Projev někdejší šéfky americké diplomacie Madeleine Albrightové v katedrále sv. Víta při posledním rozloučení s prezidentem Václavem Havlem:

"Vážný pane prezidente, vážený pane předsedo vlády, vážení hosté z celého světa, milá Dášo, rodino a přátelé Václava Havla,

je pro mě ctí, že se zde mohu společně s vámi a s paní ministryní Clintonovou a s panem prezidentem Clintonem rozloučit s jedinečným člověkem.

Jako vězeň konfrontoval své věznitele pravdou, protože kolaboraci považoval za odpornou a naději za mocnější než jakoukoli zeď. Jako prezident vdechl nový život nejen této republice, ale také hluboce zakořeněným tradicím humanismu Komenského a Masaryka. Jako světoobčan vnášel světlo do míst nejhlubší temnoty a vytrvale nám připomínal, čím jsme si navzájem povinovaní.

V uplynulých dvaceti letech byl jedním z nejvíce respektovaných mužů této planety. Avšak nikdy nebyl uspokojen, že vykonal vše, co mohl vykonat, a že se stal vším, čím se mohl stát.

Ti, kteří si o něm mysleli, že je naivní, se snad ani nemohli více mýlit. Václav Havel si byl plně vědom lidské slabosti, ale my si jej budeme pamatovat pro jeho odhodlanost nepřijmout ji jako trvalý stav bytí. Svědomí vnímal jako lidský orgán, který je třeba pravidelně vyživovat a posilovat tím, že je vystavován nepřízni počasí.

Svobody si cenil nikoli jako cíle o sobě samém, ale jako prostředku, kterým nakonec dosáhneme toho, že pravda zvítězí. Málokdo byl více Čech než Václav Havel, avšak jeho důvtip a laskavost, moudrost a hloubka jeho myšlenek promlouvala ke všem.

Měla jsem tu čest těšit se z jeho přátelství. Bude nám hrozně chybět, ale nikdy, nikdy na něj nezapomeneme."