Ředitelka Mánesovky Markéta Adamcová je skromná. Tvrdí, že v její škole nic zvláštního nedělají, pouze se snaží naplňovat českou vzdělávací strategii. Třeba takzvané rozvíjení klíčových kompetencí, které žák potřebuje pro osobní růst a své uplatnění ve společnosti.

Pod zmíněnými kompetencemi si můžeme představit způsobilost potřebnou ve všech předmětech, ale také v životě: třeba umět se učit, pracovat s informacemi, řešit problémy, umět spolupracovat, navzájem si porozumět, zajímat se o dění kolem sebe, učit se zodpovědnosti.

Přestože reforma vzdělávání zavedla klíčové kompetence už roku 2005, jsou ve školách dodnes vnímány spíš jako neotřelá inovace.„Většina učitelů i rodičů se ve výuce stále soustředí především na učivo, které je často pomíjivé, zapomíná se. Kompetence jsou mnohem trvalejší a dokážeme je, jsme-li jimi vybaveni, používat spontánně a ihned,“ upozorňuje programový ředitel vzdělávací společnosti EDUin Miroslav Hřebecký.

Ve škole Mánesova považují za důležité neučit žáky poznatky izolovaně, ale v propojených tematických celcích. Slučují tu naukové předměty a zvlášť nechávají jen matematiku, češtinu a jazyky.

Markéta Adamcová, ředitelka Školy Mánesova

„Vyžaduje to od nás mnohem více plánování a kombinatoriky, ale děti mohou jít do větší hloubky, jejich znalosti pak nejsou oddělené, učí se kriticky myslet, výuka je zábavná a mnohem méně odtržená od života, než kdybychom předměty vyučovali každý zvlášť,“ líčí paní ředitelka.

Již prvňáci si v Mánesovce osvojují základy projektového řízení. Projekty realizované v týmech jim nabízejí příležitost měnit svět kolem sebe. Výuka v projektech obsahuje velkou míru svobody, ale také odpovědnosti, navíc rozvíjí přirozenou spolupráci i vrstevnické učení, založené na tom, že rychlejší žáci občas přebírají roli učitele a vysvětlují látku.

„Hned od první třídy učí v Mánesovce děti pracovat s jejich vlastními přednostmi i nedostatky, aby uměly poznat, kde mají rezervy a v čem se potřebují zdokonalit. S případnými požadavky na zdokonalení nebo na lepší pochopení látky se děti obrací na své učitele,“ pochvaluje si maminka prvňáčka a třeťačky Jitka Dočkalová.

Specialitou Mánesovky je „můj den“, předmět věnovaný osobnímu rozvoji žáků. Ředitelka Adamcová popisuje, že děti buď přicházejí s vlastními nápady, v jakých dovednostech by se chtěly zlepšit, a společně pak s učiteli hledají aktivity, kterými toho dosáhnout. Popřípadě jim škola nabízí různě zaměřené minikurzy, kde mohou v menší skupince pracovat na nějaké dovednosti – třeba se naučit učit, lépe pracovat s informacemi, zdokonalit se v soustředění, v plánování práce, ale třeba také v relaxačních technikách.

„Dcera chodí do třetí třídy a na můj den se moc těší, říká, že se dozví spoustu zajímavostí,“ vypráví Jitka Dočkalová. Jako rodiči se jí líbí, že si děti musí umět stanovit cíl, říct si, jaký pro něj bude znamenat přínos a co bude výstupem. „O svém postupu si žáci dělají záznamy. Po ukončení projektu ostatním dětem představí závěry, k nimž dospěli. Rozšiřuje to jejich obzory a zároveň mají možnost se o své nadšení či pokroky podělit,“ doplňuje.

Sokolovská škola není na podobné inovace sama. Spolupracuje se vzdělávací organizací Škola Můj Projekt, s níž je i personálně propojena. Ta doprovází pedagogy na cestě k inovativní výuce a poskytuje jim k tomu své podklady a mentory. Také umí měřit pokrok – žáků, pedagogů i celé školy.

Najít si pokrok na mapě

Aby sokolovští žáci, učitelé i rodiče věděli, jak se dítě zlepšilo v klíčových kompetencích, pracují s takzvanými mapami učebního pokroku, které vyvinuli odborníci ze Školy Můj Projekt. Nejvíce je používají právě v hodinách můj den, ale mapa se dá využít také v jakýchkoliv předmětech. Děti si najdou danou kompetenci na této „myšlenkové mapě“ v podobě propojených bublin, v nichž jsou popsána stádia zdokonalování v této kompetenci. Vidí tak, odkud kam mají dojít, a mohu zde rovněž sledovat svůj posun.

Mapa učebního pokroku

Když si třeba na mapě učebního pokroku najdou klíčovou kompetenci „práce s informacemi“, zjistí, že obsahuje několik vláken: nejen získávání informací, ale také jejich zpracování, posouzení jejich kvality a pravdivosti, zaznamenání a předání informací a rovněž bezpečnost práce s nimi. Každé z těchto vláken pak obsahuje několik kroků. Například vlákno se schopností předávat informace obsahuje kroky „dokážu předávat informace vhodným způsobem“, „předávám informace srozumitelně s pochopením obsahu“ a „používám různé způsoby prezentace a předávání informací“.

Díky vláknům a na nich vyznačených krocích si podle zástupkyně ředitelky Mánesovky, Elišky Masák Bínové, děti uvědomují, co všechno daná kompetence obnáší. „Když se třeba řekne kompetence k řešení problémů, může to vypadat jednoduše, ale na mapě žáci vidí, do kolika různých vláken a dílčích schopností se tato kompetence rozpadá. Pro děti to znamená velkého pomocníka,“ vysvětluje.

Používání map pokroku si maminka zdejších žáků Jitka Dočkalová pochvaluje. Líbí se jí, že každý žák „jede“ v každém předmětu podle vlastního tempa. Podle ní takovéto individuální sledování pokroku dobře funguje, každé dítě využívá naplno svůj potenciál, a jak říká Jitka Dočkalová, „žene se dopředu“. Rodiče mají detailní přehled o posunu svého dítěte, navíc v každém předmětu dostávají jednou měsíčně slovní hodnocení. „V něm učitelé uvádí, v čem se žákovi dařilo a na čem je potřeba zapracovat, takže doma pak víme, na co dávat pozor,“ říká.

Nově mohou rodiny pracovat s mapami učebního pokroku on-line, což se nyní velmi hodí při výuce na dálku. Po přihlášení do systému dítě vidí vlastní mapu pokroku a může si rozklikávat jednotlivé vyznačené body na cestě k cíli. Objeví se mu kroky, které ho s pomocí učitele, který funguje jako průvodce, do cíle dovedou.

Jak popisuje Jitka Dočkalová, on-line mapu používají rodiče hlavně coby měsíční plán učiva. „Je tu stanoven cíl z daného předmětu, potřebné kompetence a důkazy o splnění učiva. Takže víme, co budou děti probírat a co by měly umět.“

Rovněž další vyprávění ředitelky Markéty Adamcové zní tak trochu jako sci-fi. Pedagogové spolu s dětmi plánují na měsíc dopředu, co budou dělat. Do plánu nezahrnují jen učivo, ale také jakým způsobem je k němu pedagogové dovedou a jaké kompetence přitom budou rozvíjet. Na začátku měsíce se s žáky baví o tom, zda jim plán vyhovuje, které jeho části se chtějí věnovat více, kterou upozadí a co by chtěli do plánu ještě doplnit. Pak už stačí jen zaujmout způsobem výuky a její obsah co nejvíce přiblížit reálnému světu.

Jelikož děti spolurozhodují o náplni vyučování, vezmou vzdělávací cíle za své. Odpadá tak problém s motivací či s tím, že by je to ve škole nebavilo. V tom, co dělají, vidí žáci smysl, a tudíž nepotřebují známky – ani k motivaci ani k měření. Na Mánesovce se hodnotí formativně: učitel podává žákovi a jeho rodičům každý měsíc slovní zpětnou vazbu, v níž podrobně popisuje, co dítě zvládlo a na čem je potřeba ještě zapracovat. Posun dítěte se posuzuje individuálně, učitel ho v hodnocení neporovnává se spolužáky.

„Obrovský benefit vidím v možnosti individualizace výuky každého žáka,“ podotýká šéf EDUinu Miroslav Hřebecký. Znamená to, že ve třídě pracuje každý žák svým tempem. „Právě to odlišuje špičkovou výuku od průměrné, kde nejčastěji učí pedagog frontálně všechny žáky stejně, byť každý z nich má jiné potřeby i odlišné dovednosti.“

Za velmi cenné na sokolovském přístupu považuje sebehodnocení žáka. Rozvoj této schopnosti je podle něj pro pracovní uplatnění i osobní spokojenost v životě nesmírně důležitý.

Změřte učitele mapou

Každý učitel v sokolovské škole Mánesova má povinnost pracovat s mentorem, který se stará o jeho profesní rozvoj a je mu oporou i rádcem. Musí také absolvovat povinné vzdělávací semináře. Během krátkých prázdnin na podzim či v pololetí se pak zdejší učitelský sbor kolektivně vzdělává nebo pracuje na vytyčených cílech. V létě společně absolvují letní školu.

Také pokrok pedagogů se dá měřit a znázornit, a to pomocí mapy profesního rozvoje, na níž je jasně vidět – obdobně jako na mapě učebního pokroku u dětí –, kde se daný učitel nachází, k čemu směřuje a přes jaké jednotlivé kroky to vede.

Experti ze společnosti Škola Můj Projekt chodí do hodin a dva na sobě nezávislí supervizoři napíšou, jak na tom který pedagog je ve sledovaných kritériích – v obsahu výuky, metodice, pedagogicko-psychologických, manažerských či sociálních schopnostech nebo třeba v práci s individuálními potřebami dětí.

„Mapu využívám pro svůj osobní rozvoj. Díky ní jsem si uvědomila spoustu dalších věcí, na kterých mohu ještě pracovat. Třeba že pedagogická činnost není jen o oborových nebo metodických znalostech, ale že člověk musí být i manažerem svého času a musí se rozvíjet i osobnostně, ne pouze pracovat na čistě pedagogických schopnostech,“ popisuje Eliška Masák Bínová.

Měření pokroku učitele a pokroku školy jsou podle Miroslava Hřebeckého z EDUinu nadstavby, které by se prý daly označit za nástroje budoucnosti. „Ve vzdělávací politice ostatně už několik let voláme po pedagogickém lídrovství ředitelů škol, po mentorské, koučovací a supervizní podpoře učitelů a škol,“ říká.

Pomoc s pedagogickým lídrovstvím a podporou učitelů se podle slov Miroslava Hřebeckého začíná konečně objevovat ve více formách a Škola Můj Projekt je jedním z příkladů. Podobné „nástroje“ uplatňuje například i společnost Scio, také ona nabízí mapy učebního pokroku, ovšem v jednotlivých předmětech a gramotnostech – tedy například čtenářské či finanční –, zatímco Škola Můj Projekt takto inovativně rozpracovává klíčové kompetence.

Víme, kde chceme být. A necháme si ukázat cestu

Se vzdělávací organizací Škola Můj Projekt spolupracují v Sokolově také na měření pokroku celé školy pomocí hloubkové analýzy kvality. Ke sledovaným kritériím patří realizace školního vzdělávacího plánu, forma hodnocení žáků, vztah školy k rodičům, klima školy, které určuje, jak přátelské a vstřícné prostředí v ní panuje, individuální přístup k žákům, plánování, způsob a hodnocení výuky, vztah mezi učiteli a žáky či profesní rozvoj učitelů.

Vedení školy se pak posuzuje třeba podle toho, zda má jasnou vizi, jak má škola vypadat, a nakolik se tu představu snaží naplňovat. Hodnotí se i týmová spolupráce či způsob rozhodování. Škály u jednotlivých témat ukazují, jak danou oblast hodnotí učitelé, jak ředitel, jeho zástupci a zřizovatel, jak externí posuzovatelé, kde by škola chtěla být, případně kde by na této škále být měla.

Pomocí rozhovorů, dotazníků, návštěv v hodinách nebo analýzy vybraných školních dokumentů vytváří Škola Můj Projekt takzvanou mapu kvality školy. Na závěr odborníci ze ŠMP přednesou doporučení, kam a jak se může škola rozvíjet. Podle Hřebeckého jde o vítanou podporu, která ale klade velké nároky na kvalifikovanost konzultantů v roli průvodců. Ti by vedle výborné pedagogické kvalifikace a zkušenosti měli mít i mentorský výcvik.

Mánesovce šetření z roku 2016 ukázalo, že se musí zlepšit spolupráce učitelů, jejich profesní rozvoj a individuální přístup k žákům. Děti by měly cítit větší zodpovědnost za své vzdělávání, naučit se svobodnějšímu rozhodování a škola by měla lépe spolupracovat s rodiči.

Po tomto hodnocení si Mánesovka na každý následující rok naplánovala, kterému z bodů se bude věnovat a jak danou oblast zlepší. „Za další tři roky jsme si objednali analýzu znovu, chtěli jsme získat certifikát kvality Škola Můj Projekt,“ líčí Markéta Adamcová. To znamená, že ve všech měřených kritériích musela Mánesovka dosáhnout aspoň osmdesáti procent úspěšnosti. Experti ze Školy Můj Projekt znovu pozorovali výuku, hovořili s pedagogy i s vedením a pečlivě studovali dokumentaci školy. Vznikla další analýza, která ukázala úspěšný posun na patřičné hodnoty ve všech sledovaných kritériích. Mánesovka se proto přejmenovala na Škola Můj Projekt Mánesova.

Slabinou takového měření kvality je ovšem podle Markéty Adamcové objektivita, neboť hodnotící škála je postavena na výrocích. „Potřebujeme pedagoga zařadit do určité kategorie. Ale kdo určí, do jaké škatulky patří? To je vždy značně subjektivní,“ vysvětluje.

Podle Školy Můj Projekt je při analýze škol důležité, kdo a proč si ji objednal. Když je spolupráce zřizovatele, vedení školy i učitelů dobrá, práce probíhá snáze. Čím napjatější však vztahy jsou, tím bývá šetření složitější.

Občas musí autoři analýzy přesvědčit školu, že je nemá vnímat jako kontrolu, ale jako službu – odbornou pomoc, která školu posune dál. Jejich práce na místě včetně návštěv ve třídách a pročítání zápisů z porad je přesto na začátku spíše jen trpěná. „To se mění při rozhovorech s učiteli, prezentaci nebo další spolupráci – prostě ve chvíli, kdy poznají, že všichni jsme učitelé s praxí, jejich problémy dobře známe a skutečně jim dokážeme pomoct,“ říká ředitelka Školy Můj Projekt Andrea Vedralová.

Služby této firmy jsou komerční, což může být limitující. Podle Vedralové ale šetření často hradí zřizovatel školy a ani pro ni samotnou není nedostupné. „Je otázka, zda raději investují do podrobné analýzy, jak na tom škola je, nebo do další interaktivní tabule,“ říká. Tvrdí také, že když už si školy službu platí, mají mnohem větší motivaci a chuť se opravdu posouvat.

Sokolovský recept funguje

Protože Mánesovka provozuje kromě základní školy i mateřskou a gymnázium, může do ní dítě chodit od tří do devatenácti let. V mateřince si budoucí žáky předem připraví – pracují na jejich samostatnosti, zodpovědnosti a seberozvoji. Předškoláci si už zkouší výuku v podobě měsíčního tématu, které se prolíná napříč předměty, bádají, objevují, učí se sebehodnocení a sebereflexi. Když se pak stanou prvňáčky, postupují mnohem rychleji a zřetelněji. Že tento koncept funguje, si nechávají v Sokolově měřit i klasickými nástroji od externích firem, jako jsou třeba srovnávací testy firmy Kalibro.

Na Mánesovce používají i mezinárodní srovnání, alespoň tedy v angličtině, na kterou tu kladou důraz, učí ji už od školky. Své svěřence potom posílají na cambridgeské zkoušky, kde se jim dostává srovnání s vrstevníky z celého světa. A obstojí. Zároveň se absolventi Mánesovky dobře uplatňují na středních či vysokých školách.

„Naši žáci se dostávají na střední školy, i když nepokračují na našem gymnáziu, a také se pak obvykle dostávají na vysokou školu první volby,“ říká Markéta Adamcová. Ukazuje to prý, že díky vzdělávací koncepci Mánesovky se neztratí. „Pro nás je ovšem nejdůležitější, aby děti obstály v životě,“ doplňuje.

Pečlivé měření pokroku žáků, učitelů i celé školy je podle ředitelky Adamcové zásadní. Jedná se o velmi cennou zpětnou vazbu. „My si zevnitř můžeme myslet, že děláme skvělé věci a jdeme dobrou cestou, ale potom někdo z venku řekne: ‚No, zas tak úžasné to není.‘ Anebo nám naopak dodá sebevědomí, že děláme něco opravdu skvělého, co nám sice přijde běžné, ovšem v českém školství to běžné není.“

Cestou Mánesovky se prý může vydat jakákoliv česká škola. „Jen musí být otevřená inovacím a neuvíznout myšlením někde ‚u Marie Terezie‘,“ říká ředitelka. Vedení musí vnímat, jak důležité je rozvíjet klíčové kompetence, a učitel se pak musí zajímat o to, jaký pokrok v nich žák dělá. „Problém je, že stát nepodporuje školy v podobných aktivitách,“ upozorňuje Markéta Adamcová. Takže si prý musí na všechno přijít samy, nebo si najmout externí firmu.