„Neziskovému sektoru se v České republice se rozhodně nevede špatně," říká Hana Frištenská z Rady vlády pro nestátní neziskové organizace. „Je početný - pracuje tu asi 120 000 neziskových organizací - a svobodný, skutečně nezávislý na státu, což patří k jeho silným stránkám."
Zmiňuje-li svobodu, pak ve smyslu, že u nás neexistuje žádná státní regulace neziskového sektoru; jinak je ovšem jeho podstatná část pořád silně závislá na veřejných rozpočtech, což může některým organizacím způsobovat problémy.
„Veřejné rozpočty, jak víme, na tom nejsou dobře," říká Hana Frištenská. „A podpora neziskových organizací - respektive jejich činnosti, protože ony nejsou cílem, cílem je jejich práce - má od roku 2008 mírně klesající trend. To ovšem mluvím o celkovém objemu. V některých oblastech klesají peníze radikálněji, v některých meziročně poněkud stoupají - například v oblasti tělovýchovy a sportu, kam jde každý rok z veřejných rozpočtů víc a víc peněz. Naopak rapidně klesá podpora kultury, k poklesu meziročně dochází i v oblasti sociálních služeb."
Ve státní politice vůči neziskovému sektoru existuje určitá trvanlivost - témata, kam míří největší část jeho podpory, se nemění; už léta jsou nejvíce podporovány právě tělovýchova, sport a sociální služby. Tato předvídatelnost oblastí podpory veřejných rozpočtů zároveň podle Hany Frištenské dává neziskovému sektoru i možnost plánovat, což je pro něj výhodné.
Vedlo to také k tomu, že se neziskovky naučily reagovat na klesající objemy veřejných peněz a hledat zdroje jinde?
„Určitá menší část z nich ano - především ty, jež mají ambice být profesionální v tom, co dělají, se o vícezdrojové financování snaží a nevěší už kabát na jeden hřebík. A také si uvědomují velkou příležitost, kterou jim dává možnost vytvářet vlastní zdroje; to jsou pro ně nesmírně cenné peníze, protože s těmi mohou nakládat, jak chtějí, a i když jich není moc, představují určitý polštář, který lze v případě potřeby použít. Takže tam, kde neziskové organizace mají nějakou zkušenost a znalosti, se je snaží „neziskově" zpeněžit."
Podle Hany Frištenské se v neziskovém sektoru rozevírají v posledních deseti letech nůžky - mezi těmi, kteří jsou na cestě k profesionalizaci, a mezi těmi, kteří buď nově vznikají, nebo pořád ještě stojí zcela na nadšení a dobrovolnictví. Profesionální větev neziskových organizací - lze odhadovat, že jde spíše o méně než desetinu z jejich celkového počtu, se chová jako společnosti, budují vnitřní strukturu, a proto také lépe dovedou dosáhnout na různé komplikované zdroje peněz, například na ty z evropských fondů.
„Organizace, které během těch dvou programovacích období získaly peníze z evropských fondů, se trvale změnily. Evropské peníze mají jednu velkou výhodu. Zatímco tuzemské veřejné rozpočty i většina dárců pracují v horizontu jednoho roku, evropské peníze jsou určeny na delší období. Organizace tak mohou lépe plánovat a jejich cesta k profesionalizaci je také mnohem rychlejší, mohou si už dovolit platit režijní mzdy, zaměstnávat účetní, finanční ředitele i auditora...
Jejich změna je tak nezvratná, ale bráním se říkat, že jednoznačně k lepšímu - protože v neziskovém sektoru mají své důležité místo jak profesionálové, tak i ti, kteří stojí výhradně na dobrovolnictví a nadšení svých členů a příznivců," podotýká Hana Frištenská.
S profesionalizací roste samozřejmě i úspěšnost neziskovek při získávání zdrojů od privátních, především korporátních dárců. A třebaže se pohled byznysu na neziskový sektor zvolna mění, k ideálnímu stavu ještě leccos chybí. Aby stát povzbuzoval zájem byznysu o neziskový sektor třeba formou finančních úlev, není prý potřeba, firmy ani zdaleka nevyužívají to, co jim zákon umožňuje už dnes: „Možná by pomohly pobídky jiné - mají třeba firmy dostatečnou odezvu na dobro, které vykonaly? Od státu, veřejnosti, od médií? Tohle jsou asi otázky, které bychom si měli klást."
Každý segment - jak byznys, tak neziskový sektor - má svou kulturu a tyto dva světy se těžko sbližují. „Chce to velkou trpělivost, aby si porozuměly," říká Hana Frištenská. Podle ní je škoda, že se v mnoha firmách až příliš často mění lidé na pozicích CSR manažerů, kteří jsou zpravidla prvním partnerem neziskové organizace. Získají znalosti, zkušenosti - a pak odejdou. Pro neziskovky to znamená začít vazby budovat znovu od začátku.
Na adresu firem Hana Frištenská také poznamenává, že by měly více naslouchat a zajímat se o to, co neziskovkám skutečně pomůže. „Expertní nebo dobrovolnická pomoc je vždycky fajn, ale je to to, co pro svou nenahraditelnou práci potřebují nejvíc? Na to by se firmy, když už se rozhodnou pomoci, měly ptát, stejně jako na smysl nefinančních darů. Nikdo je už jen ze zdvořilosti neodmítne, ale opravdu je organizace účelně využijí?"
Stejně tak by na straně byznysu uvítala větší odvahu, pokud jde o podporovaná témata: „Firmy reagují stejně jako společnost - jsou témata, která vzbuzují soucit, a jsou jiná, která nikoliv. Najít podporu pro ta první tak těžké nebývá, ale stejně důležitá je i podpora těch druhých, kde už je třeba přítomna nějaká patologie nebo negativní jev. A do toho se firmy nehrnou."
(Článek vyšel v časopisu CSR fórum 2/2013)
