Nový svět, na kterém vyrostly osady prvních kolonistů, má pouze omezené zásoby surovin. Jak je rozdělit, to bude pořádný oříšek.
České deskové hry nemají na růžích příliš ustláno. Není to ani tím, že bychom je my, Češi, neradi hráli, problém je v tom, že se málo množíme. Už je to tak. Kdo množí, má za tři, jak říká staré dobré přísloví. Kdybychom se rozrůstali, mohli jsme mít pořádný trh, na němž by nebyl problém něco vydat, a ono by se to uživilo. Takhle máme takového chcípáčka, který na sobě moc her neunese. Ale my se mu neposmíváme, my mu dokonce fandíme. A držet palce je třeba i nejnovějšímu altarovskému počinu. Vláďa Chvátil (Proroctví, Arena) se opět opřel do vesel své velikosti a vymyslel hru, která má na to převálcovat všechny systémově podobné konkurenty.
Krásy Grónska
V krabici s opravdu příjemnou ilustrací najdete destičky krajiny (ze kterých si postavíte herní plán), barevné domky, referenční karty, žetony a karty surovin. Několikrát pak zamrkáte překvapením, když zjistíte, že je hra vyvedená v česko-anglické verzi a má evidentně nastartováno na zahraniční expanzi. Podle počtu hráčů se rozloží destičky reprezentující určité typy území (hory, kopce, lesy a pláně). Všechny tyto krajiny pak produkují tři ze čtyř dostupných surovin (dobytek, dřevo, kámen nebo obilí), nicméně každá oblast v jiném poměru (v balíčku lesa prostě najdete třikrát víc dřeva než dobytka). Nové suroviny přibývají na počátku každého kola, ale jejich množství je velmi omezené a zdaleka nepostačí všem hráčům tak, jak by potřebovali.
Hráči v rolích Jarlů
Každý hráč reprezentuje jednoho z vikingských Jarlů, kteří se snaží zajistit svému klanu nejvíce místa k rozvoji. Tomu napomáhá především politická síla reprezentovaná ve hře tzv. "hlasy". Každá vesnice dává Jarlovi, pod jehož samosprávu patří, jeden hlas. Další pak přidává také ozbrojená družina ztělesněná Bojovníkem. Na začátku kola se vždy doloží nové suroviny k danému území, přičemž od tohoto okamžiku jsou k dispozici. Hned potom mohou hráči pohnout svými Bojovníky, a politikou klacku si tak zvýšit na nějakém území vážnost. Každý pak může navrhnout, jak se získanými surovinami naloží. Ten, kdo má v daném teritoriu alespoň jeden hlas, se může vesele zapojit do politických tahanic.
Jeden z aktérů je ale z běžného chodu kola vyloučen. To je tzv. Hlavní hráč, jenž jediný smí v daném kole stavět. Hned poté, co se všichni servou o suroviny, může začít budovat nejen vesnice či armádu, ale také tzv. veřejné stavby, které slouží jemu samotnému i ostatním hráčům. Cesty tak zvyšují produkci, tržiště umožňují suroviny směňovat atd. Na tyto stavby mu pak mohou jiní Jarlové přispět svým dílem. Ostatně - je to i v jejich zájmu. Příští kolo se funkce Hlavního hráče přesouvá doleva.
Hlas jako základní měna
Do hry se postupem času pomocí zvláštních budov zapojí ještě další hrdinové - Kněz a Skald. Zatímco Kněz úplně ruší účinky ozbrojených družin na daném území, Skald dodává svému Jarlovi jeden hlas za každého hrdinu, kterého může opěvovat. Přesouvání reků tak dělá ze začátku každého kola malou šachovou partii. Zvítězí nakonec ten, kdo splní alespoň tři z pěti přesně definovaných podmínek (mít nejméně osm vesnic s tím, že alespoň na třech územích musí být minimálně dvě apod.). Ve hře s rozšířenými pravidly si pak hráči mohou vybrat, jak obtížné cíle vlastně chtějí plnit, a hra tak umocňuje svoje strategické možnosti.
To nejlepší na ní ale je, že celá stojí na sociálních vazbách. Při hlasování se jen málokdo nemusí ohlížet na ostatní a spolupráce se tak stává úhelným kamenem hry. Základní platební jednotkou za laskavosti se stává hlas, který svým dobrodincům zůstanete dlužni do budoucích bojů o suroviny. Dohodu sice dodržet nemusíte, ale porušení slova je zde vražedné. Věřte nevěřte, ale málokde si tak užijete politiku jako v *Grænalandu*. Jo jo, Vláďa se zas jednou vytáhnul...
Článek je převzat z časopisu Pevnost.
