Z výsledků průzkumu Život během pandemie, který ve spolupráci s Člověkem v tísni provedl tým pod vedením sociologa Daniela Prokopa, vyplývá, že pouze podle čtyřiceti procent rodičů učitelé aktivně komunikují se svými žáky a prostřednictvím telefonu nebo chatu s nimi konzultují zadání domácí práce. Jelikož se postupy při distanční výuce u jednotlivých škol a učitelů výrazně liší, hrozí nebezpečí, že toto období ještě více prohloubí vzdělávací nerovnosti mezi školami i žáky.

Podle Daniela Prokopa data ukazují, že rodiče nebo další členové domácnosti se s dětmi učí v průměru 2,5 hodiny denně. Výrazně více se rodiče učí s dětmi na prvním stupni. V rámci druhých stupňů a středních škol tráví s distanční výukou svých dětí více času rodiče bez maturity. „To může mimo jiné naznačovat, že pro některé z nich je těžší asistovat dítěti s úkoly,“ upozorňuje Prokop.

Jak dlouho se učí rodič s dítětemAutor: PAQ Research

Česká školní inspekce udělala průzkum na několika tisících základních a středních škol a zajímala se, jak jsou žáci zapojeni do vzdělávání na dálku. Mimo jiné zjistila, že přibližně v tisícovce škol třetina žáků s učiteli on-line nekomunikuje a zhruba ve sto školách není do on-line distančního vzdělávání vůbec zapojena více než polovina žáků.

Hlavní příčinou nekomunikace žáků je buď absence počítačového vybavení, nebo nedostatečné připojení k internetu. Významným faktorem pak je také nízká motivace některých žáků ke vzdělávání nebo nižší podpora ze strany jejich rodičů, kteří samozřejmě musí řešit i řadu jiných pracovních či osobních záležitostí. Nejsložitější situace je v tomto směru v regionech s nízkým socioekonomickým statusem a zejména ve vyloučených lokalitách.

Důvody nekomunikace žáků během distančního vzděláváníAutor: Česká školní inspekce

Všechny žáky s on-line připojením má přibližně 30 procent základních a 60 procent středních škol. Ve zbývajících školách se podle zjištění školní inspekce nicméně daří všechny žáky zapojit v 90 procentech těchto škol, častěji na druhých stupních základních škol než na školách středních.

Náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys upozorňuje, že socioekonomické faktory mají na vzdělávání výrazný dopad i za běžného režimu ve školách. Ale pakliže se výuka realizuje na dálku z domova, je přístup rodiny ke vzdělávání dětí naprosto stěžejní proměnnou. „O to více pak záleží na tom, jak škola k takovému vzdělávání přistupuje, jakým způsobem reflektuje socioekonomické charakteristiky rodin svých žáků a jakými cestami se snaží vliv případného nízkého socioekonomického statusu rodiny korigovat,“ dodává.

Toto hledisko je potřeba podle jeho slov zohledňovat také při stanovování forem a obsahu distančního učení i v rámci hodnocení žáků. „Z pohledu České školní inspekce by závěrečné hodnocení žáků na konci druhého pololetí mělo zohledňovat pouze jejich výsledky z doby, kdy probíhala standardní výuka, případně s promítnutím zhodnocení jejich snahy o pravidelnou práci v režimu výuky na dálku. Ovšem s respektem k podmínkám, které pro vzdělávání na dálku tito žáci měli,“ říká Andrys.

Pomalejším školáků „ujíždí vlak“

„Doučujeme v rodině, kde chlapec chodí do první třídy, matka se s námi intenzivně snaží komunikovat, ale mají omezený přístup k mobilu - jeden na celou rodinu, často se nedovoláme ani my. Rodina nás pak prozvání zpět, mají totiž omezená data,“ vypráví Zuzana Ramajzlová, vedoucí vzdělávacích služeb v organizaci Člověk v tísni.

Zuzana RamajzlováAutor: Člověk v tísni

Prvňák dostával zadávané úkoly ze školy přes program Microsoft Teams, kam se ale rodina i přes několik pokusů neuměla přihlásit. „Volali jsme několikrát panu učiteli, ale ten říkal, že nikdo jiný si nestěžoval. Jenže pak mu to nedalo a obvolal všechny rodiny všech dětí. Zjistilo se, že přes polovinu rodin nebylo přihlášeno, vůbec nevěděli, že tam mají úkoly, nebo se neuměli dostat dovnitř,“ pokračuje Ramajzlová.

Učitel proto zavedl nový systém – e-mailovou skupinu s adresami rodičů. Jenže maminka zmiňovaného prvňáka e-mailový účet nemá, tak se úkoly posílají její známé a doučujícímu z Člověka v tísni. „Doučování probíhá občas přes videohovor, nicméně zůstává stále velký objem učiva, který je pro rodinu velmi náročný,“ popisuje vedoucí vzdělávacích služeb.

Člověk v tísni doučuje i páťačku z rodiny, která má k dispozici připojení k internetu přes matčin mobil. „Na tomto mobilu se dostane k úkolům, ví, co má dělat, ale nejde jí vypracované věci on-line odeslat, všechno tudíž píše ručně. Nemůže se také připojit k on-line třídní výuce. Zatím to takhle nějak zvládají v omezeném režimu, škola jim vychází dost vstříc, ale potřebovala by počítač nebo lepší telefon, aby mohla stíhat tempo ostatních spolužáků,“ líčí Zuzana Ramajzlová.

Podobných příběhů existuje hodně. Tolik, že se odborníci na vzdělávání a na sociální oblast obávají, že se během nouzového stavu kvůli koronavirové epidemii ještě prohloubí již tak dost velké vzdělanostní rozdíly mezi jednotlivými kraji, školami i žáky. A že v Česku mimořádně vysoká závislost výsledků vzdělávání na rodinném zázemí ještě poroste. Žáci ze sociálně slabších rodin měli problém stíhat i normální výuku ve škole, nyní jim „ujel vlak“. Do mašiny, která vyžaduje domácí samostudium za pomoci rodičů a rozličné on-line nástroje a softwarové i hardwarové vybavení, zkrátka nedokázali naskočit.

Podle odhadů Nadace OSF (Open Society Foundations) až 4000 dětí nemá připojení k internetu a nejsou schopny on-line vzdělávání. „Tyto děti nejsou připojené ani na mobilu. A další tisíce pak máme různě na ubytovnách a v domácnostech, kde sice nějaké připojení mají, ale děti nejsou v pravidelném kontaktu se školou a nemají nikoho, kdo by se s nimi učil,“ říká programová manažerka Nadace OSF Lucie Plešková. Jejich počet nejsou schopni odhadnout, nyní však má provádět podrobný výzkum Česká školní inspekce.

„Pracujeme s dětmi ze sociálně znevýhodněného prostředí, kterým jsme pomáhali i před koronavirovou krizí. Ta přinesla distanční výuku a prohloubila v řadě případů problémy, které rodina a děti se vzděláváním mají,“ potvrzuje Ramajzlová.

Úkoly ve schránce nebo na dveřích školy

Tím, jak každá škola přistoupila k on-line výuce po svém, jsou i problémy jejich žáků různé. Některé rodiny a děti se ocitly zcela off-line, nemají přístup k internetu ani počítač nebo chytrý mobil. Je pracovníci Člověka v tísni podporují přes telefon, snaží se zprostředkovat učivo mezi školou a dítětem, tedy vytisknout, přinést do schránky a pak přes telefon probrat. Další rodiny mají omezený přístup k internetu a děti mohou něco zvládnout na chytrém telefonu. Tam zase pomáhají v komunikaci se školou a k doučování využívají aplikace jako WhatsApp, Messenger nebo Facebook pro on-line doučování.

Jak školy řeší výuku žáků offlineAutor: Česká školní inspekce

„Pokud těmto dětem škola nebo někdo jiný nepomůže, tak to nemohou zvládnout. Nejde jen o technickou stránku věci, určitě lze nalézt způsoby, jak děti podpořit právě třeba po telefonu nebo domluvit jiný způsob předávání úkolů než ve školních aplikacích nebo po e-mailech. Důležité je, aby s dětmi byla škola v pravidelném kontaktu a aby měly podporu,“ upozorňuje Zuzana Ramajzlová.

Ze svých zkušeností z terénu pak Člověk v tísni sestavil doporučení pro učitele a školy, jak vést výuku v nouzovém stavu s ohledem na sociálně znevýhodněné děti. Upozorňuje, že ne všechny děti a rodiny mají internetové připojení, nemohou tudíž ani komunikovat, natož přebírat úkoly, či se dokonce účastnit vyučování ve virtuálních třídách a ocitají se v izolaci. Potřebovaly by pravidelný telefonický kontakt a dohodu s učiteli na zadávání a plnění úkolů.

Organizace nabízí hned několik řešení, od vylepení úkolů na vchod školy přes předávání učiva v pravidelných dnech v týdnu v obálce, vhození materiálů k výuce do schránky po komunikaci přes telefon či propojení se spolupracující neziskovou organizací nebo sociální službou, která s rodinou spolupracuje.

K tomu je potřeba mít na paměti, že u dětí, které nemají adekvátní domácí podporu, jsou učitelé jediní, kdo jim může látku vysvětlit. Měli by tedy se svými žáky komunikovat telefonicky spíše častěji a po kratší dobu, aby se dokázali soustředit. Minimem by měl být telefonní kontakt jednou týdně, aby žák a jeho rodina neztratili kontakt se školou a učebním rytmem. K větší podpoře může škola využít dobrovolníků z řad studentů pedagogických fakult nebo z neziskových organizací.

Organizace také nabádá učitele, aby si ověřili, zda e-maily a informace ze školy se k rodině a dítěti dostaly. Děti navíc nemusí mít doma vůbec žádnou podporu s vypracováním úkolů. Takže pokud žák neodevzdává úkoly nebo nekomunikuje, měl by učitel do rodiny včas zavolat. A to se zdaleka netýká jen sociálně znevýhodněných rodin.

„Manžel je celý den v práci, já mám home office, ale nemám také zrovna moc času detailně kontrolovat našim třem dětem všechna zadání, co na ně škola chrlí. Takže mě celkem překvapilo, když mi češtinářka volala, že už tři týdny s žáky pracuje na dálku a můj syn se jí ještě ani jednou neozval. Zjistili jsme, že ona jediná zadává úkoly do nějaké jiné aplikace než ostatní učitelé. A při bližším zkoumání vyšlo najevo, že o tom neví asi dalších sedm nebo osm žáků,“ vypráví manažerka Martina. „Učitelka se zdála značně nazlobená, mě by ale spíš zajímalo, co dělala ty tři týdny, že tyhle žáky nepostrádala,“ diví se.

„V tomto případě odpadá překážka technického vybavení, ale zůstává absence domácí podpory. Platí tedy to samé jako u předešlých skupin, děti potřebují vše vysvětlit tak, aby to pochopily, a potřebují pravidelný kontakt se školou a pedagogem, který od nich jakkoli získává zpětnou vazbu,“ upozorňují odborníci z Člověka v tísni, že vypadnutí ze systému hrozí i dětem z běžných rodin, kde jsou však rodiče pracovně vytíženi. A právě učitel je podle nich ten, kdo by se měl starat o vysvětlení učiva i o pravidelný kontakt a zpětnou vazbu.

Terénní pracovníci se setkávají i s dalšími problémy. Třeba že děti nemají na čem vytisknout zaslané materiály, a tudíž je nemohou vyplnit, dostávají velké množství on-line materiálů, které vyžadují práci na počítači a mobilní telefon na ně nestačí. Učitelé často pouze naposílají úkoly včetně složité nové látky, kterou dítěti nemá kdo vysvětlit. Navíc si nijak neověřují zpětnou vazbu. Ani pedagogové jedné třídy nepoužívají stejný systém komunikace, což způsobuje další zmatky. Potíže nastávají i kvůli velkému objemu zadaného učiva, které nelze stihnout, natož řádně pochopit. Zvláště u žáků druhého stupně a středoškoláků, kteří mají více učitelů, se ukazuje, že se sborovny příliš často nekoordinují a naloží jedné třídě hodně učiva a on-line úkolů či testů ve všech předmětech.

Kolik žáků komunikuje onlineAutor: Česká školní inspekce

Dořešené nejsou ani situace, kdy mají děti učebnice a sešity ve škole a nemohou si pro ně nyní dojít. A málokdo řeší jedince s těžkými poruchami učení, kteří ve třídě měli k ruce osobního asistenta. Na jejich doučování by bylo možné využít dobrovolníky či neziskovky, ale o těchto jedincích by jim měly dát vědět školy. Žáci také často nemají nejmenší ponětí o tom, co se bude dít za týden, za dva, natož na co se mají připravit po návratu do školy. Všechny tyto faktory ovlivňují zejména děti ze sociálně slabších rodin, které nemají oporu v rodičích a problémy se školou měly již před tímto velmi komplikovaným obdobím.

Tři děti se dělí o jeden mobil

Podobné zkušenosti jako Člověk v tísni mají i jiné organizace, například IQ Roma Servis, brněnská neziskovka, která usiluje o společenské uplatnění Romů na jižní Moravě. Vedoucí vzdělávacího programu Gendalos Kristýna Studená potvrzuje, že největší problémy mají ti jejich klienti, jejichž situace je komplikovaná i za běžného stavu.

„Kromě toho, že mají často nevyhovující zázemí doma, tedy malý byt a více sourozenců, tak jim chybí i elektronika či připojení k internetu, což je pro současnou distanční výuku nezbytné. Školy tyto rodiny často nekontaktují, rodiče nemají přístup do elektronické žákovské knížky ani k učebním materiálům, domácí příprava je tak jen velice omezená,“ popisuje.

Rodiče navíc často nedokážou být svým dětem pro domácí výuku oporou, nemají potřebné znalosti a dovednosti, takže dětem nemá kdo látku vysvětlit. „Obáváme se, že tato situace vytvoří další propad v jejich znalostech a způsobí tak řadě dětí problém zejména při přechodech mezi vzdělávacími stupni,“ varuje Studená a popisuje situaci rodiny, kde se tři sourozenci dělí o jediný mobilní telefon a jeden počítač, přičemž nejstarší z nich se připravuje na maturitu a přijímací zkoušky na vysokou školu.

IQ Roma ServisAutor: Archiv IQ Roma Servis

„Jeho sestra chodí do sedmé třídy, bratr je v prváku na střední škole. Mají velké množství látky, kterou musí zvládnout, takže se o jeden počítač v rodině dělí komplikovaně. Navíc nemají dostatek prostoru doma, takže maturant nemá klid na učení a je z toho velmi nervózní,“ líčí.

Členové IQ Roma Servisu sledují i nárůst problematických situací v rodinách - hádky, agresi a stres z dlouhodobého pobytu více lidí na malém prostoru, což má podle nich opět velmi negativní vliv na možnosti domácího studia.

„Snažíme se podporovat děti, studenty i rodiče v tom, aby situaci zvládali. Mladší děti doučujeme on-line my, pro studenty středních škol máme odborné doučovatele, kteří je on-line připravují na maturitu nebo pomáhají s náročnějším středoškolským učivem. Kromě toho jsme s dětmi i dospívajícími v pravidelném kontaktu, snažíme se si s nimi volat a monitorovat jejich situaci, zvládání studia i psychické rozpoložení,“ líčí Kristýna Studená.

Kristýna StudenáAutor: Archiv IQ Roma Servis

Jenže ani doučování neprobíhá u sociálně slabších rodin zrovna jednoduše. Například pracovnice Martina vypráví, jak se doučuje s dětmi, které musí chodit "chytat" wifi ven, zadání úkolů fotí na nekvalitní mobil, často jim vypadává signál a výuka je velice neefektivní a náročná, nicméně v současné situaci jde o jediný kontakt se školou.

Brněnská organizace se rovněž snaží o zprostředkování pomoci od individuálních dárců nejpotřebnějším. Jde zejména o tablety, starší nebo dočasně zapůjčené počítače, učebnice a jiné pomůcky potřebné pro výuku doma.

„Byli bychom vděční, kdyby se instituce – obce, školy, OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí), úřady práce a další instituce zapojily do pomoci rodinám, které nemají takové zázemí, aby dlouhodobě vedly domácí výuku. Aby důsledně monitorovaly situaci, byly v kontaktu s rodinami bez připojení a v případech, kde rodiny nemají potřebné podmínky a vybavení, pomohly s řešením, individuálním či systémovým,“ přeje si vedoucí vzdělávacího programu Gendalos ve společnosti IQ Roma Servis.

Amalthea je nestátní nezisková organizace působící v Pardubickém kraji. Poskytuje sociální, vzdělávací a terapeutické služby rodinám s dětmi a zajišťuje výkon sociálně-právní ochrany dětí. Snaží se předcházet umísťování dětí mimo jejich vlastní rodinu a doprovází náhradní rodiny. „Lze říci, že rodiny, které jsou naší cílovou skupinou, domácí výuku dětí nejsou schopny zvládat. Na jejich straně existuje velké množství překážek,“ potvrzuje i zdejší sociální pracovnice Jana Peřinová.

A opět zmiňuje nedostatečné technické zázemí, kdy v domácnostech chybí počítače, notebooky, wi-fi či tiskárny. Rodiče navíc nemají dostatek dovedností na to, aby děti vedli ke vzdělávání, aby jim něco vysvětlili nebo aby je z něčeho vyzkoušeli. A často bývá v rodinách více dětí.

„Bohužel některé školy ‚komunikují‘ pouze tak, že úkoly vyvěsí na webu a k tomu dají pokyny, například: ‚toto si vytiskněte a vyplňte a poté mi zašlete e-mailem‘. Jelikož toto nyní děláme za rodiče my, víme, jak je mnohdy obtížné se v zadáních vyznat. Jsou rozdíly i v rámci jedné školy mezi pedagogy. Někdo zadává na týden, někdo na tři dny. Úkolů je hodně, a to i na prvním stupni – nejen matematika a český jazyk, ale i prvouka, přírodověda, vlastivěda, angličtina,“ vypočítává Jana Peřinová.

Rodinám, které mají na starosti, materiály většinou tisknou a nosí jim je osobně, vše pak konzultují po telefonu. „Doučujeme, jak se dá, i přes WhatsApp či Skype. Přesto vnímáme, že učiva je hodně a rodina nemá kapacitu často v malém bytě o více lidech domácí vzdělávání zajistit,“ shrnuje sociální pracovnice z neziskovky Amalthea. Dodává ale, že se přece jen najdou výjimky, tedy školy, které na rodiny bez technického vybavení a dostatečného zázemí myslí a snaží se jim přizpůsobit.

Shání se přebytečný počítač

Velkým problémem zůstává nedostatek výpočetní techniky v domácnostech. To se svou akcí snažila vylepšit firma Mironet, jeden z největších českých prodejců elektroniky, a rozhodla se sama zajistit tisíc počítačů dětem rodin v nouzi pro jejich domácí studium a další vybírá od dobrovolníků, kterým přebytečná technika leží doma. Tu pak vyčistí, opraví a přeinstaluje. Jejich akce má však háček.

„Je to určitě velmi chvályhodná nabídka, ale kromě poplatku 320 korun měsíčně Mironet požaduje na počátku jistinu 5000 korun za zapůjčení notebooku a to není vůbec reálné pro rodiny ze sociálně znevýhodněného prostředí, se kterými pracujeme. Jistina se sice vrací, ale právě pro mnohé rodiny, které výpočetní techniku nemají, je 5000 korun opravdu astronomická částka,“ upozorňuje Zuzana Ramajzlová z Člověka v tísni.

Stejného názoru je i Tereza Vohryzková, která proto rozjela svou vlastní akci, když si četla na facebookových stránkách Klub svobodných matek o těžkostech maminek samoživitelek při současné výuce z domova. Hlavně tedy o tom, že nemají počítač navíc, na němž by mohlo pracovat dítě, nemají tiskárnu, kde by vytiskly materiály, a nemají ani peníze na zapůjčení počítače.

Ve své tabulce měla asi šedesát maminek. Podařilo se jí sehnat formou individuálních darů techniku asi pro čtyřicet z nich. Ozývají se jí lidé, kteří mají nějakou nepoužívanou techniku, ona je propojí s konkrétní maminkou a dohodnou se na předání. „Daří se to dobře, ke spoustě maminek se to už dostalo a byly hrozně šťastné, ale už jsem musela pozastavit příjem žádostí, protože to kapacitně nestíhám. Dělám na tom tři týdny nonstop, mám malé dítě, takže už bych to chtěla uzavřít a dořešit maminky, které mám na seznamu.“

Nejde jen o vybavení hardwarem, ale i o instalaci techniky a potřebných programů a aplikací. I s tím si Tereza poradila. „Ozvali se mi takoví dva sympatičtí chlápkové ajťáci, kteří mi řekli, že budou na telefonu jako pomocníci. Takže už několika maminkám nainstalovali vše potřebné na dálku,“ popisuje.

Další iniciativou, která se snaží české rodiny dovybavit potřebnou technikou k domácímu studiu, je skupina Česko.Digital a jejich projekt Učíme online. Popisují sami sebe jako „komunitu špičkových vývojářů, designérů a produkťáků, kteří chtějí ve svém volném čase pomáhat státu i nestátním organizacím a dělat tak Česko lepším místem k životu“. Pomáhají školám zprovozňovat on-line výuku, komunikují se stovkami učitelů a získávají řadu dalších podnětů, jak projekt rozvíjet. „Uvědomili jsme si tak, kolik je v Česku rodin, které nemají potřebné vybavení, a jejich děti se tak nemohou on-line výuky účastnit. Rozhodli jsme se proto uspořádat sbírku,“ popisuje Eva Pavlíková, koordinátorka projektu z Česko.Digital.

Do první vlny sbírky se zapojilo 25 firem, které počítače a příslušenství věnovaly jako dar, tedy ne formou pouhé zápůjčky. „Chceme pomáhat dlouhodobě, proto jako jedinou formu podpory přijímáme dar. Zápůjčka pomůže rodinám krátkodobě, po uklidnění aktuální situace, ale rodina bude muset situaci opět řešit. Tomu se chceme vyhnout,“ říká Pavlíková.

Za necelých deset dní se jim podařilo získat 175 notebooků, 34 stolních počítačů a další příslušenství, které ve spolupráci s Člověkem v tísni, Nadací OSF, týmem z Eduzměny a dalšími organizacemi rozváží do jednotlivých rodin.

„Je jiná situace, musíme i jinak učit“

Město Trmice leží pět kilometrů od Ústí nad Labem a je známé jako jedna z vyloučených lokalit Ústecka, spojených s rizikovým chováním, užíváním návykových látek, narušováním veřejného pořádku, špatným stavem nemovitostí a s jejich skupováním spekulanty, kteří pak využívají situace sociálně slabých obyvatel a pronajímají jim byty za vysoké ceny. Podle údajů ústeckého magistrátu je zde přes 40 procent obyvatel starších patnácti let v exekucích, každý devátý je tu nezaměstnaný. K negativním jevům patří i záškoláctví.

Jenže právě Základní škola Trmice je tu považována za malý zázrak. Její ředitelce Marii Gottfriedové se totiž podařilo skrze pečlivou a trpělivou komunikaci s problémovými rodinami získat si jejich důvěru i přijetí pochopení, proč je vzdělávání důležité.

Teď ředitelka řeší nový problém – distanční výuku, která je závislá na domácím samostudiu a na použití moderních technologií a aplikací. „V případě žáků či rodičů, kteří nezachytili domácí vzdělávání, se v první řadě snažíme zjistit příčiny, proč tento stav nastal. Zda se jedná o lidský faktor, tedy zda na straně rodiny chybí podpora a iniciativa, jde o pohodlnost nebo došlo k přepnutí do tzv. prázdninového režimu. Anebo zda jde o překážky technického rázu, tedy o nedostatečné podmínky pro on-line spojení se školou,“ říká Marie Gottfriedová.

Kdo nereaguje na školní komunikační systém nebo e-mail, tomu telefonují, a když ani to nepomůže, následuje osobní návštěva doma. Podle následných zjištění pak volí vhodnou strategii, jak postupovat dál.

Trmická základní škola se snaží dbát na přiměřenost obsahu i frekvenci domácí práce tak, aby žáky a rodiče nezahltila. Pamatují také na instruktážní materiály pro rodiče, aby věděli, jak s dětmi konkrétní úkoly plnit, na co dát pozor a jak jim efektivně pomáhat. Nabízejí i osobní kontakt zprostředkovaný asistentem pedagoga nebo učitelem. Jde o krátké osobní setkání, kde dotyčný předá výukové materiály rodinám a domluví další komunikaci se školou. Uvažují i o možnosti zapůjčit tablety některým dětem a rodinám. Dbají na diferenciaci domácí práce a její přizpůsobení možnostem konkrétních dětí.

„Zároveň se snažíme domácí práci koncipovat tak, aby cílila na rozvoj životních kompetencí a dovedností žáků, aby měla souvislost s jejich životem a dokázala efektivně využít stávajících podmínek. Tedy například vaření s maminkou, natírání plotu s tatínkem, rodinná vycházka a pozorování v přírodě – to všechno může být skvělým výukovým materiálem, který je dostupný všem. Dle mého mínění totiž není správné koncipovat domácí výuku žáků ve stejném stylu, jako by žáci chodili do školy. Vzdělávání nyní probíhá v mimořádných podmínkách a my, pedagogové, musíme hledat mimořádné, tedy jiné a nové formy výuky,“ myslí si ředitelka Marie Gottfriedová.

Podle ní je důležité, aby si pedagogové počínali kreativně a neustále si kladli otázky: S jakými dětmi pracuji? Na jaké děti cílím? Jak domácí práci uzpůsobit novým podmínkám? Jak docílit toho, aby domácí práce dávala smysl? „Nesmíme se bát vykročit ze zajetých stereotypů. Samozřejmě že budeme tápat, budeme se sami muset hodně učit, budeme si muset ‚přeformátovat‘ naše pedagogické myšlení, budeme chybovat. Ale je třeba začít a hlavně – pořád přemýšlet o smyslu,“ dodává.

Podle ní může mít současná situace na vzdělávání v českých školách velmi pozitivní dopady. Lépe než za běžného provozu škol totiž nyní pedagogové mohou vidět, co je podstatou vzdělávání. „Zda v našich školách má jít primárně o znalosti a poznatky, nebo spíše o dovednosti a kompetence, díky kterým si budeme vědět rady. Lépe také můžeme za současné situace vnímat, v čem tkví podstata práce učitele – je to ten, kdo servíruje poznatky, zadává úkoly a jejich zvládnutí ověřuje a hodnotí, nebo je to ten, kdo žáka doprovází, citlivě reaguje na jeho potřeby a možnosti, ale také na všechny změny, které přicházejí, a umí flexibilně volit odpovídající postupy.“

Spokojenost rodičů se současnou výukouAutor: PAQ Research

Jak se několikaměsíční distanční výuka promítne do úrovně vzdělávání, si netroufá odhadovat. Záležet bude podle ní opět na učitelích, jestli budou mít po otevření škol tendenci vést závod s časem a stůj co stůj dohnat všechno, co bylo zameškáno, nebo zda vsadí na jinou kartu, zrevidují své tematické plány, ponechají v nich to podstatné a nosné a to budou efektivně rozvíjet.

„Již teď je třeba přemýšlet o tom, jakou podporu poskytne škola, ale třeba i jiné instituce, dětem, které se v době uzavření školy nemohly opřít o podnětné rodinné zázemí. Co uděláme pro to, aby tyto děti srovnaly krok a nynější výluka nebyla příčinou jejich budoucího školního selhávání a neúspěchu. Již teď je třeba přemýšlet o tom, jakou formou podpořit školy, aby péči o tyto děti zvládly a nerezignovaly. To všechno jsou důležité náměty k zamyšlení, které mohou ve výsledku celý náš vzdělávací systém nesmírně obohatit a posunout dál,“ uzavírá Marie Gottfriedová.

Marie GottfriedováAutor: Aktuálně.cz

Podle programové manažerky Nadace OSF Lucie Pleškové se praktiky škol velmi liší. Existují školy, které se s off-line rodinami za celou dobu nespojily, ale jsou také ty, které hází materiály dětem do schránky nebo svým žákům umožňují podle rozpisu a za dodržení hygienických podmínek a všech nařízení vypracovat si učivo ve školní IT učebně.

Paradoxně podle zpráv z terénu se zdá být situace lepší ve školách, kam dochází hodně žáků ze sociálně slabých rodin, popřípadě v těch, které sídlí přímo v sociálně vyloučené lokalitě. „Tady na to jsou připraveni a nějak to řeší. Horší je to tam, kde děti ze sociálně znevýhodněného prostředí docházejí do běžných škol, které na jejich situaci neberou ohled. Hrozí, že se s takovými žáky učitel vůbec nespojí a nezjistí, že jsou úplně mimo,“ upozorňuje.

Lucie PleškováAutor: Lenka Marečková

Nejúčinnější je podle ní koordinovat pomoc přes školy, které by měly mít přehled o „off-line dětech“, popřípadě přes neziskové organizace, které děti ze sociálně slabších rodin doučují. Ministerstvo školství by podle ní mělo poskytnout metodickou podporu školám, jak situaci řešit. Upozorňuje ale také na to, že se zdaleka nejedná jen o žáky z obtížných poměrů. „Tenhle problém se týká i matek samoživitelek nebo rodin s více dětmi či pěstounských rodin, které potřebují více počítačů, aby se děti mohly připojit. Žákům z normálních rodin, kteří jen momentálně nestíhají on-line výuku, se však zpožděná podaří brzy dohnat, ale dětem ze sociálně slabých rodin jen ještě rychleji ujíždí vlak,“ říká Lucie Plešková.