Pandemie tvrdě zasáhla celou českou společnost. Zatímco řada lidí sáhla do úspor či našla novou cestu, jak v dosud nepoznané nejistotě fungovat, ti sociálně nejzranitelnější se děravou záchrannou sítí propadli rovnou do existenční propasti. Právě jim věnuje Aktuálně.cz projekt Chudé Česko 21. Důsledky léta zanedbávaných děr v sociálním systému ovšem letos pocítíme mnohem silněji. Pandemie totiž udeřila na Česko ve volebním roce. O tom, jak mohou neřešené sociální problémy ohrozit českou demokracii, píše ve své následující analýze komentátor Aktuálně.cz David Klimeš.

S covidovým rokem 2020 se ještě více prohloubily nerovnosti ve společnosti. Frustrovaní občané rozhodli již minulé prezidentské volby. A mohou rozhodnout i letošní sněmovní. V roce 2020 všechny evropské státy narychlo vymýšlely ekonomické programy, aby zachránily své země před ničivým náporem viru. Ale nikde se tak málo nehovořilo o sociálních dopadech jednotlivých opatření jako v Česku.

Dobře to bylo vidět na přijímání nejdražšího opatření – rušení superhrubé mzdy a snižování daní z příjmů zaměstnanců. Premiérovi Andreji Babišovi se podařilo prosadit tezi, že všichni si polepší stejně. Což ovšem není vůbec pravda. Původní Babišův návrh měl stát 83 miliard korun ročně, a zatímco spodním 40 procentům zaměstnanců mělo přijít do mezd jen 17 procent této částky, horní pětině zaměstnanců 39 procent z celé částky. Jakmile se další politici snažili toto rozevírání nůžek zmírnit navyšováním základní slevy na poplatníky, někdejší člen KSČ Babiš je začal nálepkovat jako neomarxisty.

Nebo jiný příklad: holedbáme se, že máme stále jednu z nejnižších nezaměstnaností v Evropské unii, podle posledních čísel jsme na 4,3 procenta za leden. Jenže to je matoucí číslo, protože spousty lidí odchází v krizi zcela mimo trh práce, stávají se ekonomicky neaktivními a nekazí tak statistiku. Jejich počty jsou nejvyšší od roku 2013, v druhém čtvrtletí podle statistiků činil jejich meziroční nárůst 86 tisíc, což bylo nejvíce v historii Česka.

Dál: je nový rok a Česko stále jako jedna z mála evropských zemí nemá pravidla pro kurzarbeit, ačkoliv po skončení protikrizových opatření může být v Česku najednou i přes půl milionu nezaměstnaných.

A to možná právě v tu dobu, kdy se v říjnu půjde ke sněmovním volbám. Neschopnost účinně a rychle pomoci lidem, kterým covid výrazně zhoršil životní vyhlídky, se může snadno přelít do naštvanosti a protestní volby.

Covid jen rozšíří armádu naštvaných

Sociolog Daniel Prokop v nedávném rozhovoru Aktuálně.cz řekl, že covidová krize nám pomohla otevřít oči, že ne každý může za každý svůj sociální propad: „Krize podle mého pomohla více lidem pochopit, že některé životní propady jsou způsobeny objektivními podmínkami okolo, ne jejich osobní neúspěšností. Ne všechny pády jsou zkrátka vždy individuálním selháním. Mnohé jistě ano, ale některé ne.“

Toto prozření mnohých občanů ale vůbec nekoresponduje s přijatými vládními opatřeními. Podle Prokopa ještě teprve vyhřeznou v sociálním systému lidé, kteří měli už před krizí nízké výdělky, nejrůznější dohody o provedení práce a rychle se ocitli bez prostředků. „Vymstívá se nám tak, že jsme v ekonomice nejrůznější méně kvalifikované lidi, studenty, ale třeba i maminky s malým dítětem vytlačili do této zóny. A to pořád ještě ani zdaleka neznáme skutečnou míru jejich zásahu. O kolik takové domácnosti přišly, budeme přesně vědět až v příštím roce,“ říká Prokop.

Do roku 2021 tedy vstupujeme s mnohem větším rizikem, že již početné řady lidí nespokojených s dosavadním uspořádáním republiky se rozrostou o další nové skupiny, u kterých by nás to ani nenapadlo: studenti vyhnaní ze škol i příležitostných prací. Maminky malých dětí, které přišly o čtvrtinový úvazek či dohodu o provedení práce. Až donedávna pracující důchodci, kteří volili dosud hodně jinak než většina jejich věkové kohorty.

Pokud politici nenabídnou pozitivní program, jak nejpozději po volbách snížit nerovnosti ve společnosti, pak se bez překvapení tyto frustrované skupiny mohou obrátit k protestní, či dokonce extrémní volbě.

Kulturní boj jako symbol frustrace

Jaký je ale vztah mezi ekonomickým či sociálním propadem a změnou politické volby? Mnohem hlubší, než by se z tuzemských povrchních politických a mediálních debat mohlo zdát.

V českých médiích je stále patrná tendence oddělovat ekonomická a hodnotová témata. Na jedné straně je debata o výši daní, na druhé spor o přijímání uprchlíků. Vztah mezi tím prakticky žádný. Jenže z mnoha nedávných příkladů vyplývá, že kulturní boj je často jen zástupné kolbiště pro střet těch úspěšných a těch méně úspěšných v daném státě.

Koncem roku 2019 vzbudila pozornost v Německu studie nadace Mercator, která ukázala, že protiimigrační Alternativa pro Německo je nejsilnější tam, kde vůbec žádní migranti nejsou, a voliči AfD ani žádné uprchlíky neznají. Regionálně pak jde o východní země spolkové republiky.

Vliv "hromadění naštvanosti" na volební výsledky v Německu

Podíl cizinců ze zemí mimo EU Volební výsledek AfD Změna podílu cizinců ze zemí mimo EU Změna volebního výsledku AfD

Podíl cizinců ze zemí mimo EU (data z roku 2017)

Mapa: MIDEM 2019: Migration und Europa. Jahresbericht 2019, Dresden

Volební výsledek AfD ve spolkových volbách 2017 (v procentech)

Mapa: MIDEM 2019: Migration und Europa. Jahresbericht 2019, Dresden

Změna podílu cizinců ze zemí mimo EU mezi lety 2013 a 2017 (v procentech)

Mapa: MIDEM 2019: Migration und Europa. Jahresbericht 2019, Dresden

Změna volebního výsledku AfD mezi roky 2013 a 2017 (v procentech)

Mapa: MIDEM 2019: Migration und Europa. Jahresbericht 2019, Dresden

Pravděpodobným vysvětlením tedy není negativní zkušenost s nepřítomnými migranty, ale obecná frustrace z 30 let trvajícího relativního úpadku někdejšího východního Německa, přičemž odpor k migrantům je jen vyjádřením nahromaděné naštvanosti, kterou tamní mainstreamové strany nedokážou mírnit pozitivní nabídkou.

Ještě zajímavější je studie profesorky Stockholmské univerzity Johanny Rickneové, která ve Švédsku hledala souvislost mezi podporou protiimigrační strany Švédští demokraté a migrační vlnou. V roce 2018 Švédští demokraté posílili na 17,6 procenta hlasů a nárůst podpory národovců skoro o pět procentních bodů se všeobecně vykládal jako výsledek nepříliš dobře zvládnutého přistěhovalectví po migrační krizi v roce 2015. Rickneová spolu s kolegy ale zveřejnila studii, která říkala úplně něco jiného: „Přišli jsme na to, že skupiny, které čelily relativnímu úpadku příjmů a větší nejistotě na trhu práce, jsou nadproporčně zastoupeny mezi reprezentací i voliči radikální pravice.“ Příběh úspěchu Švédských demokratů tedy mnohem méně stál na tvrdém antiimigračním postoji a mnohem více na frustraci z relativního ekonomického a sociálního úpadku mnohých Švédů. „V posledních volbách Švédští demokraté posílili méně než mezi lety 2010 a 2014. Do jisté míry migrační krize z roku 2015 jistě pomohla jejich politice, ale působila i ekonomická nerovnost, kterou zkoumáme ve studii,“ vysvětlovala před dvěma lety Rickneová týdeníku Ekonom, proč Švédští demokraté mají velkou podporu tam, kam žádní migranti ani nepřišli.

Včera liberálové, nyní poslové kulturních válek

V Česku je tento způsob politiky, kdy naštvanost protestní politici převedou na kulturní boj, už také dobře zavedený. Je pozoruhodné, kolik někdejších liberálních politiků již tento způsob získávání voličů zlákal. Šéf SPD Tomio Okamura začínal jako ultraliberální ambasador Evropského mezikulturního dialogu, bojoval za pracovní práva cizinců a na Facebook místo současných hord islamistů dával ještě před pár lety fotky své přítelkyně v mešitě.

Podobný oblouk od potomka elitní rodiny a ředitele gymnázia pro úzkou sortu studentů prodělal lídr Trikolóry Václav Klaus, který se nyní portrétuje jako obyčejný kluk z paneláku, ochránce odstrkovaných a ochránce všech svých tradičních rodin.

V menší či větší míře kulturnímu boji propadají i ostatní politici. Nejdůležitější je nyní asi posun u premiéra Andreje Babiše, který kdysi začínal jako liberální pragmatik, ale s nepříliš zvládnutou covidovou krizí také již ze zoufalství sahá po nejrůznějších kulturních válkách.

Nejvýraznějším příkladem, jak frustraci přetavit v kulturní boj a následný politický úspěch, zatím představuje druhá prezidentská volba Miloše Zemana. Jako někdejší liberální sociálnědemokratický premiér přikázal v roce 1999 přijetí muslimských obyvatel Kosova do Česka, ale v lednu 2018 již oblepil Česko plakáty „Stop imigrantům a Drahošovi, tato země je naše!“.

Opomíjení periferií a ekonomická frustrace

Exekuce Výsledky 1. kola prezidentských voleb

Obce, kde během prezidentských voleb 2018 čelilo exekucím více než 11 procent obyvatel. Republikový průměrný podíl byl tehdy 9,7 %, o dva roky později činil 8,7 procenta.

Mapa: Ekonom | Zdroj: Mapa exekucí

Volební okrsky, ve kterých získal v první kole prezidenských voleb 2018 Miloš Zeman výrazně více hlasů než protikandidáti.

Mapa: Ekonom | Zdroj: Jakub Lysek a Tomáš Lebeda - Univerzita Palackého v Olomouci

A tento tah se mu velmi vyplatil – dokázal přitáhnout k volbám v druhém kole příznivce SPD a KSČM, kteří v prvním kole zůstali doma. A těsně vyhrál nad protivníkem.

„Největší mobilizační efekt proběhl na vnitřních hranicích krajů a zejména v Ústeckém, Karlovarském a Plzeňském kraji. Lze tedy říci, že tato území, zčásti připomínající historické Sudety, rozhodla volby,“ později napsali v hodnocení voleb olomoučtí politologové Jakub Lysek a Tomáš Lebeda.

Že opomíjení periferií a jejich problémů se může brzo české demokracii vymstít, to připomněl v nedávném rozhovoru i senátor z Děčínska Zbyněk Linhart.

Hranice, která i po desítkách let ovlivňuje životy

Vysoký podíl exekucí Vyšší nezaměstnanost Nižší zájem o věci veřejné Lidé závislí na příspěvcích na bydlení

Vysoký podíl exekucí

Slabá oranžová čára odděluje oblast, kde se dříve mluvilo více německy než česky. Oblast, kde je podíl osob nad 15 let v exekuci vyšší než 11 procent. Data jsou z roku 2019. Zatímco v celém Česku je tento podíl 8,7 procenta, v Karlovarském kraji je to 16,3 % a v Ústeckém dokonce 16,71 %.

Zdroj: Mapa exekucí

Vyšší nezaměstnanost

Slabá oranžová čára odděluje oblast, kde se dříve mluvilo více německy než česky. V této části Česka byla v lednu 2021 nezaměstnanost vyšší než čtyři procenta.

Zdroj: Úřad práce ČR

Nižší zájem o věci veřejné

Slabá oranžová čára odděluje oblast, kde se dříve mluvilo více německy než česky. V této části Česka byla volební účast v posledních parlamentních volbách (2017) podprůměrná. Celková účast dosáhla 60,84 procenta, ve vyznačené části však hlasovaly maximálně tři pětiny oprávěných voličů.

Zdroj: ČSÚ

Lidé závislí na příspěvcích na bydlení

Slabá oranžová čára odděluje oblast, kde se dříve mluvilo více německy než česky. Označená část ukazuje ty z regionů, kde je podíl příjemců příspěvku na bydlení vyšší než pět procent.

Zdroj: Úřad práce, Centrum pro společenské otázky SPOT

Severozápad už emigroval z republiky

Už mnoho let před krizí mezinárodní instituce jedné z údajně nejrovnostářštějších zemí Evropy připomínají, jak prudce se v Česku rozevírají nůžky nerovností.

V poslední hodnotící zprávě Evropské komise najdeme tradiční stesky na neřešené sociální problémy a nedostatečnou vůli k reformám: „Starší osoby, nezaměstnaní, rodiče samoživitelé a osoby se zdravotním postižením čelí vyššímu riziku chudoby nebo sociálního vyloučení. K chudobě a nerovnosti přispívají faktory, jako je nadměrné zadlužení, bezdomovectví a rostoucí počet sociálně vyloučených lokalit. Zdravotní a sociální služby a služby dlouhodobé péče kromě toho nejsou zcela připraveny na stále rychlejší stárnutí obyvatelstva.“

Věkové skupiny ohrožené chudobou nebo sociálním vyloučením

Děti (<18 let) Produktivní věk (18–64) Senioři (65+)

% populace v letech 2005—2018

30

25

20

15

10

5

0

2005

2008

2011

2014

2017

Děti (<18 let) Produktivní věk (18–64) Senioři (65+)

Podle ukazatelů chudoby dosahuje Česko lepších výsledků, než činí průměr EU, přesto však přetrvávají některé problémy. Podíl lidí ohrožených chudobou nebo sociálním vyloučením v roce 2018 činil 12,2 %, což je méně než průměr EU (21,9 %).

Nízká je i míra chudoby pracujících (3,4 % v roce 2018). Prudce však stoupá podíl starších osob (65 let a více) ohrožených chudobou nebo sociálním vyloučením (z 10,1 % v roce 2016 na 15,6 % v roce 2017). Chudobou jsou v relativně vyšší míře ohroženi lidé bez zaměstnání a rodiče samoživitelé (21,7 % a 36,9 % v roce 2018).

Zdroj: Hodnotící zpráva Evropské komise za rok 2020

K tomu se ale čím dál více přidává i varování před prudce se zvětšujícími regionálními rozdíly, kde se zároveň bez překvapení vzmáhá politický protest. Celé oblasti tak v Česku „driftují“ od sebe a zmenšuje se tak možnost najít společný zájem: „Regionální rozdíly ukazují na zjevnou odlišnost mezi Prahou a zbytkem země. Praha je vysoce rozvinutý region, jehož HDP na obyvatele dosahuje 187 procent průměru EU. Dalších šest regionů se řadí mezi středně rozvinuté a jeden (Severozápad) je znatelně chudší (63 procent průměru EU). Zatímco ve většině regionů míra růstu přesahovala průměr EU, v regionu Severozápad stoupl HDP na obyvatele mezi lety 2010 a 2017 o pouhých 0,16 procenta.“

Tyto tendence covid jen zdůraznil. Chudoba v nejrůznějších podobách vyhřezla, ale řešení nepřišlo. Ad hoc protikrizové programy jen odsunuly bolestné propouštění, krachy a insolvence do roku 2021. Z velkých reforem se nepohnulo ani s důchodovou, ani se zdravotní reformou. Jen se rozbourala příjmová strana státního rozpočtu snižováním daní, ze kterého chudší zaměstnanci stejně skoro nic nezískají, a brzo výpadek příjmů nejspíše zaplatí zvyšování jiných daní.

Ano, bude hůř

Pokud vládní i opoziční politici nepřijdou se sadou konkrétních reformních kroků, jak nejen zmírnit, ale i vyřešit mnohé díry v českém sociálním státě, frustrace v době říjnových voleb nebude vůbec malá. Místo konkrétních návrhů změn se tak jen povedou kulturní války, kdy polovina politické scény si jako zástupný cíl vybere uprchlíky a „nepřizpůsobivé“ (a ta druhá pravděpodobně Čínu a euro).

To frustraci mnohých voličů nespokojených se změnami daní, dluhovými pastmi, nedosažitelným lékařem a zavřením posledního krámu v obci jen podpoří. A může to rozhodnout volby. Nyní to vypadá, že premiér Andrej Babiš nemá žádnou další stranu do vládní party po sněmovních volbách. Pokud se ale předvolební kampaň promění v kulturní boj, pak na něm extrémně naladěné strany mohou jen vydělat. Babiš s jednou či dvěma takovými stranami pak opět získá většinu a prezident Miloš Zeman mu s radostí udělí další premiérský mandát.

Kulturní války sice vyhrají boj o moc v Praze, ale neřešené sociální problémy celé republiky, které se skrývají za protestní volbou, se zase jen prohloubí.