Jitka Hermanová má dvě dospělé děti. Žijí své vlastní životy často daleko od domova. Přesto je kolem sportovně zaměřené padesátnice živo.
Třináctileté děvče a dva kluci ve věku patnáct a skoro sedmnáct let; sourozenecká trojice, kterou si Jitka Hermanová vzala před lety do pěstounské péče. Proč? „Já tomu říkám náhlé pominutí smyslů," říká.
Počkejte, to jistě mělo i hlubší důvody…
Byla to shoda několika okolností. Zůstala jsem sama, mým dětem bylo kolem pětadvaceti let, takže už měly své starosti a já jim nechtěla viset na krku. Navíc jsem si přála dělat něco smysluplného. Jednoho dne jsem narazila na inzerát, v němž stálo, že v dětské vesničce SOS hledají maminky. Ke svým současným dětem jsem se tedy nedostala úplně napřímo, že bych chtěla zachránit právě je. Původně jsem chtěla pomoct té organizaci.
Jak dlouho s dětmi jste?
Od roku 2007.
Ale dnes už s dětmi bydlíte v Praze a máte je v pěstounské péči.
Ano, z vesničky SOS jsem odešla, ta instituce mě zklamala. Je to už dva roky.
V čem vás zklamala?
Sliby zůstaly jen sliby. Kdykoli jsem cokoli chtěla, vždycky jsem jen slyšela: co byste nechtěla, máte skvělé materiální zabezpečení, tak co víc?. Neměla jsem pocit, že tam jde o ty děti v první řadě, bylo mi nepříjemné, že fungují spíše jako „reklamní předměty"…
Když člověk mluví s pěstounkami nebo pěstouny, vlastně všichni přiznávají, že se už dostali do krizové situace. Že začali váhat, zda udělali správně. Jestli na to stačí. Stalo se to i vám?
To prožívám poměrně často. Nikdy bych nelitovala toho, že jsem si děti vzala. Ale už bych to víckrát neudělala. Je velmi těžké to vysvětlit. Mám pocit, že ty zachraňované děti vlastně netouží být zachraňované. Třeba můj nejstarší syn je teď ve věku, kdy si začal uvědomovat, že jsem cizí člověk, a projevil zájem o to, nebýt už s námi. Nevím, kde se to v něm bere.
Pro ilustraci vám povím jednu historku. Je to příběh z vesničky SOS: jedna maminka tam měla šest dětí a zemřela. Vesnička dala děti zpět do dětského domova. Povídala jsem si o té situaci s dcerou, říkaly jsme si, jak to musí být pro ty děti těžké. Najednou se na nás nejstarší syn podívá a říká: „Ale ono jim je líp! Ony tu mámu musely poslouchat. V děcáku si mohou dělat, co chtějí."
Trochu mě to zdrtilo. Chtěla jsem jim poskytnout mámu, která jim chybí, a ono je to takto?
Myslíte si, že je tenhle postoj ovlivněný i tím, jak dětské domovy fungují?
Já s dětskými domovy nemám až takovou zkušenost. Já mám děti z Klokánku, kde se jim snažili vynahradit nefunkční rodinu tím, že jim poskytli úplně všechno v množství, v jakém chtěli - a nemusely pro to ani nic dělat. Děti vám ještě teď budou vyprávět, že když něco potřebovaly, šlo se do skladu a tam to dostaly. Věci, které se musí v normálních rodinách koupit a pak se o ně pečuje, protože musí aspoň půl roku vydržet. Pro ně nebyl problém dostat nové.
I když děti z Klokánku věděly, že se musí uvařit a vyprat, dlouho jsem je učila jiné základní věci; že jídlem se musí šetřit, že oblečení se nemůže jen tak trhat, že vodou se neplýtvá, a hlavně, že to vše není zadarmo. Myslím si, že děti jsou v Klokánku materiálně zabezpečeny až moc a potom nechápou hodnoty věcí.
Do Klokánku přišly vaše děti na základě zásahu orgánu sociálně-právní ochrany dítěte?
Ano, a bylo to dost brutální. Děti ráno odešly normálně do školy a do školky a uprostřed vyučování tam vtrhli pro ně cizí lidé, vytáhli je ze tříd s vysvětlením, že jedou na výlet - a už se domů nikdy nevrátily.
Důvodem zásahu byla sociální situace, rodiče se o děti nedokázali postarat. Nájem platila za rodiče babička, občas přinesla i něco k jídlu, třeba hamburger, ale pak umřela a oni zůstali bez střechy nad hlavou. Z rodičů jsou bezdomovci, maminka přes léto spí po Olomouci a zimu tráví v charitách. O tatínkovi už tři nebo čtyři roky nevíme vůbec nic. Když jsem měla děti dva roky, v místních olomouckých novinách vyšel o rodičích-bezdomovcích článek. Říkali v něm, jak chtějí děti zpět a jak se budou snažit. Lidé jim posílali podpůrné dopisy, někdo jim nabízel i chatičku. Ale nikdy se zvednout nedokázali.
Jaká byla vlastně reakce vašeho okolí, když jste jim oznámila svůj úmysl starat se o svěřené děti?
Všichni řekli, že jsem se zbláznila. Jen dcera říkala, že to bude fajn. Syn byl proti, ale nakonec to uzavřel to tím, že když budu spokojená, je to v pohodě. Mí rodiče jsou stále proti, ale před dětmi to nikdy nedali znát.
Jak to vůbec zvládáte finančně? Jste s dětmi sama, bydlíte v Praze v nájemním bytě, jen věci kolem školy stojí spoustu peněz...
Protože mám tři děti, mám tzv. odměnu pěstouna ve zvláštních případech. Ta mimo jiné znamená, že pracovat nesmím. Ale kdybych si sem tam nenašla brigádu, budeme mít jenom na jídlo a na nájem.
Sledovala jste osudy novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí? O pěstounství tam hodně jde.
Spíš jen tak, že občas s někým promluvíte, ale abych měla přečtenou celou novelu, to ne. Vím, že ji prezident nepodepsal a důvod byl podle mne velmi úsměvný, protože v té době se zrovna jednalo o to, zda by měl pan Rath pobírat celý svůj plat včetně příplatků, když je ve vazbě…
Ptám se i proto, že v debatě zaznívalo, že když pěstounům přidáme, přestane to být poslání a lidé (zřejmě pochybní) to začnou dělat pro peníze. Nevadí vám, že se česká společnost dívá na pěstouny skrz prsty?
Především: jen pro peníze se to dá dělat těžko. Ale na druhou stranu: proč by se to nemohlo dělat i pro peníze? Tetičky snad taky chodí do dětských domovů do práce a dělají to pro peníze. Když děti nestrádají, nevidím ve výplatě za pěstounství nic dramatického.
Říkáte, že vás zarazila synova reakce na odchod osiřelých dětí do dětského domova. Vy přece ale musíte vidět významný pokrok, který vaše děti udělaly od doby, co jste s nimi doma…
Ano, ve srovnání s dobami, kdy byly v Klokánku, je patrný velký posun. Pokud se týká našich vztahů, v menším, domácím prostředí jsou snad někdy vyostřenější, protože jsme si blíž a víc se „potkáváme". Děti se učí žít pohromadě a koneckonců jsou i o pět let starší, což samo přináší velké pokroky a změny.
Pokud jde o provoz naší domácnosti, rozdíl mezi vesničkou a nynějším stavem je subjektivně zatím příjemnější pro mě než pro děti. To jsem se dověděla na psychologických sezeních, kam docházíme. Ale myslím, že objektivně je to takhle lepší. Ve vesničce jsme platili jen asi 2000 Kč měsíčně za obrovský dům, v němž jsme byli jako na zámku: každé dítě svůj pokoj, já dva. To bylo až nepřirozené.
Když jsme se dostali do normálního světa, je to trošku stres, že se musí vydělat, že se musí hospodařit a tak. Děti jsou z toho zatím překvapené, ale mně je v tom líp. Nežijeme v umělém prostředí. Všechny děti jsou teď v Praze takové samostatnější a největší posun je asi vidět na nejmladší Růžence. Je živější, odolnější, schopnější.
Jak fungují tři sourozenci dohromady?
Je mezi nimi obrovská rivalita a žárlivost. Bojují obecně o to, kdo získá jakoukoli pozornost - a pak samozřejmě i o mou pozornost. Neumí si spolu hrát, není ochota, nejsou soudržní.
Zřejmě je to pokračování boje o život, jakým prošly.
Ano, to je možné. V původní rodině to jistě nebylo jednoduché, možná i boj o chleba tam existoval. Ale děti o tom nejsou ochotné ani schopné mluvit.
Do jakých škol děti chodí?
Ten nejstarší Luboš se učí na kuchaře. Mladší jsou ještě na základce: Honzík chodí na zvláštní školu do Josefské ulice, kde je v devítce, a Růženka jezdí na Bílou Horu, kde je základní škola pro žáky se specifickými poruchami učení. Mají normální osnovy, ale jinačí přístup a je jich ve třídě jen devět.
Máte na školní pomůcky nějakou finanční podporu? Všechno kolem škol je teď přece dražší.
Učebnice a všechno ostatní si samozřejmě musíme opatřit sami. Jediná finanční pomoc, kterou máme, je od Nadace Terezy Maxové dětem, která nám poskytla příspěvek na skautský tábor, a ještě jsme dostali grant na Honzíkův kroužek brazilského tance.
Některé neziskovky nabízejí takzvané doprovázení. Využíváte těchto služeb?
Růženka chodí do Pět P, kde má starší kamarádku. Kluci chodili do podobné organizace pro děti nad 13 let. Honzík toho využívá, ale nejstarší Luboš se s průvodcem už dlouho neviděl.
A vy? Kdo pomáhá vám?
Pro mě to bylo těžší ve vesničce SOS v Karlových Varech. Člověk byl neustále pod dozorem. Nejen ta instituce, ale i kolektiv žen umí být někdy krutý. Je to hodně specifické prostředí. Já ráda sportuji, což bylo proti proudu, ostatní maminky byly spíš na to kafíčko a posezeníčko. Hodně jsem jezdila na kole a našla jsem si partu na volejbal, ale nešlo to, nesetkalo se to s pochopením.
Když jsem nastupovala do vesničky, bylo mi slíbeno, že určitý počet hodin nám bude děti někdo hlídat, abychom mohly dělat i něco pro sebe a vyhnuly se syndromu vyhoření. Ale když na to přišlo, řekly nám, že nám pohlídají děti jednou měsíčně na 48 hodin a my musíme někam odjet. To je šílené, že ano? Dokonce i relaxace na povel.
Takže jak relaxujete dneska? Máte paní na hlídání, anebo je už můžete nechat samotné?
Nemám nikoho na hlídání, pomáhá mi tetička, anebo když jsou v republice moje děti, tak mi pomohou ony. Děti sice mohu nechat doma, ale to pak musím zabezpečit byt. Nejstaršímu synovi nejsou cizí věci cizí a občas není úplné jasné, co ho napadne a co udělá. Mladší Honzík a Růženka bývají sami doma minimálně. Většinou na mé sportovní aktivity a setkání s přáteli jezdí společně se mnou.
Co s nejstarším synem budete dělat? Jaké jsou vlastně možnosti?
No nevím, teď je to vážně těžké. Párkrát přišel pozdě domů, občas přinese domů cizí věci, velmi lže, byl odsouzen za šikanu, už se to hodně nahromadilo a já se začala bát, že se můžu dostat do problémů i já. Kdyby například ukradl auto za milion, budu ho doživotně splácet, a to se mi nechce. Poručnictví zrušit nemůžu, protože pak by mi zrušili i pěstounskou péči.
Záleží na Lubošovi, jak se rozhodne. Teď je na nějakou dobu ve Středisku výchovné péče, aby měl čas si rozmyslet, co vlastně chce. Abychom žili dál pohromadě, musí dodržovat některá základní pravidla a já musím vědět, kde se pohybuje a co dělá.
Jsou potíže s nejstarším synem Lubošem důvodem, proč říkáte, že byste si už podruhé děti do pěstounské péče nevzala?
Nejen. Jde mi především o vztahy. Vnímám strašně silně, že není ochotný se přizpůsobit. Že mu život v naší rodině nestojí za to, aby byl slušný, a hlavně nelhal, nepodváděl. Lidem, kteří měli rodinu a jsou zvyklí na normální lidské vztahy, je naprosto nepochopitelné, že tyto děti to necítí a že je to nedokážete naučit. Pět let někomu dáváte najevo, že ho máte rádi, a pak se dovíte, že bez mámy je někomu líp. Ale pozor, každý to vnímá úplně jinak! Toto je především můj problém…se kterým se snažím vyrovnat.
Cítíte, že ony deprivace vznikly už v původní rodině?
To nedokážu rozklíčovat. Každý vám řekne: děti měly těžké dětství, tak co byste po nich chtěla? Nevím, nejsem odborník, ale nejsem moc ochotna přijmout toto jako omluvu pro krádeže a lži a navíc si myslím, že toto vysvětlení společnost zajímá jen do určité doby a děti zvyklé na tuto toleranci jsou v dospělosti překvapené, že by měly být samy za sebe zodpovědné. Jestli je to geneticky dané, anebo jestli je člověk citově plochý proto, že se jako dítě naučil city potlačovat, protože když je dával najevo, byly na obtíž. Nejstarší Luboš postrádá sebevědomí, ale zároveň si na něm extrémně zakládá. Sám sobě a světu neustále dokazuje, jak je úžasný. Kde to vzniklo, nevím. Možná měl v rodině pocit, že rodičům nevyhoví.
Říkala jste, že o otci několik let nic nevíte, jsou děti v kontaktu s biologickou matkou?
Teď už ne. Když jsem měla děti asi jeden rok, dokonce jsme do Olomouce za rodiči jeli. Ale úplně se to neosvědčilo. Prostřední Honzík to špatně nesl a skončil na psychiatrii. Růženka se bála, že tam bude muset zůstat. Nebylo to smysluplné a dobré. Ale telefonický a písemný kontakt probíhal.
Když jsme byli v Karlových Varech, maminka psala pravidelně. Když jsme se přistěhovali do Prahy, zeptala se, jestli by se mohla přijet podívat k nám a nějaký čas zůstat. Napsala jsem jí, že to není vhodné, ale že jí pošlu děti na víkend nebo na pár dní o prázdninách. Od té doby se neozvala, je to už rok a půl.
Přes určitou skepsi, kterou pociťujete k výsledku své pěstounské péče - myslíte si, že je pro děti pořád lepší než péče institucionální?
Myslím, že hluboký smysl to má v kojeneckém období dítěte. V kojeneckém ústavu podle mého názoru vzniká ona citová plochost. Tam dítě žádnou lásku prostě nedostane. Když jsem se byla v kojeneckém ústavu několik týdnů na praxi, šla jsem po patrech: úplně nahoře byla malinká miminka, zdravá a živá, ale jak jsem šla níž, viděla jsem děti apatičtější a zaostalejší. Úplně dole byly dvouleté děti a některé z nich třeba ještě ani neseděly. V případě velkých dětí - no, to už jsem se pokusila vypovědět.
(Rozhovor vyšel v Edici Otvíráme IV/2012)
