Začínala na přepážce, ale manko se jí prý vyrobit nepodařilo. "Nebyla jsem tak dlouho na pokladně," tvrdí v rozhovoru pro deník Aktuálně.cz

Jste v zásadě nejvýše postavenou ženou v českém bankovnictví. Jak se vám pohybuje v převážně mužském světě?

Velmi dobře. Já jsem měla vždy velké štěstí na spolupracovníky a nikdy jsem se s žádnou diskriminací nesetkala. A já sama také neřeším, jestli jednám s mužem nebo se ženou.

Vy jste po krachu IPB byla jednou z mála manžerů, koho si vedení nového vlastníka ponechalo. V čem vidíte důvod?

Já věřím, že to bylo prací, která za mnou stála. A dostala jsem nabídku řídit region Střední Čechy. A tehdy bylo potřeba sloučit pobočky ČSOB a IPB a nakonec mi nabídli místo šéfky Poštovní spořitelny.

Lze takto vysoká funkce skloubit se soukromým životem?

Já se do vysokých pozic dostala až ve chvíli, kdy mí synové byli téměř dospělí. Na druhou stranu řeknu spravedlivě, že si nedovedu představit jaké by to bylo, kdyby jim bylo méně než dvanáct třináct.

Začínala jste na pobočce banky, za přepážkou. Je to pro vás jako manažerku plus? Měl by si podobnou zkušeností projít každý manažer?

Na to mám jednoznačný názor. Je to plus. Netvrdím, že si tím musí projít každý. Ale mně to rozhodně pomohlo. Já si vyzkoušela vše od začátku a uměla jsem pochopit své kolegy, protože jsem to znala na vlastní kůži.

Podařilo se vám vyrobit manko?

Ne tak dlouho jsem na té pokladně nebyla.

Vy jste z Tábora. Proč jste se nepřestěhovala do Prahy?

Ještě v době IPB mi bylo nabídnuto vést oblast v Českých Budějovicích. A to je z Tábora 50 kilometrů, což se dá pohodlně dojíždět autem. Navíc jsem nechtěla dětem měnit školu. No a když jsem pak šla do Prahy, tak mí synové šli na vysokou školu do Prahy a nám s manželem se již nechtělo měnit zázemí.