Lidé dnes umějí lokálně rozpustit mlhu a uvolnit z mraků déšť. Tím ovšem schopnost uměle ovlivnit počasí zatím končí.
Mlha na letišti
Za druhé světové války trápila britské letectvo typická anglická mlha. Armáda však potřebovala, aby bombardéry mohly přistávat neustále, tedy i za mlhy. Jak popisuje John Lynch v knize Divoké počasí, která vyšla jako doprovod ke stejnojmennému televiznímu seriálu BBC, řešení se našlo.
Světový den meteorologie
- Slaví se 23. března jako připomínka založení Světové meteorologické organizace v roce 1950.
- Letos je jeho tématem právě probíhající Mezinárodní polární rok.
- Poládní oblasti zeměkoule jsou totiž významným indikátorem klimatických změn. Výzkumníci proto mimo jiné sledují, co se děje s tamní ledovou pokrývkou.
Mlha vzniká, když se vlhký vzduch ochlazuje a v něm obsažená vodní pára začíná kondenzovat. Proto technici postavili podél letištní dráhy soustavu potrubí, která rozptylovala nad dráhou jemný aerosol benzínu. Když jej pak zapálili, teplo odpařilo kapičky mlhy.
Projekt se ukázal jako úspěšný. Zjednodušil starty a přistání tisíců letadel. Spálilo se při něm ovšem přes 68 milionů litrů benzínu a nafty.
Rozpouštění mlh pomocí proudů horkého vzduchu se dnes prakticky nepoužívá. Přistávací dráhy na nynějších civilních letištích jsou mnohem delší, než jaké stačily pro staré válečné stroje, takže ekonomické náklady i ekologické dopady by byly příliš velké.
Sníh ze suchého ledu
Ve čtyřicátých letech minulého století lidé také zjistili, že dokážou poručit dešti. Ovšem pouze tehdy, když jsou dešťové mraky "zralé".
Tehdy v laboratořích americké společnosti General Electric pracovali Irving Langmuir (nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1932) a Vincent Schaefer. Prokázali, že malé kousky takzvaného suchého ledu (pevného oxidu uhličitého ochlazeného na zhruba minus 80 stupňů Celsia) narušují stabilitu mraků. Sráží se na nich pára a vytvářejí se kolem nich ledové krystalky, které se stávají zárodkem sněhových vloček nebo dešťových kapek.
V listopadu 1946 Schaefer nad státem New York rozptýlil do oblaku tři kilogramy malých kousků suchého ledu. Mrak ihned ztratil svoji stabilitu a během několika minut se z něj začal sypat sníh. Pokusy, které pokračovaly, vyvolaly nejsilnější sněžení té zimy. Pak je zastavili právníci General Electric, protože se obávali žalob.
Pro manifestace a proti partyzánům
Kousíčky suchého ledu pak nahradil jodid stříbrný, případně jodid olovnatý. V šedesátých a sedmdesátých letech americké letectvo s úspěchem uměle vyvolávalo déšť nad Vietnamem, aby se severovietnamská armáda nemohla přesunovat po rozblácených stezkách. Také v tehdejším Sovětském svazu se rozptylováním jodidu stříbrného "vypouštěly" mraky, které směřovaly v době státních svátků nad města a hrozily, že pokazí plánované manifestace.
Ukázalo se však také, že umělé částice musí do mraku dopravit letadla či rakety ve vhodnou chvíli, kterou je obtížné odhadnout. A tak výzkumníci od těchto pokusů postupně upustili.
Ostatně, nad obydlenými oblastmi, jako je třeba hustě osídlená Evropa, se tato metoda ani nedá použít. Je právně i politicky obtížné rozhodnout, kterou oblast vytopit proto, aby se jiný region vodě vyhnul.
Hurikán si říct nedal
Vědci si troufali nejen na přízemní mlhy a na dešťové mraky. Jejich zájem vyvolal také hurikán.
Stalo se to už 13. října 1947. Floridské Miami zasáhl druhý nejhorší hurikán v onom roce. Pak ustoupil k severovýchodu, zpět nad moře. Zcela stejnou trasou v minulosti postupovalo mnoho jiných hurikánů, které pak zamířily na americkou pevninu.
A tak vědci podnikli pokus. Bombardér B-17 třikrát vlétl do nitra hurikánu a pokaždé tam rozptýlil 150 kilogramů suchého ledu. Představa byla, že takto bouře zanikne.
Avšak hurikán poté pronikl s ještě větší silou nad pevninu. Výzkumníci pak čelili soudním procesům. Byli obviněni, že zkázu zavinili oni. Odpovědnosti se vyhnuli, až když našli čtyřicet let starý záznam o jiném hurikánu, který prodělal stejně radikální obrat, ovšem bez vnějšího zásahu.
Současný názor zní, že hurikán vysoce přesahuje hranice lidských možností. Má totiž energii, která odpovídá asi padesáti jaderným pumám shozeným na Nagasaki, ale vybuchujícím každou vteřinu. S takovouto silou v atmosféře žádný lidský zásah nic nezmůže.
