V Česku stále najdeme kusy opravdové divočiny. Jsou to lesy, které rostou přirozeně, bez zásahu člověka. Nevypadají jako krajina, do které jsme zvyklí chodit na houby. Jsou nehostinné, zarostlé, těžko přístupné, ale také rozmanité a plné života. Přesně takové by byly i ostatní české lesy, kdyby se v nich nehospodařilo. V Česku jde hlavně o bezzásahové lokality v národních parcích, tedy o divočinu, kterou postihla nějaká přírodní pohroma a lidé jí dali prostor na přirozenou obnovu.
V roce 2007 zasáhl Šumavu orkán Kyrill. Zničil a polámal lesy, oslabené stromy pak ve velkém napadl kůrovec. Část lesa u hranic s Německem a Rakouskem se nachází v bezzásahové zóně národního parku.
Už třináct let se les sám obnovuje, vrací se sem život včetně tetřeva, rysa a mnoha druhů hub a brouků.
Mezi holými kmeny mrtvých smrků roste nové lesní patro. Živiny získávají stromy, hmyz i houby v tlejícím nevytěženém dřevě.
“Nepřijde mi to jako smutný pohled. Smrk uhyne. Budu mít radost, když se nevytěží,” prohlíží si Dana Vébrová z Národního parku České Švýcarsko les na hranicích s Německem napadený kůrovcem.
V Českém Švýcarsku vypukl v roce 2006 požár, který spálil asi 18 hektarů převážně borového lesa.
I oheň do přírody patří a nemusí přinést jenom zkázu, když nejde o systematické vypalování lidmi jako v Amazonii.
Po požáru zůstane půda obohacená o živiny. Do lesa se pak dostane více slunečního světla. Bez požáru jsou lesy temné.
“Aby les správně fungoval, musí mít dynamiku. Musí se někde polámat, pak se tam dostane světlo a teplo,” říká Jaroslav Ponikelský z Národního parku Podyjí.
Před šesti lety postihl lesy v Podyjí mráz a ledovka. Stromy se obalily ledem a pak je polámal vítr.
Dřív by se polámané stromy vytěžily, stejně jako se to dělá v hospodářském lese. Ale tady se mrtvé dřevo nechalo v lese.
Když řádí kůrovec v pralese, není to katastrofa.
Bouře Kyrill v roce 2007 poničila i Žofínský prales, do kterého člověk nezasahuje už od 18. století. Rostou tu i 400 let staré stromy.
“Prales to bude pořád, i když se stovky let staré stromy polámou. Důležité je, že roste sám, bez zásahů člověka.”
Dříve v nižších polohách rostl všude smrk, ale nikdo se tu o něj nestará, a tak v přirozené obnově prohrává. Buku se tu daří lépe.
Dvě stě let se z lesů jenom bralo. Mrtvé dřevo ale zadržuje potřebnou vodu.
Kousky divočiny najdeme i mimo národní parky. Přirozená obnova lesa v meandru Vltavy u Orlické přehrady je dostupná po turistické cestě.
Obnova divoké krajiny je důležitá nejen pro přírodu, ale i pro člověka. Je to účinná zbraň proti klimatické krizi. Jde o jeden z nejúčinnějších a nejlevnějších způsobů, jak ukládat oxid uhličitý, který otepluje atmosféru.