Dlouholetá pouta s Fiatem začala Simca ve druhé polovině 40. let postupně přetrhávat. Simca 8 sice ještě vycházela z konstrukce Fiatu Nuova Balilla, zároveň ale bylo jasné, že nástupce už italské kořeny mít nebude. S jeho vývojem navíc pomohly i peníze získané z Marshallova plánu. Simca 9 Aronde tak byla vůbec prvním samostatným modelem francouzského výrobce. Slovo "aronde" je pak starofrancouzským výrazem pro vlaštovku, což tak nějak ladilo s logem výrobce. Poprvé se nové auto s klasickou koncepcí s motorem vpředu a pohonem zadních kol ukázalo už na konci května 1951, velkou premiéru mělo na podzim 1951 na pařížském autosalonu.
Novinkou byla samonosná pontonová karoserie s délkou 4070 mm a rozvorem náprav o délce 2440 mm. Čím ale Simca dokázala zaujmout nejvíce, byl vnější design, který se inspiroval především v amerických automobilech své doby a například oproti Peugeotu 203, jednomu ze svých soudobých konkurentů, působil výrazně moderněji. Sedan dostal spoustu chromovaných dílů, především v oblasti přední masky. Pod kapotou se objevila zážehová dvanáctistovka s karburátorem Solex o výkonu 33 kW, kterou měla v útrobách už předchozí "osmička".
Poháněná byla, jak už bylo zmíněno, zadní kola, a to přes čtyřstupňovou manuální převodovku, která měla synchronizované poslední tři stupně.
Po úspěšném startu prodejů na podzim 1951 přišly v roce 1952 první dílčí změny. Třeba baterie se zpod sedadla spolujezdce přesunula pod kapotu a vzadu se objevila lepší náprava. Nedlouho po premiéře také začalo rozšiřování nabídky karosářských variant: třídveřové kombi s děleným zadním víkem dostalo jméno Chatelaine, dodávky se jmenovaly Messagere a Commerciale. Druhá jmenovaná měla částečně prosklenou zadní boční část karoserie.
Za nejatraktivnější a nejluxusnější verzi francouzského modelu ale platil dvoudveřový model Grand Large s panoramatickým zadním oknem a po stažení bočních oken bez středového sloupku - podobně jako to měla třeba Škoda 1000 MBX. Ten se v prodeji objevil v roce 1953. Na opačném konci spektra byl nově sedan Quotidienne, který pozbyl chromovaných prvků, které u něj byly pouze lakované, a měl také chudší výbavu. Standardní tříprostorová verze se pak nově jmenovala Luxe.
Už v březnu 1953 oslavila automobilka výrobu Aronde s pořadovým číslem sto tisíc a prodeje nadále utěšeně rostly. Ve Francii se Simca rychle dostala mezi nejprodávanější auta (v roce 1956 byl model Aronde úplně na špici žebříčku), a to navzdory tomu, že se oproti malým autům konkurence cenově tolik nepodbízela. Stala se ale jakýmsi symbolem ekonomické renesance 50. let. Díky úspěchům modelu Aronde se Simca koncem 50. let dostala dokonce na druhé místo mezi nejoblíbenějšími francouzskými značkami. O dvacet let později už ale neexistovala…
To ale poněkud předbíhá historii modelu Aronde, který se v roce 1953 dočkal mírně upravené přední části s více zaoblenou maskou a několika dalších změn. Skutečně velká modernizace přijela ale až na podzim 1955 pod jménem Simca Aronde 1300 (tovární typové označení bylo 90A). Hlavní změnu představoval nový motor řady Flash o objemu 1,3 litru stále s karburátorem Solex a mírně vyšším výkonem 35 kW, respektive 33 kW u kombíků a užitkových verzí. Nově tvarovaná karoserie se mírně natáhla, což umožnilo dát rezervu pod podlahu kufru, a tím zvětšit jeho objem. Tvary byly ale spíše jen evolucí předchozí "devítky" se zaoblenou čelní maskou a menšími kruhovými světlomety vpředu. Uvnitř se objevila nová palubní deska, volant (pod nímž nadále byl volič převodovky) nebo čalounění.
Nabídka čítala základní sedan nově pojmenovaný Elysée a jeho levnější verzi s označením Deluxe (s o kousek lepší výbavou než do té chvíle), kupé Grand Large, třídveřové kombi Chatelaine, dodávky Messagere a Commerciale a rovněž pick-up Intendante, dříve Camionnette. V roce 1957 je doplnily kupé Plein Ciel a kabriolet Océane, které v obou případech ale oblékala a vyráběla karosárna Facel a jejich design se od klasického typu Aronde, oproti němuž byly skoro dvakrát dražší, zásadně odlišoval. Oba nové modely navazovaly na starší Simcu 9 Sport, respektive následné kupé Coupé De Ville a kabriolet Week-End, rovněž z karosárny Facel. Výkon motoru u nových sportovních variant poskočil na 42 kW.
Stejnou jednotku se 42 kW dostala i nová luxusní verze sedanu pod označením Matignon, kterou bylo možné odlišit třeba také dvoubarevným lakováním nebo hodinami zabudovanými přímo do volantu. Poměrně brzy tuto variantu vystřídal jiný luxusně laděný model známý jako Montlhéry. Svou luxusní verzi dostalo i kupé Grand Large: jmenovala se podle pařížské ulice Rue de la Paix, nicméně se nevyráběla ve velkých počtech a dnes je možné ji považovat za zajímavou raritu.
Už v roce 1957 také Simca oslavila Aronde s pořadovým číslem půl milionu a její popularita nadále stoupala. V říjnu 1958 měla premiéru třetí modifikace francouzského modelu, nově pod označením P60 Aronde. Ta doznala značných designových změn, především v přední části s novou maskou a pozměněnými kulatými světlomety. Už dříve také ozdobný nápis "Simca" vystřídal vpředu nápis "Aronde".
Jiný tvar dostaly zadní blatníky a proměny se dočkaly i skupinové světlomety. Technicky se však nic nezměnilo a nabídku variant rozšířilo především luxusní kombi Ranch (dodejme, že původní kombi i dodávky měly dlouho ještě původní karoserii, novější tvary dostal jako první právě model Ranch), respektive dvoudveřové kupé Monaco. Výroba se pak přesunula z Nanterre do Poissy: tuto továrnu Simca získala v roce 1954 akvizicí francouzské pobočky Fordu.
Zajímavostí byla předprodukční série několika stovek kusů P60 Aronde, která měla černou karoserii a trochu odlišné detaily od konečné sériové verze. Tehdejší šéf francouzské značky však tuto původní verzi odmítl, vyrobených už jich ale bylo přes 700. Simca nakonec většinu pod označením Bacalan, čtvrti v Bordeaux, kde byly schované, prodala východoevropským státům včetně Maďarska nebo Československa.
Pozoruhodnou modifikací řady Aronde se stal sedan ve verzi Deluxe Six, který měl motor o objemu 1090 cm3 s výkonem 29 kW, naposledy použitý v roce 1949 u Simcy 8. Horší výbava a také karoserie staršího typu 1300 prozrazovaly, že toto byla nová základní verze, kterou se Simca chtěla přiblížit levnějšímu Renaultu Dauphine. A aby toho nebylo málo, pod označením Super Deluxe se prodávalo auto s původní karoserií 1300, ale aktuální třináctistovkou o výkonu 35 kW.
Obě nejlevnější verze se starší karoserií se nových tvarů dočkaly až v roce 1960 (v únoru tohoto roku Simca slavila miliontý vyrobený kus řady Aronde), technicky se ale nezměnily, jen se teď prodávaly jako Deluxe a Étoile Six se slabším a Étoile Sept se silnějším motorem.
Počátkem října 1960 vystřídaly motory řady Flash jednotky řady Rush. Někdy se pak této modifikaci už neříká P60 Aronde, ale Aronde Rush. Základní verze "six" měly stále objem 1090 cm3 a 29 kW, zatímco většina verzí dostala 35kW třináctistovku, která byla u vrcholných modelů Plein Ciel a Océane naladěná až na 46 kW, později ve verzi Super Rush - dodávala se i k luxusním verzím "běžnějších verzí" - dokonce 52 kW. Kombi a užitkové verze měly opět naopak o něco snížený výkon.
Facel nakonec vyrobil poslední kupé a kabriolety v roce 1962, výroba v Poissy pokračovala až do května 1963, kdy vznikl poslední kus řady Aronde. Počitadlo se zastavilo na 1,4 milionu vyrobených kusů. To byl obrovský prodejní úspěch. Připomeňme také, že se Aronde vyvážela i do USA, a dokonce se mezi lety 1959 a 1964 vyráběla v Austrálii v tamní pobočce Chrysleru. Specialitou bylo pětidveřové kombi, které se v Evropě nikdy neobjevilo.
Standardní Simca Aronde se naopak objevila v Československu, poprvé v Mototechně v roce 1957 ve verzi Deluxe. Tehdejší katalog lákal na měkké pérování a čtyřdveřovou karoserii pro čtyři osoby, motor pak měl udělovat autu rychlost až 125 km/h při průměrné spotřebě 8,5 l / 100 km. Později se francouzský sedan dostal i do nabídky Tuzexu a v roce 1960 původní model nahradila Simca P60 Aronde Elysée - to znamená v prostřední výbavě. Celkem se do Československa dovezlo několik tisícovek modelu Aronde.
