Podívejte se, kdo a jak ovlivňoval klíčová rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa během prvních 100 dnů v Bílém domě. Síly hráčů v Trumpově týmu se proměňují. Víc se prosazují dcera Ivanka a její manžel Jared Kushner. Stratég a ideolog Steve Bannon naopak oslabil.
Základní ideu své zahraniční politiky Donald Trump v kampani zastřešil sloganem „Amerika na prvním místě“. V originále „America First“, což odkazuje na izolacionistický proud, jehož proponenti na počátku druhé světové války prosazovali, že tento konflikt není americkou záležitostí, že Spojené státy se v něm nemají angažovat. V Trumpově podání to znamenalo, že Spojené státy mají zasahovat pouze tam, kde budou přímo ohroženy jejich životní zájmy. A konkrétně krize v Sýrii mezi takové případy nepatřila. V kampani Trump říkal, že Sýrie „není americký problém“. Z jeho vyjádření bylo možné vyčíst, že předpokládá, že v Sýrii může za pomoci Ruska zlikvidovat Islámský stát a další uspořádání už nechat v režii Moskvy a jejího chráněnce Bašára Asada. Zastánci takového řešení byli prezidentův poradce pro národní bezpečnost Michael Flynn a hlavní stratég Steve Bannon. Na druhé straně stál ministr obrany James Mattis, který už během potvrzovacího slyšení v Senátu uvedl, že v tuto chvíli si žádnou spolupráci s Rusy neumí představit. Tento skeptický pohled pak ještě velmi posílil, když Flynna po jeho rezignaci na roli poradce pro národní bezpečnost na konci února nahradil generál H. R. McMaster. Bílý dům nicméně stále avizoval, například ve vyjádřeních Trumpovy velvyslankyně při OSN Nikki Haleyové, že Asad bude moci zůstat. Pak přišel v prvním dubnovém týdnu chemický útok, při kterém bylo v syrském městě Chán Šajchún zabito zhruba 90 civilistů, včetně mnoha dětí. Podle Američanů útočila letadla syrské armády. A o tři dny později přišla odveta ze strany USA v podobě raketového úderu na základnu syrského letectva. Podle amerických médií na Trumpa silně zapůsobily drastické televizní záběry obětí chemického útoku. Rovněž jeho dcera a poradkyně v Bílém domě Ivanka prý na svého otce tlačila, že Asadův čin už nemůže nechat bez odpovědi. Hlavní slovo v plánování a provedení útoku pak měl mít generál McMaster. Kromě jiného prezidenta přesvědčil, aby o útoku předem informoval Rusy, kteří měli na syrské vojenské základně své vojáky. Vyloučil tím možnost skutečně vážné krize, pokud by při americkém útoku byl některý z nich zabit.
Na začátku prosince 2015 zabil radikálním islamismem inspirovaný manželský pár při teroristickém útoku v kalifornském San Bernardinu 14 lidí a dalších 22 zranil. O pět dní později republikánský kandidát Donald Trump prohlásil, že bude usilovat o „totální a kompletní zákaz vstupu muslimů do Spojených států“. Jeho soupeři v kampani to vesměs odsoudili jako opatření, které jde proti duchu americké společnosti, Trumpovi příznivci s tím však souhlasili. V lednu 2017, po nástupu do Bílého domu, na sebe stratég Steve Bannon a poradce Stephen Miller vzali iniciativu a do týdne připravili protiimigrační dekret, který zakazoval vstup do USA lidem ze sedmi převážně muslimských zemí. Íránu, Iráku, Sýrie, Libye, Somálska, Jemenu a Súdánu. Nařízení připravili podle amerických médií sami, bez konzultací s ministrem pro vnitřní bezpečnost Johnem Kellym či ministrem zahraničí Rexem Tillersonem. Dekret, který prezident Trump vyhlásil 27. ledna, způsobil obrovský chaos a následné demonstrace na amerických letištích, neboť neřešil situaci majitelů zelených karet momentálně pobývajících mimo USA. A ani lidí, kteří už měli platná víza a byli na cestě do Spojených států. Dekret se pak stal snadným terčem právníků, federální soud v San Francisku jeho platnost pozastavil a Bílý dům se vzdal možnosti, že by o něj bojoval. Přípravy obnovené verze výnosu se už účastnili zainteresovaní ministři, Kelly, Tillerson i ministr spravedlnosti Jeff Sessions. Z dotčených zemí byl vypuštěn Irák, jeho vládě a armádě Američané pomáhají v boji proti Islámskému státu. Zákaz se už netýkal také držitelů platných víz a zelených karet a od podepsání dekretu 6. března nechal Bílý dům deset dní, než vstoupil v účinnost. I tuto upravenou verzi protiimigračního výnosu v současnosti blokuje předběžné opatření soudu, Bílý dům ale už má podle řady komentátorů mnohem lepší šanci, že v nadcházejících soudních jednáních tento výnos obhájí. Fiasko s původním dekretem každopádně oslabilo pozici Steva Bannona v Bílém domě.
Hned ve svém úvodním projevu, kterým v polovině června 2015 zahájil kampaň, Donald Trump představil jedno ze svých klíčových témat. Vyhlásil válku ilegálním imigrantům z Mexika, „kriminálníkům“, kteří do USA přicházejí „znásilňovat americké ženy“. Jedním z centrálních vyhlášení Trumpovy kampaně pak bylo opakované tvrzení, že na hranici vystaví „krásnou, velkou zeď“, kterou navíc zaplatí Mexiko. Zastánce tvrdého postupu vůči imigrantům i myšlenky zdi měl Trump především v senátorovi Jeffu Sessionsovi, který se stal zároveň prvním výraznějším republikánským politikem, který podpořil Trumpovu kandidaturu. Dalším propagátorem byl mladý poradce Stephen Miller, který se stal i autorem Trumpových projevů. Od Trumpova nástupu do Bílého domu se však plán na výstavbu zdi komplikuje. Jednak kvůli opozici přímo zevnitř administrativy, ministr pro vnitřní bezpečnost John Kelly zeď považuje za zbytečné opatření. Pro ministra zahraničí Rexe Tillersona jde pak o nepříjemný problém v diplomatických vztazích s Mexikem, jehož prezident Enrique Peňa Nieto kvůli tomu zrušil cestu do Washingtonu. Proti zdi jsou pak vedle demokratů i mnozí republikáni v Kongresu, který by musel na stavbu uvolnit peníze. Jak však zjistil list Wall Street Journal, zeď nechce ani jeden z kongresmanů ze čtyř hraničních států (Texas, Nové Mexiko, Arizona, Kalifornie), kde by měla vzniknout. Ve svých veřejných prohlášeních Donald Trump sice na zdi stále trvá, americká média však předpovídají, že bude hledat cestu, jak z celé věci vycouvat. Už například ustoupil od svého požadavku, aby Kongres na stavbu uvolnil co nejdříve peníze. Oproti racionálnímu pohledu ministrů Kellyho a Tillersona se budou ministr spravedlnosti Sessions a poradce Miller asi muset smířit s prohrou.
Peking už si zvykl, že se stal tématem amerických prezidentských kampaní. O nutnosti zastavit odliv pracovních míst do Číny se mluvilo už v souboji Baracka Obamy a Johna McCaina v roce 2008. A už v kampani 2012 republikánský kandidát Mitt Romney prohlašoval, že jako prezident by Čínu oficiálně obvinil z podhodnocování měny. V případě Donalda Trumpa však byl nerovnovážný a vůči USA neférový vztah s Čínou jedním z pilířů, na kterých postavil celou svoji kandidaturu. Amerika, aby mohla být znovu velká, se už nemůže nechat Čínou poškozovat. Závazek, že Peking označí za manipulátora měny, Trump zahrnul do svého „akčního plánu“ pro prvních 100 dnů v úřadě. A ještě než vůbec stačil do Bílého domu nastoupit, tak krátce po svém zvolení naznačil, že v tlaku na Peking, aby mu vyhověl v obchodní agendě, je připraven položit na stůl i dosavadní axiom politiky „jedné Číny“. Mezi zastánci tvrdého čínského kurzu vynikal (vedle některých ekonomických poradců) stratég Steve Bannon, který už rok předtím, v březnu 2016, předpověděl, že „nelze pochybovat o tom, že Spojené státy a Čína se do několika let ocitnou ve válce o ostrovy v Jihočínském moři“. V prvních týdnech po Trumpově vítězství se zdálo, že americkou politiku vůči Číně čekají dramatické změny. Jenže za oponou mezitím už probíhaly skutečně podstatné děje. Trump do diplomacie s Pekingem zaangažoval Henryho Kissingera a také svého zetě a poradce Jareda Kushnera. Na jejich přípravná jednání pak v březnu navázala cesta ministra zahraničí Tillersona do Pekingu. A na začátku dubna přijel čínský prezident Si Ťin-pching za Donaldem Trumpem do jeho letoviska Mar-a-Lago na Floridě. Jak následně potvrdil Trump pro Wall Street Journal, definitivně ustoupil od svého závazku vyhlásit Čínu za měnového manipulátora. A ani vyrovnání obchodního schodku už nemusí být prioritou, pokud bude Čína ochotná účinně pomoci s řešením problému jménem Severní Korea. Ideologický pohled z kampaně, určený pro Trumpovy americké voliče v regionech, odkud odešla průmyslová výroba, vystřídala praktická zahraniční politika. Jinými slovy – opět posun od Bannona k zodpovědným ministrům.
Jedna z výrazných červených nití, která se vinula celou kampaní Donalda Trumpa, byl jeho vstřícný pohled na ruského prezidenta Vladimira Putina. Trump opakovaně avizoval, že chce s Putinem začít na čistém stole, nezatížen problémy mezi Moskvou a Bílým domem Baracka Obamy. Z Trumpových vyjádření pak bylo možné sestavit obrysy možného „velkého handlu“. Rusko by pomohlo v boji proti Islámskému státu v Sýrii a Washington by uvolnil protiruské sankce, čímž by i tiše uznal otázku Krymu za vyřešenou. Jednu z hlavních rolí v tomto scénáři přitom už v kampani hrál generál Michael Flynn, muž s dobrými kontakty v Moskvě, kde si kromě jiného nechal v prosinci 2015 zaplatit účast na recepci k výročí televize RT. S Putinem (a s Cyrilem Svobodou) u jednoho stolu. Druhým klíčem ke dveřím Kremlu pak měl patrně být Rex Tillerson, který přestoupil z pozice šéfa korporace ExxonMobil, kdy v Rusku uzavíral miliardové kontrakty, na místo ministra zahraničí USA. Jenže ani jeden z Trumpových mužů svoji úlohu nesplnil. Michael Flynn se stal paradoxně právě tím, na kom celý plán začal troskotat. Jeho rezignace kvůli loňským schůzkám s ruským velvyslancem v USA Sergejem Kysljakem otevřela mnoho dalších, pro Trumpa nepříjemných a potenciálně nebezpečných otázek, co vše bylo mezi jeho kampaní a Rusy. Generál McMaster, který Flynna nahradil, pak má ve svém hodnocení Putina mnohem blíže ke skeptickému pohledu ministra obrany Jamese Mattise či šéfa CIA Mika Pompea. A po Trumpově úderu na Bašára Asada se pak přízrak „velkého handlu“ nejspíše zcela rozplynul. Ve své knize Umění obchodní dohody (Art of the Deal) z roku 1987 Donald Trump píše o hyperbolách, o umění prezentovat realitu bombastičtěji a nadějněji, než je skutečný stav věcí. Jeho vyhlídky na nový začátek s Vladimirem Putinem byly takovou hyperbolou. Ale nakonec vystřízlivěl možná ještě rychleji, než se to povedlo jeho předchůdcům Georgi Bushovi a Baracku Obamovi.
