 letech se celá rozzáří. Zasněně popisuje, jak v klubovně stál ten největší rozsvícený stromek v Bartošovicích a pod ním hromada dárků. „Wow, Vánoce... To bylo nejlepší. Dodneška je miluju. V televizním programu si zakroužkuju, v kolik co dávají, a jen ležím a čučím na pohádky,“ říká. Právě krásné vzpomínky na české Vánoce, pohádky a hry skupině namibijských dětí pomohly přečkat těžkosti po návratu do Afriky.

Nové exotické hosty v Bartošovicích brzy vzali za své i místní, byť se podle Kateřiny Mildnerové zpočátku obávali tropických infekčních chorob. Když se ukázalo, že jsou Namibijci zdraví, začali se s nimi brzy sbližovat prostřednictvím svých dětí, které si s Arfričany hrály. Brali je k sobě domů, jezdili spolu na výlety a prakticky je přijali do svých rodin. O malou Ndeshi se začala starat jedna z českých vychovatelek. „Jezdila jsem na chalupu k paní Zdeňce. Rostl tam angrešt, rybíz a další ovoce. Jak to bylo všechno zelené a kvetlo, cítila jsem se jak v ráji,“ dodává. V době, kdy africké děti plně srostly s novým domovem v Bartošovicích a spokojeně se kamarádily s Čechy, přišel zvrat, který pevná pouta zpřetrhal.

Na druhé straně republiky

Koncem listopadu 1988 se před zámkem v Bartošovicích odehrávaly dojemné scény. Děti se loučily s milovanými vychovatelkami, které po třech letech prožitých v Československu považovaly spíš za své matky. Plakaly jak ony, tak Češky. Namibijci odjezd z internátu na zámku podle antropoložky Mildnerové dodnes vnímají jako konec jednoho z nejdůležitějších období svého života. Nechápali, proč musí najednou opustit idylické místo, svůj domov. Skupinu 56 dětí odvezly dva autobusy přes celou republiku, do 400 kilometrů vzdálených Prachatic v podhůří Šumavy.

Místo na zámku tam Namibijci bydleli v komplexu bývalých lázní v kopci nad městem. Vesnici s 1700 obyvateli nahradilo mnohem větší okresní město. „Bartošovice byly malé, měly kouzlo, byly takové ,naše‘. Hráli jsme si u internátu, lezli po stromech. V Prachaticích čekali, že budeme dospělejší, a směrovali nás k tomu, abychom se tak chovali,“ vybavuje si změnu Ndeshi.

Společná fotka namibijských dětí v Prachaticích. Foto: Archiv Jaroslava Neužila

Stesk po životě v Bartošovicích zanedlouho vystřídali noví přátelé a aktivity. Se slzami v očích na namibijské děti dnes vzpomíná čtyřiasedmdesátiletý Jaroslav Neužil. Na konci 80. let působil jako trenér v Tělovýchovné jednotě Tatran Prachatice, kam se někteří Namibijci přihlásili. Afričané na lyžích s kulichy, rukavicemi a hůlkami vypadali jako úkaz. Viditelně dojatý Neužil s úsměvem líčí, jakou legraci všichni zažívali, když se Namibijci učili sjíždět na běžkách z kopce, zatáčet, brzdit... „Vozili jsme je i na závody. Většinou nebyli poslední – a to byl úspěch. Jeden můj svěřenec z Namibie dokonce na závodech skončil druhý a dostal diplom. Byl na to pyšný a ostatní byli pyšní na něj,“ říká muž a popisuje, jak ve skupince na lyžích křižovali spolu s českými vrstevníky zvlněnou krajinu v okolí Kvildy. „Moji kamarádi trenéři na Šumavě mi říkávali, že jsem kouč budoucího namibijského olympijského týmu v běhu na lyžích.“

Ndeshi a další si trenéra „Jardu“ zamilovali podobně jako vychovatelky z Bartošovic. „Dodnes jim říkám moje děti,“ přikyvuje Neužil, který s Namibijci trávil léto na táboře v nedalekém Anníně. Tam Afričané s českými kamarády z oddílu zpívali u ohně trampské písně, řezali dříví, koupali se a jezdili na kánoích po řece Otavě. „Naše skupina se jmenovala Veverky, večer jsme měli stezku odvahy, ve dne jsme si pletli náhrdelníky z rostlin, drželi jsme bobříka mlčení. Bylo to úžasné,“ vzpomíná Ndeshi. Štěstí na Šumavě ale netrvalo dlouho. Do osudu dětí zasáhly dvě přelomové historické události.

V listopadu 1989 se v Československu zhroutil komunistický režim a Namibie o čtyři měsíce později vyhlásila nezávislost. Nově vládnoucí hnutí SWAPO začalo ostře naléhat na československou vládu, aby děti vrátila. Praha žádala záruky, že o ně bude v Namibii dobře postaráno, ale dostala se pod velký tlak. Věc vygradovala dokonce diplomatickou roztržkou, kdy vláda ve Windhoeku vyhrožovala, že Československo nechá prohlásit v OSN za teroristický stát, který zadržuje jejich občany. Nepomohly ani přímluvy českých rodin, které si chtěly děti adoptovat.

Spali ve stanu, vařili na ohni, štípali dříví… Foto: Archiv Jaroslava Neužila

Zase přijely autobusy, znovu následoval spěšný odchod z domova. Namibijci si rychle do kufrů balili knížky pohádek, zpěvníky, nakreslené obrázky, pohlednice, všechny věci, které jim připomínaly Československo. V breku se loučili s rodinami, vychovatelkami a životem v Evropě. Jeden chlapec ze zoufalství těsně před odjezdem utekl a v okolí Prachatic ho hledala policie. Přes Frankfurt nad Mohanem se letadlem vrátili do Namibie, země, kde v životě nebyli, protože před odjezdem do Československa žili od narození v angolském nebo zambijském exilu, a která se jim kvůli české výchově naprosto odcizila.

Namibijské vychovatelky před odjezdem děti klamaly. Slibovaly jim, že je v nově svobodném státě čeká ráj na zemi a že se konečně vrátí domů. Skupinka jim ale vůbec nevěřila. „Řekli mi, že pocházím z města Tsumeb, což v našem jazyce znamená ,žít pod vodou‘. Úplně mě to rozhodilo, nechápala jsem. Říkala jsem si: ,To jako mám žít pod vodou?‘ Měla jsem strach,“ kroutí hlavou Ndeshi. Její obavy se vzápětí potvrdily.

Musela jsem být matkou všech

V namibijském hlavním městě Windhoeku na skupinu čekala vládní delegace, reportéři, velká zinscenovaná oslava. Jenže děti nechápaly, co se slaví, chtěly zůstat doma v Československu. Po oficialitách připravených novým režimem skončily v internačním středisku ve městě Usakos. Zeleň Bartošovic a Prachatic vystřídalo pouštní horko, honosný internát nahradila strohá jednopatrová budova oddělená od okolí ostnatými dráty. „Nikam jsme nemohli, brána se nikdy neotevírala. Na namibijský svět jsme se dívali skrz drát. Dali nám kýble a mýdlo. Museli jsme si prát, i když jsme to vůbec neuměli. Měli jsme nedostatek jídla, chyběl nám český chleba a hlavně vychovatelky a naši kamarádi,“ vypráví o deziluzi z návratu Ndeshi. V Usakosu děti strávily rok, než se ty, které rodinu měly, chaoticky stěhovaly k příbuzným.

Po příjezdu do Namibie děti rok strávily v integračním zařízení ve městě Usakos. Kolem byl ostnatý drát a poušť. Foto: Archiv Jaroslava Neužila

Ndeshi autobus odvezl do Tsumebu, kde nejprve bydlela s dívkou, která s ní vyrůstala v Československu. Tam si ji později vyzvedla matka. A následoval naprostý šok. Zjistila, že její matka s ní celou dobu byla v Československu jako jedna z namibijských vychovatelek. „Koukala jsem na ni a říkala: ,Ty jsi moje máma a celou dobu jsi byla se mnou?‘ Ona mi odpověděla, že měla zákaz se ke mně přibližovat. Že musela být matkou všech,“ vysvětluje Ndeshi. Jejich vztah to poznamenalo. Nyní spolu vychází, dál mluví, ale o tomto tématu nikoliv. „Já se na to neptám, ona nic neříká. Prostě jako kdybychom to obě vymazaly.”

Její vrstevnice Saima skončila u strýce, několikrát podobně jako Ndeshi utekla z domova, zoufale se chtěla vrátit do Československa nebo alespoň mezi své kamarády z dětské skupiny. „Pořád jsem na Československo myslela, čekala jsem na zázrak, abych se dostala zpátky domů. V Namibii mi ani nerozuměli, proč brečím,“ popisuje.

Dopis jednoho z chlapců adresovaný oblíbenému trenérovi Jaroslavu Neužilovi. Foto: Archiv Jaroslava Neužila

Ndeshi vystudovala střední školu a spřádala plán na návrat. Češtinu si udržela tím, že si pořád dokola četla Špalíček pohádek, knihu, kterou si před odjezdem stačila zabalit do kufříku. Do prázdných sešitů si po večerech sepisovala slova všech českých písní, které znala. Saima češtinu nezapomněla rovněž díky neustálému prozpěvování oblíbených pohádkových hitů.

Šíleně smutná princezna v sídle prezidenta

Obě ženy se shodují, že nejtěžší po příletu do Namibie byl obrovský kulturní šok. V té době si naplno uvědomily, že se z nich staly Češky. Odlišnému životu Afričanů nerozuměly, ti zase nechápali je. „Zatímco Namibijci v Československu měli pětkrát denně pravidelnou stravu, chodili do školy a volný čas trávili v kroužcích, navštěvovali divadlo nebo o víkendech jezdili se svými adoptivními rodinami na výlety, v Namibii je čekala jen těžká práce, fyzické trestání za jinakost i několik desítek kilometrů dlouhé pochody do nejbližší školy, kde celý den hladověli, nerozuměli jazyku učitele a jejich spolužáci je šikanovali. Mnozí z nich se z těchto traumatizujících zkušeností dodnes psychicky nevzpamatovali,“ konstatuje antropoložka Kateřina Mildnerová.

Ndeshi a milovaný trenér „Jarda“. Její pětiletý syn vzal Jaroslava Neužila za ruku, podíval se nahoru a řekl: „Děda.“ Od té doby mu už neřekl jinak. „Bylo to úžasné,“ vzpomíná na shledání po 30 letech. Foto: Archiv Jaroslava Neužila

Ndeshi se na rozdíl od Saimy asi v 18 letech po rocích pendlování po příbuzných dostala do Windhoeku, kde se shledala s kamarády z „československé skupiny“. Celé dny přebývali v parku, mluvili spolu jen česky, dělili se o jídlo, sháněli peníze a hlavně začali společně vymýšlet útěk z „namibijského pekla“, jak říká Ndeshi. Do jejich životů zasáhla – tentokrát nebývale šťastná – náhoda.

V létě 1997 předával namibijskému prezidentovi Samu Nujomovi, lídru hnutí SWAPO, pověřovací listiny nový český velvyslanec v Jihoafrické republice Pavel Vošalík. Den před ceremonií šel s kolegou na večeři do jedné restaurace ve Windhoeku. „Jídlo jsme nedojedli. Po chvíli přišla neuvěřitelně krásná servírka, která slyšela, že se spolu bavíme česky, podívala se na můj talíř a tónem kuchařky ze školní jídelny česky řekla: ,Pročs to nesnědl? Ti to nechutnalo?‘“ líčí deníku Aktuálně.cz Vošalík. Servírka patřila do skupiny namibijských dětí a později diplomata mezi ně uvedla.

Celá zvláštnost ve stejný den vyvrcholila při slavnostním aktu předávání pověřovacích listin. Sam Nujoma namibijské děti v Bartošovicích v 80. letech – tehdy ještě jako lídr osvobozeneckého hnutí – dvakrát navštívil, a jednoho chlapce ze skupiny dokonce adoptoval. Když došlo na neformální rozhovor, Nujoma se Vošalíka zeptal, jestli zná jeho vnoučata (Prezident Namibie o dětské skupině hovořil jako o svých vnoučatech, pozn. red.). „Odpověděl jsem mu, že jsem ještě neměl tu čest. On mně odvětil: ,Tak to musíte přijít k nám domů,‘“ vzpomíná Vošalík. Odpoledne tedy dorazil na schůzku do soukromé rezidence hlavy státu. „Přivítal mě asi patnáctiletý kluk skvělou češtinou a uvedl mě k panu prezidentovi a jeho rodině. Hodiny jsme strávili tím, že jsme s prezidentem Namibie a jeho vnoučaty v obýváku sledovali v češtině pohádku Šíleně smutná princezna,“ směje se.

Pavla Vošalíka životní osudy „krajanů“ zaujaly a začal jim pomáhat. Části Namibijců, kteří vyrůstali v Československu, pomohl získat rozvojová stipendia na vysokých školách v Česku. Sen o návratu se jim splnil postupně ve druhé polovině 90. let, ti zbývající zůstali v Africe. Ndeshi úspěšně vystudovala univerzitu v Českých Budějovicích.

„Vrátit se bylo něco kouzelného. Ta zeleň… Úplně jako bych se znovu narodila, jako bych se vrátila domů,“ rozplývá se. Zanedlouho si tu díky stále skvělé češtině našla přátele a držela pospolu s ostatními Namibijci. Později se usadila v Praze a stala se z ní úspěšná modelka, věnuje se módním projektům a fotí pro světové značky. „Česku budu do konce života vděčná,“ říká s tím, že nechápe, jak je možné, že se namibijská vláda o dětskou skupinu po návratu do Afriky líp nepostarala, když z ní měla vyrůst elita národa. „Jedinou věc, co mi stát dal, byla matrace a pytel mouky. To bylo jediné, co pro nás ze začátku udělali,“ dodává.

Většina Namibijců na rozdíl od Ndeshi nedostudovala a vrátila se zpět do Afriky. Stále s dojetím a vděčností vzpomínají na Česko, slaví české Vánoce, čtou knihy z dětství, scházejí se a snaží se nezapomenout ten „exotický“ jazyk bělochů, který se jako malá překvapená dítka učila v Bartošovicích. I když žijí 30 let v Namibii, považují se za „černé Čechy“. Ndeshi své, jak říká, bratry a sestry pravidelně navštěvuje a vozí jim oblíbené potraviny z mládí. Český chleba, čaje, kmín nebo salámy. A dnes už i Becherovku.

Od příjezdu do smutného loučení