Počítačové hry nejsou žádnou módní záležitostí. Provázejí počítače od samotného vzniku, i když první "opravdové" videohry se objevily až v šedesátých letech minulého století. Od té doby ovšem prošly bouřlivým vývojem, jako ostatně vše, co s informačními technologiemi nějak souvisí. Hry se přesunuly z počítačových pracovišť technologických institutů na herní automaty a posléze se na herních konzolích a osobních počítačích dostaly až do našich obýváků. Hlavně se však nesmírně vyvinul jejich obsah. Zatímco v 70. letech byl vrcholem elektronické zábavy dvourozměrný Pacman, dnešní hry jsou velmi komplexní a propracované produkty. O počítačových hrách by se daly popsat stohy papíru (a na téma násilí ve hrách nebo závislosti na nich popsány byly a ještě budou) a tento článek je zaměřen na ekonomický aspekt hraní, respektive na to, co dělají lidé, kteří nechtějí za zábavu platit.
Že jsme si jako vzor vybrali World of Warcraft není náhoda. Toto online RPG z dílen americké firmy Blizzard je hitem současného herního trhu - firma před několika týdny oznámila 8 miliónů zákazníků. Pokud alespoň dvě třetiny z toho jsou pravidelní předplatitelé, firmě "teče" každý měsíc na účet zhruba miliarda a půl korun. A tady je právě jádro pudla. World of Warcraft je multiplayerová hra, která funguje tak, že Blizzard na vlastních serverech provozuje virtuální svět, do kterého se zákazník může připojit po zakoupení hry. Ovšem pouze jeden měsíc. Pokud chcete hrát dále, platíte měsíční poplatky. V případě WoW je to 12 euro. A překvapivě jsou lidé, kterým se to nelíbí. Z různých důvodů nechtějí firmě Blizzard posílat jejich zasloužené a tvrdě vydělané peníze, ale World of Warcraft hrát chtějí. V tomto článku nahlédneme do světa "šedého" online hraní na neoficiálních serverech a zjistíme, že v tomto světě sice tvoří hráči velkou většinu, ale zde rozhodně nejsou jen oni.
Jak to funguje
Co je to vlastně neoficiální server? Jak jsme už naznačili, hra funguje na systému klient-server. Klient je hra, kterou si koupíte v obchodě a nainstalujete na svůj počítač. Server je "druhá půlka" hry - tu Blizzard neprodává. Je nainstalována na serverech patřících Blizzardu a k těmto serverům se přes Internet klientská část hry připojuje. Bez větších technických detailů si můžeme představit, že server je virtuální svět, do kterého pomocí klienta vstupujeme. Vše se odehrává na serveru a klient nám dění pouze vizualizuje a umožňuje interakci.
Neoficiální server je počítač, na kterém běží kopie neboli emulátor serveru Blizzardu. Někdo s důkladnými znalostmi o vývoji software (a s žaludkem na porušování zákona) vytvoří program, který v co nejvyšší možné míře umí a dělá to samé co serverová část hry Blizzardu, a někdo další si tento program nainstaluje na svůj počítač, který je přístupný z internetu. Pak už o tom stačí dát vědět a hráči se jen hrnou. Podívejme se blíže na jednotlivé články tohoto řetězce.
Emulovaný svět
Na počátku je tedy programátor, či spíše tým programátorů, protože rozsah a pracnost projektu jako je emulátor moderní multiplayerové hry vyžaduje stovky i tisíce hodin práce. Tito lidé se rozhodnou, že vyrobí emulátor serveru World of Warcraft. O motivech takového rozhodnutí můžeme jen spekulovat. Proč chce někdo, kdo nutně musí na takovou práci být talentovaný a zkušený, investovat stovky hodin času na projektu, ze kterého nedostane ani korunu? Možná je pro něj tvorba software koníčkem, možná si potřebuje dokázat něco ve smyslu "já na to mám", možná je to úplně něco jiného. Po prostudování zdrojových kódů nejpopulárnějšího emulátoru WoW současnosti (MaNGOS) můžeme odhadnout, že prototypem takového člověka je student vysoké školy, který neřeší finanční otázky, má spoustu volného času a je dostatečně talentovaný.
Jakmile se tedy potřebná parta nadšenců dá dohromady, začíná vývoj emulátoru. Jak se vlastně dělá kopie programu, který nikdo neviděl? Blizzard si zdrojové kódy samozřejmě velmi silně chrání a k serverům, na kterých hra běží, se také nikdo nedostane. Odpověď je jasná: pomocí analýzy komunikace, kterou si klient a server při hraní vyměňují. Na začátku je tedy potřeba koupit v obchodě hru, nainstalovat a hrát jako každý normální zákazník. Ovšem na rozdíl od nadšených hráčů si naše parta užívá úplně jinak. Pomocí speciálních programů monitoruje komunikaci mezi hrou a serverem a analyzuje ji. Výsledkem je seznam všech (nebo alespoň většiny) akcí, které se v herním světě dějí a pak už je potřeba vytvořit program, který na povely klienta reaguje stejně jako původní server. Monitorování komunikace je však porušením licence, se kterou kupující při pořízení hry souhlasí. Blizzard v ní výslovně zakazuje monitorování a dekódování informací, které jsou během hraní mezi klientem a serverem vyměňovány. Zřejmě je však reálná postižitelnost takového počínání mizivá, a proto projekty jako MaNGOS v klidu existují a svou existenci nijak netají.
Neoficiální svět
Ovšem samotné vytvoření emulátoru nestačí. Někdo musí emulátor nainstalovat na počítači, který umístí na internet a server potom spravovat. Protože to už autoři emulátoru nedělají, přicházejí na řadu provozovatelé neoficiálního serveru. Jestliže jsme u programátorů mluvili o nejasné motivaci, u těchto lidí to platí dvojnásob. Samotný hardware, který emulátor pro svůj běh potřebuje, stojí určitě nějakých dvacet tisíc korun, a operační systém také není zdarma. Pro umístění na internet je často používán profesionální hosting, který také něco stojí, stejně jako pořízení domény, na které běží informační stránky. A opět množství práce, kterou vyžaduje administrace, a která je samozřejmě neplacená. Kdo může něco takového chtít dělat?
Po prozkoumání několika webových stránek takových serverů je vše trochu jasnější. Jejich provozovatelé jsou jacísi "malí diktátoři"; zdá se, že jde o lidi se sklony k ovládání ostatních jedinců. Chtějí se stát vůdci svého vlastního soukromého stáda oveček, kterým tvrdou rukou a systémem přísných pravidel a trestů vládnou. Nestydí se po hráčích výslovně požadovat dodržování zákonů (například zákazem rasistických výroků), zatímco sami provozují nelegální server. Na svých stránkách dokonce umisťují komerční reklamy a čísla bankovních účtů pro dobrovolné příspěvky, takže nepřímo jim tato činnost může generovat příjmy. Jsou však i tací, kteří si za vytvoření hráčského účtu na svém serveru přímo říkají o peníze (obvyklá cena je 100,- Kč) a někteří se dokonce neváhají představit a uvést svou adresu.
Nepřímo se v rámci odpovědnosti za provozovaný obsah podílejí na existenci neoficiálních herních serverů také hostingové firmy, jež poskytují zázemí. V českých luzích a hájích najdeme neoficiální servery i u renomovaných hostingových firem a některé společnosti jsou dokonce na stránkách neoficiálních serverů hrdě inzerovány. Tyto firmy pravděpodobně nemají potuchy, že něco takového provozují, což je ovšem nezbavuje právní odpovědnosti.
Svět zadarmo
Na konci celého řetězce jsou hráči. Jejich hlavním motivem hraní na neoficiálních serverech je samozřejmě bezplatnost. Nevadí jim, že hrají "na hraně zákona", ani nižší stabilita serverů. Nevadí jim absence nejnovějších patchů (způsob dodávání oprav a novinek na oficiálních serverech), občasné odstávky způsobené amatérskou administrací serverů ani mnohem méně spoluhráčů. Na druhé straně dostávají kromě hraní zdarma Game Mastery, kteří mluví česky a také komunitu všech ostatních hráčů hovořící česky (nebo maximálně slovensky).
Celý fenomén neoficiálních serverů připomíná ideální komunismus. Programátoři a provozovatelé serverů tvrdě makají a nic za to nemají. Hráči hrají a nic neplatí. Vždyť ono to na první pohled nevypadá špatně, že? Nikdo nic nechce a nikdo nic nedostává - nádhera. Jenže druhý pohled odhaluje, že toto vše stojí na parazitování na práci firmy Blizzard, která vynaložila obrovské prostředky na vývoj a marketing úspěšného produktu. Bez Blizzardu by tito schopní a skromní programátoři a provozovatelé serverů neměli co kopírovat a hráčům by nezbylo než hrát "za tvrdé" nebo vůbec (nebo prostě jinou hru). Já ale nic neukradl, řeknete si možná. Nedělal jsem monitoring komunikace, neprovozuji software vzniklý za použití těchto praktik. Já mám oficiálně koupenou hru z obchodu a "jenom" jsem se připojil k nějakému serveru, o kterém jsem četl na internetu. Tak až někdy v zastavárně objevíte vaše ukradené autorádio, zamyslete se nad tím ještě jednou.
Rub a líc
Jenže každá mince má dvě strany a zdá se, že Blizzard si za existenci neoficiálních serverů (alespoň v Evropě) může částečně sám. Jak se ukázalo v jedné studii na GamerPrice.com, virtuální měna na evropských serverech je zhruba osmkrát slabší než na amerických. Studie určuje jako nejpravděpodobnější důvod tohoto propastného rozdílu slabou administraci evropských serverů. Ta umožňuje například delší životnost farmářských botů (nebo obecně postav zapojených do obchodu s herním zlatem) a tím znamená nižší náklady na pořízení virtuální měny k prodeji za reálné peníze. Ovšem nižší úroveň administrace znamená horší podmínky pro hráče obecně. Narůstá množství in-game spamu a scamu, lukrativní místa pro získání zlata jsou obsazena výše zmíněnými boty, množí se situace s hacknutými uživatelskými účty a podobně. Nic z toho se na neoficiálních serverech neděje. Jejich malá hráčská základna je pro firmy obchodující s virtuálním majetkem nezajímavá a servery jsou často administrovány velmi přísně.
Zdá se, že neoficiální servery budou jako alternativa existovat stále. Dokud budou "odvádět" mizivé procento potenciálních zákazníků, budou je výrobci online her zřejmě přehlížet, protože náklady na jejich odstranění soudní cestou by jistě převýšily možný zisk. Na druhé straně barikády se také i nadále určitě najde dost nadšenců, kterým nevadí, že balancují na hraně zákona, takže i tento článek se spolu se všemi ostatními nářky o stahování hudby a filmů, násilí ve hrách a podobných octne v pomyslném koši s nápisem "Psi štěkají, ale karavana táhne dál".
