Mezi roky 1971-1973 vzniklo dohromady více než 30 her (od 11 různých výrobců) pro herní automaty na mince. Mezi nimi vyčnívá například počin „Tank“ navržený Scottem Bristolem z firmy Kee Games. Princip je jednoduchý. Obrazovka představuje bludiště v němž proti sobě bojuje dvojice tanků, jimž vše navíc znepříjemňují další překážky v podobě roztroušených min. Převratné na této hře je, že její čip s ROM obsahoval také grafickou paměť a umožňoval tak detailnější ztvárnění veškerého dění. „Tank“ se stal největším hitem roku 1974 a fakticky zapříčinil opětovnou fúzi společností Atari a Kee Games.
Konzole na cartridge V roce 1974 zaměstnanci Atari Bob Brown a Herold Lee navrhli domácí konzolovou verzi hitu Pong. Posléze si však v Atari začali uvědomovat, že herním systémům umožňujícím provozování jediné hry pomalu zvoní umíráček. O dva roky později proto začali pracovat na projektu „Stella“, z jehož lůna měla vzejít nová stejnojmenná herní konzole. Postupně však začaly docházet finance a zakladatel Atari Nolan Bushnell přistoupil k drastickému opatření – svou firmu v říjnu 1976 prodal za 28 milionů dolarů společnosti Warner Communications.
A jelikož si ve Warneru přáli prostřednictvím Atari vládnout nad světem videoher, neváhali do nové akvizice zainventovat dalších 100 milionů dolarů. Warner totiž předpokládal, že Stella (jinak nazývaná také Video Computer System nebo VCS) bude obrovským komerčním úspěchem a uvědomovali si, že Atari může prodejem her na tuto platformu vydělat jmění. Na rozdíl od většiny konzolí své doby VCS disponovalo vlastním CPU a díky výměnným cartridgím umožňovalo hraní více než jednoho titulu. Díky dohodě s obchodním řetězcem Sears & Roebuck se konzole po svém uvolnění na trh dostala do stovek prodejen po celých Spojených státech. V době započetí prodejů stála 200 dolarů a k dispozici pro ní bylo devět různých cartridgí (každá s jednou hrou).
Finanční úspěch však zpočátku nepřicházel, a to především díky množství ultralevných handheldů, jimiž byl trh tehdy doslova zaplaven. Nadto začal mít Bushnell rozpory s vedením Warneru v otázce firemní kultury. Warner totiž postupně reorganizoval Atari – z volné, nestrukturované „hackerské“ kultury tak vznikalo rigidnější prostředí s nastoleným dress code (povinnost nosit obleky) a píchačkami. Neshody nakonec vyvrcholily Bushnellovým odchodem. Nakonec nutno dodat, že VCS nakonec přeci jen přálo a stal se z ní tržní megahit.
Automaty válí
Mezi léty 1974 až 1975 světlo světa spatřilo 57 nových titulů pro videoherní automaty, v roce 1976 se jim pak za přispění 15 společností zrodí rekordních 57 nových bratříčků. Pro úplnost je však nutno dodat, že se většinou jedná o pouhé klony legendárního Pongu. Nechybí však ani úchvatný Breakout Stevea Jobse (pozdějšího zakladatele Apple), kde ovládáte plošinku od níž se odráží kulička, s jejíž pomocí musíte ničit na obrazovce poskládané kostičky.
V roce 1977 pak hráče ohromí vydařený klon stařičkých Spacewar! s neoriginálním názvem „Space War“. Nedlouho poté je návrhář hry Larry Rosenthal právě kvůli sporům ohledně údajného plagiátorství nucen odejít ze společnosti Cinematronics. Sebou si však bere také vybavení a dokumentaci a zakládá firmu Vectorbeam. Pod její hlavičkou ještě v roce 1977 tvoří doposud nejrealističtější vektorové závody aut „Speed Freak“.
Kontroverze začíná
Vůbec prvním titulem, jehož zásluhou v tělech mravokárců vře krev je „Death race“ studia Exidy Games. Hra je inspirovaná filmem z roku 1975 Death race 2000 a body v ní sbíráte za přejíždění panáčků. Vždy, když nějakého rozmáčknete, zavřeští a promění se v kříž, jemuž se hráč nadále musí vyhýbat. To bylo i přes primitivní grafiku na tehdejší publikum příliš a hra musela z trhu.
V příštím, druhém díle seriálu věnovanému historii konzolí se podíváme na první kontroverzní herní titul, povíme si, jaké další nesmrtelné herní pecky opanovaly masový trh a v kratičké exkurzi pro úplnost zabrouzdáme také na herní kolbiště platformy PC.
A to je pro dnešek vše, více z historie videoher přineseme ve třetím dílu.
