Nestihli jste se o prázdninách kvůli nedostatku času a financí vykoupat k moři? Nabízíme tip na cenově nenáročný prodloužený víkend s plaváním v Jadranu. Cílem může být i samotná cesta, kolem níž je tolik zajímavostí a krás, že ji můžete jet třeba desetkrát a pořád budete mít co objevovat.
Vyrážíme v pátek dopoledne před posledním prázdninovým víkendem. Provoz na D1 a silnici 3/D3 směrem na jih je sice hustý, ale vyložené kolony a zácpy se netvoří. Hned od začátku jsme rozhodnuti pořídit si desetidenní rakouskou dálniční známku, což také na pumpě Tank Ono na hraničním přechodu Dolní Dvořiště za 275 korun činíme. Využíváme novou rychlostní silnici S36 a přes Linec míříme dál na jih po dálnici A9.
Placený Bosrucký tunel pod Pyhrnským průsmykem objíždíme po silnici B138 (sjíždíme na exitu 57) a šetříme pět eur. Zajížďka je minimální a časově na tom spíš vyděláme, protože se před mýtnicí tvoří fronta. Za Liezenem se na A9 vracíme, pak odbočujeme na Trieben (exit 86) a po silnicích B114, B317 a S37 přijíždíme ke Klagenfurtu. Jede se skrz Alpy, takže pořád je na co se koukat.
Čím jsme jeli?
Cestu jsme absolvovali novým velkým kombíkem Renault Talisman Grandtour s dieselovým motorem 1.6 dCi/96 kW. Jeho spotřeba se ustálila na 5,2 l nafty. Cestu tam, kterou jsme jeli ekonomičtěji, jsme zvládli za méně než pět litrů na každých sto kilometrů. Podrobný test vozu čtěte zde.
Po šesti hodinách jízdy a pěti stovkách ujetých kilometrů jsme u cíle prvního dne – jezera Wörthersee. Jeho vody jsou průzračné a teplé, koupání nemá chybu. Osvěženi sedáme na kola, kocháme se okolím a zároveň hledáme kemp. Hned tři nacházíme u nedalekého menšího jezera Keutschacher See, takže se vracíme a jedeme se ubytovat. Za auto, stan a dva dospělé bychom zaplatili 28 eur, kdyby tu byl večer někdo, kdo by je po nás chtěl. Takhle nocujeme zdarma.
Předpověď hlásí jasné dny, ale probouzíme se do mlhavého, mokrého a docela studeného rána. Mlžné opary se ale válejí pouze nad jezery, jakmile vyjedeme výš, zahřívá nás nádherné slunečné pozdně letní dopoledne. Do Slovinska bez čekání vjíždíme přes Loiblpass.
Předem varujeme před tunelem Karavanky. Za prvé je placený a za druhé celý víkend rakouská rádia hlásí na tomto místě zdržení mezi hodinou a půl až třemi hodinami. Cesta přes Loiblpass je pro změnu plná serpentin, takže ji moc nedoporučujeme těm, kterým se dělá v autě špatně.
Rozhodujeme se ušetřit 15 eur za týdenní slovinskou dálniční známku a to je chyba. Cesta se kvůli tomu prodlouží o dvě hodiny v jednom směru. Jedeme přes Kranj a centrum Lublaně do Postojné, kde navštěvujeme tamní „jamu“. Kam se hrabou všechny české jeskyně dohromady! Takovou bohatost a různorodost krápníků jsme zatím nikde na světě neviděli. Velká část cesty v podzemí se navíc jede vláčkem, což se bude líbit dětem.
Z Postojné už je to jen pár desítek kilometrů do italského přístavu Terst. Kodrcáme se po vedlejších silnicích, takže nakonec cestu i se zajížďkami dlouhou přesně 700 km jedeme čistého času deset hodin. Ve tři odpoledne se konečně koupeme v teplém a voňavém Jadranu. Pobřeží severozápadně od Terstu je jedna velká pláž a v sobotu nám dá hodně práce najít volné místo na zaparkování. Moře tu není tak čisté jako třeba v chorvatské Dalmácii, ale zase je do něj lepší přístup. Za valem z kamení nohy našlápnou písečné dno, nejsou tu ježci.
Po třech hodinách cachtání a opalování pokračujeme severozápadním směrem. Asi dvacet kilometrů od Terstu je Sistiana s velkým a perfektně vybaveným kempem Village Mare Pineta Baia. V areálu většinou zakrytém stromy nechybí velký bazén, obchod nebo restaurace. Většina ubytování je tady v chatičkách, mobilhomech a natrvalo postavených stanech, ale najde se i plac pro auto a stan. Dva dospělí platí koncem srpna, kdy už tu zdaleka není největší sezóna, 23 eur. V září se ceny dále snižují.
Kemp leží na útesech nad přírodní rezervací u moře, kde je krásné koupání. Z kempu tam jezdí zdarma vláček, my preferujeme kolo, dvoukilometrová cesta dolů trvá mžik. Ani po krásném západu slunce teplota příliš neklesá, koncem srpna se i v noci pohybovala kolem dvaceti stupňů.
Nedělní dopoledne si ještě užíváme v moři, a pak se vydáváme nazpět. Volíme západnější cestu přes Gorizii a dále skrz Triglavský národní park do Kranjske Gory. Jestli se bylo v rakouských Alpách na co dívat, tak tady je zážitek ještě o řád silnější, umocněný i tím, že dlouho kopírujeme nádhernou řeku Soču, oblíbený cíl vodáků.
Jestli jsme ale varovali před zatáčkami kolem Loiblpassu, tak průjezd přes průsmyk Vršič kolem Triglavu je totální masakr. Skoro padesát značených serpentin, uzounká silnice – špatně od žaludku se tentokrát dělá i mně za volantem. Jenže kdekoli zastavíte a vystoupíte, připadáte si jako v pohádce. Poslední koupání absolvujeme v ledových jezírkách na kraji Kranjske Gory.
Do Rakouska vjíždíme opět bez zdržení přes Wurzenpass, před Villachem najíždíme na dálnici A2 a u Klagenfurtu se napojujeme na stejnou cestu, jakou jsme v pátek přijeli. Přestože sledujeme dvě různé navigace pracující s aktuální hustotou provozu, stejně hodinu uvízneme v pasti u zúžení na dálnici A9 před St. Pankrazem.
Do Prahy přijíždíme v neděli před půlnocí s číslem 1400 na ukazateli ujetých kilometrů a takovým kvantem zážitků, jako bychom byli na dvoutýdenní dovolené. Přitom jsme absolvovali prodloužený víkend, který nás stál i s náklady na naftu tři a půl tisíce korun. Výlet doporučujeme nejen automobilistům, ale také motorkářům. Zejména v Alpách si užijí spoustu parádních zatáček na většinou kvalitním asfaltu.
