Praha - John Heaslip přijel na jaře do České republiky, aby v Senátu přednesl řeč o vztahu mezi byznysem a společenskou odpovědností. Proč? "Byznys má často méně důvodů chovat se neodpovědně, než vlády," říká muž jehož institucí se inspirovala i nedávno vzniklá česká platforma Byznys pro společnost.

Českým prostorem koluje celá řada definicí, co je to vlastně CSR, neboli "corporate social responsibility". Co je to podle vás?

CSR není nic trvalého. Je to pohyblivá záležitost, je to něco, co se pořád vyvíjí. Myslím si, že existují tři vlny CSR. Ony tři vlny se odehrály v Británii, ale zdá se mi, že mohou popisovat i situaci v České republice. V té první vlně je synonymem CSR filantropie. Jenže brzy se ukáže, že CSR se filantropií rozhodně nevyčerpává, že společenská odpovědnost a filantropie jsou poněkud odlišné pojmy. Druhá vlna představuje něco, čemu by se dalo říkat "strategická filantropie". V této fázi si firmy řeknou, že by své dary měly uspořádat do nějaké koncepce. Že by firma neměla darovat prostředky podle vkusu manželky předsedy správní rady, ale podle relevance s vlastním byznysem. Třetí vlna, to jsou investice. Pokud do něčeho investujete, chcete, abyste za to dostali něco zpět, a přesně takhle firmy přemýšlejí o CSR.

Tato třetí vlna je bezpochyby zajímavá v kontextu ekonomické krize...

Já si myslím, že jsme se v Británii dostali ještě za tuto třetí vlnu. Totiž pochopením, že společenská odpovědnost firem tady není proto, aby firmy měly za co utrácet svůj zisk, nýbrž proto, aby ho dlouhodobě udržely. Společenská odpovědnost je způsob, jak vedete firmu, jak děláte byznys ve všech jeho aspektech. Ve vztahu k zaměstnancům, k životnímu prostředí, k dodavatelskému řetězci a tak dál a dál. A co je důležité: vy musíte vědět, že odpovědné kroky budete dělat stejně za deset, za padesát nebo za sto let.

V České republice se můžete setkat se dvěma základními přístupy. Buď vedení firem tvrdí, že postupně přenáší zásady společenské odpovědnosti do DNA firem, anebo naopak říkají: Nepotřebujeme žádné CSR. My dáváme práci, včas vyplácíme mzdy – a to je přece naše nejpřirozenější – a také jediná – odpovědnost. Navíc už po nás nic nechtějte...

Tento přístup jsme mohli pozorovat také v Británii a v Severním Irsku, ale už je na ústupu. Jednak se CSR dostává do hlavního proudu, ale co je mnohem podstatnější: tlak zákazníků, médií a veřejnosti vůbec na to, aby se firmy chovaly společensky odpovědně, je tak silný, že zásady CSR zavádějí do svého byznysu i takové společnosti, které historicky ve své firemní kultuře nic takového nemají. A nakonec, nesmím zapomenout ani na vliv vlády.

Vliv vlády v jakém smyslu?

Ne, že by vláda vtělovala CSR do zákonů nebo je měřila, ale tím, že je velkým zákazníkem, který nakupuje spousty zboží a služeb. A vláda si nemůže a nechce dovolit nakupovat služby u společností, které na společenskou odpovědnost nehledí. Příklad: před šesti měsíci se stala naším členem firma, která má 250 zaměstnanců, což v tak malé ekonomice, jakou je ta severoirská, není vůbec málo. Její sídlo je na západě provincie, kde nemáme takový vliv, takže jsme ji příliš neznali. Obvykle, pokud za námi přijde firma, že se chce stát členem Business in the Community, začíná dětskými krůčky. Tahle firma chtěla začít odzadu: rovnou si troufala na měření environmentálního indexu, chtěla změřit CR index a spoustu dalších pokročilých věcí. Až jsme zjistili, proč. Měla zakázku na dodávku uniforem pro vládu a britské ministerstvo obrany už nechce vidět CSR strategii na hezkém papíře, ale chce důkazy. Takže: stále více firem, které vstupují do obchodních soutěží, musí prokazovat, jak se chovají vůči komunitě.

A co byste řekl těm, kteří namítnou: Vy jste byznysmen a chcete řešit problémy společnosti? Kdo vás zvolil ve svobodných volbách, že se pletete do řemesla politikům?

Aha. No, byznysmen je normálním členem komunity jako každý jiný – a i jeho firma je součástí společnosti. Myslím, že jakousi licenci k tomu, snažit se napomoci řešit věci veřejné, dávají firmám tři věci: to, jak veřejnost firmu vnímá, jak ji hodnotí; to, zda firma rozumí potřebám komunity; a konečně vliv, který každá úspěšná firma má. Podívejte se na sto nejbohatších institucí světa. Více než polovinu budou tvořit korporace, méně než polovinu státy. Já vášnivě věřím v byznys, v to, že je správné, aby generoval majetek – a dobro. Takže zkusím odpovědět ještě jinak: ve Spojeném království klesá důvěra lidí v instituce (včetně církve) a v byznys nepřetržitě desítky let. Vlastně od druhé světové války až do dneška. Jenže, zároveň, lidé hledají něco, čemu by mohli věřit. Všimněte si, jakou sílu mají v dnešním světě značky. Především mladí lidé nevěří politikům, nevěří učitelům, nevěří generálním ředitelům, ale věří značkám. I proto bývají značky na firmách tím nejdražším, i proto je tak cenné, že některé značky spojují sebe samy s dobrými věcmi, s projekty CSR, s odpovědností vůči komunitě a tím dávají svému konání nový smysl. Byznys má často mnohem méně důvodů chovat se neodpovědně, než vlády.

Je velký rozdíl, působit s Business in the Community v malé zemi, jakou je Severní Irsko, než třeba v Anglii?

Ano, a došli jsme k překvapivému závěru: CSR není jen pro velké společnosti, jak se řada lidí mylně domnívá. My máme přes dvě stě členů a většina firem je středně velkých a jsou na poli společenské odpovědnosti velmi úspěšné. Důvodem je to, co jsem už říkal: CSR není ani tak o filantropii, jako o způsobu, kterým děláte byznys. Proto vždycky říkám, že jestliže my máme v Severním Irsku tolik členů, proporcionálně by jich měla mít Británie 25 000, a ne 400.

Česká platforma Byznys pro společnost nemá svého prince Charlese jako Business in the Community. Je to podle vás velká nevýhoda?

To se ptáte toho pravého! My v Severním Irsku stojíme denně před rozhodnutím, zda o princi z Walesu mluvit. Vzhledem k rozdělené společnosti a atmosféře v některých komunitách se často stává, že nejenže o princi Charlesovi ve spojení s naší organizací raději nemluvíme, ale že děláme, jako kdyby vůbec neexistoval. Ale vážně: jinak je princ Charles vizionářem, který nestojí za platformou jako celebrita, ale vykonává spousty skutečné práce a my se začínáme ptát, co bude s Business in the Community, až se její předseda stane králem...

Kromě Prahy jste navštívil také Ostravu. Určitě jste zjistil, že mezi tamní problémy patří soužití komunit, kvalita nájemního bydlení, nezaměstnanost. Existuje srovnání těchto potíží na Ostravsku s historií průmyslových oblastí třeba v severním Irsku?

Nájemní bydlení a sociální bydlení se v Severním Irsku změnilo za poslední roky k nepoznání. Ale lidé, kteří měli tyto projekty na starosti, by museli přiznat, že svými řešeními navždy zničili komunity. Zvolený přístup byl až příliš jednoduchý: přijely buldozery, srovnaly domy, ulice a čtvrtě, podobné těm ostravským, se zemí a postavily se nové domy. Výsledkem byly kromě jiného rozdělené rodiny, velké množství starých lidí ponechaných bez pomoci, navždy rozmetané komunity. I proto se mi líbí, co jsem viděl: že se největší vlastník bytů v kraji, tedy RPG a další subjekty snaží s komunitami mluvit, že se je snaží do problémů vtáhnout, že nevolí radikální řešení...

Tady se dlouho diskutuje například o tom, jestli by nebylo lepší prodat byty v nájemních domech jednotlivcům...

Já hluboce věřím svobodnému trhu (i když nemusím být příznivcem Miltona Friedmana), ale občas je nebezpečné, chtít řešit komplexní problémy jednoduchými recepty. V Severním Irsku byla část nájemních domů rozprodána nájemníkům a výsledek není dobrý: byty zčásti skoupili spekulanti, kteří jednají s nájemníky jako bezskrupulózní domácí, a to sociální problémy vlastně ještě zvětšilo. Na základě toho, co jsem v Ostravě viděl, si dovedu představit, že ostravské byty vykoupí ve velkém různé "mafie" – a co budou třeba Romové a další sociálně znevýhodnění dělat? Pokud prodávat, pak jedině celé domy, například do vytvořených neziskových kooperativ či asociací, jejichž jediným smyslem je spravovat domy ve prospěch komunit. To se u nás v některých oblastech osvědčilo.

Pokud vím, RPG nabídla některé své domy městu, ale to je odmítlo. Co tedy s tím?

Pochopitelně, že je odmítlo. Problémy, kterým RPG čelí, jsou obrovské. Já bych je řešit nechtěl. I proto musím říct, že některé jejich projekty ve prospěch komunity jsou velmi dobré. Je třeba dělat všechno pro to, aby se znevýhodněné komunity nedostaly do izolace. To známe ze Severního Irska dobře. Jestliže je společnost rozdělená, ať už z jakéhokoli důvodu, je třeba zabránit tomu, aby se jedna ze skupin cítila být izolovanou. Testem úspěchu RPG tedy není to, zda se mu za pět let podaří problém vyřešit. Nepodaří. Testem je, zda vůbec vydrží a zda se mu podaří držet situaci v tamní komunitě pod kontrolou.

Je něco, čím byste začal vy, něco, co podle vás severomoravským stakeholderům uniklo?

Já řešení nemám, to by ode mne bylo naduté. Ale asi bych se víc soustředil na řešení nezaměstnanosti mezi Romy. Takové programy mají precedens, a pokud by byly úspěšné, projevilo by se to pozitivně i v otázce soužití komunit, včetně bydlení.