Podle experta na vzdělávací politiku Arnošta Veselého z Univerzity Karlovy si firmy v posledních deseti letech uvědomují, že úzce odborné dovednosti rychle zastarávají, a navíc je mohou relativně rychle naučit přímo v podniku. „Naopak požadují od absolventů dovednosti a osobnostní rysy, které se formují dlouhodobě, jako je jazyková vybavenost, samostatné myšlení, odpovědnost, schopnost komunikace, práce v týmu a podobně,“ říká.

Úspěšní podnikatelé si ale často myslí, že v tomto směru tuzemské školy zaspaly dobu. „V českém školství bohužel není vidět žádný náznak odklonu od původního rakousko‑uherského modelu. V budoucnu to ale nepůjde bez toho, aby lidé byli flexibilní,“ domnívá se majitel skupiny Wikov Industry Martin Wichterle. Jehož firma vyrábějící převodovky se podobně jako jiné podniky potýká již řadu let s nedostatkem lidí.

Arnošt Veselý, expert na vzdělávací politiku z Univerzity Karlovy

Všeobecně vzdělaní, nebo specializace?

Dá se předpokládat, že až dnešní žáci dostudují, budou požadavky na takzvané měkké dovednosti, o kterých hovoří Veselý i Wichterle, ještě vyšší než nyní. Současně ale zástupci průmyslu stále volají po tom, aby více žáků šlo studovat technické obory a také požadují více vyučených. Argumentují tím, že jako země závislá na průmyslu takové lidi potřebujeme.

Podle OECD – Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj – na odborné školy nebo učiliště chodí v Česku zhruba tři čtvrtiny dětí, což je přibližně o třetinu více, než je průměr jejích členů, tedy 36 ekonomicky velmi rozvinutých zemí. Zvýšit počet studentů všeobecného vzdělání, tedy čtyřletých gymnázií, kam žáci nastupují po deváté třídě, se v Česku za 25 let stále nepodařilo. Právě u nich je ale předpoklad, že budou pokračovat ve studiu na vysoké škole. A absolventi s vyšší kvalifikací jsou s nástupem technologií stále žádanější. Naopak poptávka po lidech pouze se středním vzděláním by měla postupně klesat.

Strukturu oborů by podle Veselého z Univerzity Karlovy měla určovat především poptávka na trhu práce, nikoli „lobby“ jakékoli zájmové skupiny. Zkušenost navíc podle něj ukazuje, že pokud mají rodiče a studenti dostatek správných informací, tak se rozhodují racionálně, tedy volí obor, ve kterém vidí nejlepší profesní uplatnění, výdělek a nejmenší riziko nezaměstnanosti. Zvažují ovšem pochopitelně také náročnost a atraktivitu práce.

Motivací nastoupit do žádaných oborů může pro mladé lidi být i prospěchové stipendium či možnost uzavřít smlouvu o zaměstnání v průběhu studia. Zajímavé je, co se uvádí v loňském dokumentu ministerstva školství zabývajícím se duálním vzděláváním (žáci mají v tomto systému ve firmách zaměstnaneckou smlouvu). Podle něj 20 až 40 procent absolventů technických oborů nakonec odchází pracovat do úplně jiných oblastí. Jako důvody uváděli, že nenalezli uplatnění, nebyli dostatečně finančně ohodnoceni nebo v jejich kraji nebyly pracovní nabídky.

Odborné školy a zvláště odborná učiliště se bez propojení s podnikatelskou sférou neobejdou. Nastavit spolupráci tak, aby vyhovovala školám i firmám, ale není úplně jednoduché. Školy narážejí na to, že firmy učně vnímají především jako levnou pracovní sílu a mnoho odborných znalostí jim nepředají. Firmy si zase stěžují, že žáci toho mnoho neumí nebo na špatnou pracovní morálku.

Veselý upozorňuje u na to, že nezáleží jen na počtu absolventů, ale především na jejich kvalitě, což bývá problém. Například Jan Rýdl starší, předseda správní rady společnosti TOS Varnsdorf specializující se na obráběcí stroje, dlouhodobě nebyl spokojen s učni, kteří k nim docházeli na praxe. „Jenom deset procent z nich bych se odvážil zaměstnat. Zbylí nezvládli opracovat materiál nebo sem nechodili,“ přiblížil své zkušenosti. Kvůli nespokojenosti s místním učilištěm si podnik raději před třemi lety zřídil školu vlastní.

Firmy, kam chodí na praxi studenti ze Střední školy hotelové v Kroměříži, po škole chtějí, aby hlavně naučila studenty včas a vůbec chodit do práce. Někdo „na place“ doslova září, ovládá cizí jazyky, jde mu to, jiný spíše překáží a je rád, že školu vůbec dokončí. „U některých studentů jsou firmy spokojené, jinde se ptají, jak je možné, že se vůbec vyučí, tak to je. Záleží také na přístupu, když má zájem, nabídneme mu různé možnosti, včetně praxí v zahraničí a podobně,“ uvádí ředitelka školy Ivana Hašová. Potýkají se ale i s odchody studentů do zaměstnání před ukončením školy, z 25 dětí, které do ročníku nastoupí, jich takto odpadne třeba pět.

Martin Wichterle, majitel skupiny Wikov Industry

Kdo koho potřebuje víc?

Zákon udává ministerstvu školství povinnost projednat se zaměstnavateli strukturu oborů, školy by zase se zástupci firem v kraji měly konzultovat rámcové vzdělávací programy, podle kterých se dané obory vyučují. U oborů s výučním listem pak při závěrečných zkouškách musí být někdo z praxe.

Problém je, že i když firmy třeba rámcové vzdělávací programy připomínkují, tak ve školství trvá hodně dlouho, než se to v dokumentech projeví. To by se podle Marcela Navrátila ze společnosti Trexima, která se zabývá trhem práce a vzděláváním, mělo změnit. „Například v plánu pro obor strojírenství se slovo robot vyskytuje jen jednou, a to ještě ve zkratce PRaM – tedy průmyslové roboty a manipulátory, která je uvedená jako jeden z devíti bodů v kapitole „Obrábění, obráběcí stroje a nástroje“. To je v dnešní době málo, školství je hodně rigidní,“ upozorňuje Navrátil.

Podle zákona mají školy také povinnost „vyvinout úsilí ke spolupráci se zaměstnavatelem“, aby žákům zajistily přístup k praxi. Což školy v naprosté většině případů dělají a v posledních letech s ekonomickým růstem a nedostatkem zaměstnanců na trhu se o aktivní spolupráci více snaží také samotné firmy.

„V posledních letech se spolupráce škol a firem opravdu hodně zlepšila,“ potvrzuje Martina Kaňáková, která se touto oblastí zabývá v Národním ústavu pro vzdělávání. Přesto někdy podle ní dochází k nepochopení a zaměstnavatelé mají představu, že absolvent vychází ze školy jako pracovník s desetiletou praxí. Kaňáková upozorňuje i na to, že je potřeba dobře žáka připravit nejen na úzkou specializaci, ale i ve všeobecných předmětech, protože dnes učni často pokračují na nástavbový obor, aby si dodělali maturitu a potřebují mít i základ všeobecných předmětů.

V praxi určitě platí, že když je škola aktivní, dokáže na změny v oborech reagovat pružně a spolupráci s firmami si udržuje velmi úzkou. Shromáždit příklady dobré praxe a zároveň oblastí, kde spolupráce drhne, se pokusilo ministerstvo průmyslu a obchodu v dokumentu Příklady dobré praxe spolupráce škol a firem z roku 2017. Z něj například vyplynulo, že firmám nevyhovuje model, kdy učni tráví týden ve škole a týden na praxi.

Vůbec největší problém je to ve stavebnictví. Stavaři totiž mohou žáky maximálně efektivně využít pouze v době stavební sezony, takže třeba v zimě pro pokrývače či klempíře práce není. Řešení našla Střední škola stavební Jihlava. Rozhodla se vyjít firmám vstříc a vypracovala specifický model výuky tříletých stavebních a dřevařských učebních oborů. Žáci třetího ročníku jsou vždy dva a půl měsíce na podzim v souvislém bloku praktické výuky, pět zimních měsíců splní požadovanou teoretickou část výuky a na jaře jsou opět dva a půl měsíce v souvislém bloku praktické výuky. „Firmy jsou spokojené, ubylo stížností na nedostatečné pracovní návyky a nepřipravenost absolventů,“ hodnotí změnu zástupce pro odborné vyučování Jaroslav Vymazal. Přesto je škola jediná, nebo jedna z mála, která se rozhodla takovou změnu udělat.

Jako dobrý předpoklad toho, aby spolupráce školy a firem fungovala dobře, vidí ředitel Střední průmyslové školy elektrotechniky a informačních technologií v Dobrušce Milan Maršík dlouhodobou péči o kontakty. Loni škola už poněkolikáté vyhrála ocenění Škola doporučená zaměstnavateli. S velkými firmami, jako je ČEZ či OEZ Letohrad, spolupracovali historicky už od 70. let. „Okolo roku 1990 se partnerství musela navazovat znovu, když firmy prošly porevoluční transformací. Já jsem na školu přišel v roce 2009 z praxe, předtím jsem pracoval v několika firmách, dbal jsem na rozvinutou spolupráci s firmami ještě v době, kdy to nebyl takový trend jako dnes,“ říká Maršík. V současnosti má škola nějakou formu partnerství asi se čtyřiceti firmami z oblasti elektro, IT, výroby či služeb. Nejde jen o praxe, ale díky partnerství mají přístup k moderním přístrojům a technologiím, firmy ve škole dělají přednášky, samy už spolupráci vyhledávají.

K nastartování spolupráce mezi školami a firmami proběhla a v některých případech stále běží řada dotačních programů. Podle předsedy Sdružení učňovských zařízení Karla Dvořáka a zároveň ředitele Středního učiliště Ohradní ale tyto programy příliš podstatných změn systému nepřináší.