Už rok den co den vypravuje pan Zdeněk svoje tři děti do kladenského spolku Vějíř. Dozvěděl se o něm od kamaráda a teď na spolek nedá dopustit. „Pomůžou nám, když si třeba s něčím nevíme rady, jsou ochotní, máme s nimi dobrou zkušenost,“ říká muž, který si nepřeje uvést své příjmení. Jeho předškolní děti se ve Vějíři učí kreslit, poznávat čísla, vystřihovat. „Ony si pak to kreslení nebo vystřihování přinesou domů a jsou za to rády. A líbí se jim, že jsou tam na ně hodní, poradí jim, ukážou různé věci,“ pochvaluje si.

Rodičům, kteří jsou zvyklí posílat své potomky do hezkého prostředí školek, kde se o děti celý den starají učitelky a zajišťují jim všelijaký program, mohou znít Zdeňkova slova jako samozřejmost. Ovšem pro něho je to nadstandard, který si chudí lidé, žijící jako on ve vyloučených lokalitách, často nemohou dovolit. Anebo neposílají dítě do mateřské školy z jiného důvodu. Třeba proto, že bydlí daleko a dceru či syna by tam nezvládli každý den vodit.

Kladenský spolek Vějíř (v době před covidem)Foto: Archiv Vějíře

Mnoho dětí ze znevýhodněného prostředí tedy zůstává doma až do první třídy. Jenže když do ní nastoupí, brzy selžou, propadnou nebo přejdou na speciální školu určenou pro žáky s různými typy postižení, vývojovými poruchami učení nebo chování. Rodiče jim nepředali základní znalosti a dovednosti. Do prvních tříd proto z ohroženého prostředí přichází mnoho dětí, které neumí ani správně držet tužku, pojmenovat barvy, malovat nebo se náležitě vyjadřovat.

„Jejich rodiče často nejsou schopni podpořit komplexní vývoj dětí. Sami to buďto neumí, nebo to nedělají dobře, chybí jim dovednosti,“ potvrzuje Lucie Plešková z nadace OSF, která v Česku působí už tři desetiletí – zprvu pod mezinárodní organizací Open Society Foundations – a zasazuje se o rovné šance ve vzdělávání i ve společnosti. Podle Pleškové dokáže vývojové zpoždění dětí vyrovnat právě mateřská škola. „Podpoří rozumový i tělesný vývoj, pomůže dítěti ve vývoji řeči, naučí ho socializačním dovednostem. A pokud je školka skutečně kvalitní, dokáže pomoci také rodičům, aby se i oni těmto dovednostem naučili,“ vysvětluje. Děti jsou pak k nástupu do první třídy lépe připraveny.

V opačném případě stojí na pomyslné startovní čáře daleko za ostatními spolužáky, které už se jim nikdy nepodaří dohnat. Šance těchto dětí na budoucí úspěch se tak výrazně snižují. „Řada z nich by rozhodně neměla být na praktických školách. Jenže do základní školy nastupují nepřipravené, nepoznají ani hříbátko, nevědí, co je snídaně, protože znají jen slovo jídlo,“ líčí zakladatelka kladenského spolku Vějíř Ivana Čížková.

Z byznysu ke vzdělávání znevýhodněných dětí

Dětem, které rodiče neposílají do mateřské školy, pomáhají dohnat zpoždění právě iniciativy, jako je Vějíř. Před pěti lety ho založili manželé Čížkovi, majitelé společnosti PentaGen, která se zabývá dovozem a distribucí výrobků pro laboratorní diagnostiku. Z byznysu neodešli, ale souběžně se pustili do vzdělávání znevýhodněných dětí. Než Čížkovi spolek otevřeli, dva roky sbírali zkušenosti o romských menšinách a vzdělávali se. Dnes však do Vějíře chodí také sociálně slabé děti z majoritní společnosti, které většinou žijí na ubytovnách či v azylových domech.

„Vzdělání považujeme s manželem za zásadní. Pokud má člověk možnost vystudovat, nabídne mu život více příležitostí,“ říká Ivana Čížková, která absolvovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor zaměřený i na pedagogiku. Už od založení firmy PentaGen spolupracovali Čížkovi s neziskovými organizacemi. „Věděli jsme, že mohou mít obrovský přínos.“

Kladenský spolek Vějíř (v době před covidem)Foto: Archiv Vějíře

Manželé plánovali, že na různých místech Česka založí deset Vějířů. Pak ale zjistili, že už zvládnutí jediného spolku je velmi vysilující. Rozhodli se proto, že budou alespoň rozšiřovat kapacity Vějíře na Kladensku. Za pět let jím prošlo přes dvě stě dětí včetně tří potomků pana Zdeňka.

Když Vějíř Čížkovi zakládali, chtěli ho zaměřit na starší předškolní děti. Ty se mohou zlepšit už po několika měsících strávených ve spolku, ale má to jednu podmínku: musí do Vějíře docházet pravidelně, což se ne vždy daří. Čížkovi proto začali pracovat také s mladšími dětmi od tří let, protože čím delší dobu děti spolek navštěvují, tím lépe se jim potom vede na základní škole.

Starší děti dnes ve Vějíři sedí ve třídě s klasickými lavicemi a učí se třeba stříhat, malovat, počítat, lepit. Menší děti mají vlastní chůvu, která je zapojuje do hry, zpívá si s nimi, čte jim pohádky.

„Běžná školka vychází z předpokladu, že děti poznají koťátko a vědí, že třeba modrá je modrá. Ovšem děti, které přijdou do Vějíře, základní věci neznají. Když přijmeme pětileté dítě, většinou je mentálně na úrovni tříletého. Ale neznamená to, že má snížený intelekt. Takže s těmito dětmi pracujeme mnohem intenzivněji, aby zpoždění dohnaly,“ popisuje Ivana Čížková. A uvádí konkrétní příklad: malé děti často neznají barvy, takže když třeba vybarvují jablko, učitelka jim opakuje „toto je červená“.

V Kladně svážejí děti z ubytoven

Mnozí rodiče ze znevýhodněného prostředí neposílají děti do mateřských škol, protože v ně nemají důvěru nebo si to finančně nemohou dovolit. „Někdy nejsou jejich děti do mateřských škol ani přijaty, protože žijí na ubytovnách nebo v azylových domech, kde nemají trvalé bydliště, a školky pak kvůli kapacitě berou jen děti s trvalým bydlištěm. Nebo se pro dítě najde mateřská škola daleko na druhé straně města, kam jej rodiče nemají jak dopravit,“ říká Lucie Plešková z Nadace OSF.

Kladenský spolek Vějíř (v době před covidem)Foto: Archiv Vějíře

Ve Vějíři našli řešení – pro děti posílají auto, které je do spolku doveze. Čížkovi kvůli tomu pořídili osmimístný Citroën. Zhruba polovina dětí do spolku dochází sama.

Čížkovi prý slýchali názory, že by měli nechat na rodičích, aby děti do školky sami doprovázeli a ukázali tím, že mají zájem o pomoc Vějíře. „Myšlenka se mi líbila do doby, než jsem se jela podívat do naprosto odloučené lokality v lese. Řekla jsem manželovi, že sama nevím, jak bych z takového místa denně dopravovala dítě do školky. Po rodičích ale chceme, aby děti ráno alespoň vypravili a přivedli nám je k autu,“ líčí.

Nejtěžší je však získat důvěru rodičů, aby se vůbec odhodlali dítě do Vějíře přihlásit. Někteří rodiče navíc nemají práci, zůstávají doma a nevidí žádnou výhodu v tom, že pošlou dítě na celý den pryč. „Pracujeme hodně v terénu, obcházíme vyloučené lokality, vyhledáváme rodiny s dětmi, které jsou doma. Snažíme se jim vysvětlit, proč by bylo dobré, aby jejich děti chodily do školy. Některé se nám podaří přemluvit,“ popisuje koordinátorka Vějíře Jitka Gerlická.

Spolek se snaží nalákat rodiny na příjemné prostředí nebo pomůcky do školy, jež zdarma dostanou za dobrou docházku. Děti, které bydlí na ubytovnách, a znají proto jen ponuré, nepodnětné prostředí, zakusí ve Vějíři pravý opak. „Najednou u nás mají k dispozici hračky, učitelky se jim věnují, dostanou se na výlet. Získají úplně jiný obzor a rodiče si toho považují,“ říká Ivana Čížková.

Důvěru rodičů přitom není lehké nejen získat, ale také si ji udržet. „Stačí, když se děti ve školce poperou nebo učitelka zvýší hlas. Dítě to pak zmíní doma, rodič ztratí důvěru a už ho k nám nechce dál posílat,“ líčí Jitka Gerlická.

Jak vypnout dítěti autopilota

Organizací, jako je Vějíř, by bylo podle Gerlické na Kladensku potřeba víc. „Přinejmenším ještě jednu třídu bychom naplnili. Víme o spoustě dětí, které bydlí na ubytovně, ale jejich rodiče se nám zatím nepodařilo přesvědčit, aby k nám děti posílali,“ dodává.

Kladenský spolek Vějíř (v době před covidem)Foto: Archiv Vějíře

Na rozdíl od Vějíře by se děti z vyloučeného prostředí v běžné mateřské škole necítily dobře. Nestíhaly by to, co ostatní děti, připadaly by si vyčleněné z kolektivu. Proto je podle Lucie Pleškové z Nadace OSF ideální, když nejprve mohou začít chodit do předškolního klubu, jako je Vějíř, a teprve z něj mají možnost přejít do běžné mateřské školy.

„V takovém klubu je zpravidla málo dětí, prostředí je velmi vstřícné pro rodiny, které mají obavy posílat děti do předškolních zařízení, protože se tam třeba potýkají s rasismem nebo nepřijetím. Děti i rodiče si tak v klubu mohou zvyknout na pravidelnou docházku a jiný režim,“ vysvětluje.

Lucie Plešková upozorňuje, že by všechny předškolní kluby měly spolupracovat s mateřskými školami – díky tomu se do nich mohou jít děti z klubů podívat a zapojit se do programu školek. Kluby také pomohou usnadnit komunikaci mezi rodiči a mateřskou školou a překonat vzájemnou nedůvěru.

„Vějíř se snaží spolupracovat se školkami, a pokud to jde, děti jim předávat. Do spolku ale často chodí děti, které nemají trvalé bydliště v Kladně, tudíž ve Vějíři zůstanou až do nástupu na základní školu. Současně Vějíř pracuje s celými rodinami a snaží se také o spolupráci s městem,“ říká Lucie Plešková.

Kladenská radnice považuje spolek Vějíř za přínosný a finančně ho podporuje. Podle mluvčí města Lenky Růžkové není na Kladensku problém s kapacitou mateřských škol, ale právě s nezájmem a neochotou rodičů děti do nich posílat nebo dopravovat.

Alespoň jedno předškolní zařízení, jako je Vějíř, by podle Ivany Čížkové mělo být v každém městě, ve kterém žijí početnější společenství menšin či lidí z ubytoven a azylových domů.

Pro dítě do šesti let je zásadní, zda na základě dobrých zkušeností, které mu právě spolky jako Vějíř mohou poskytnout, získá pocit zdravé sebehodnoty a bude svět vnímat jako bezpečný a přátelský, zdůrazňuje předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání a zároveň členka výboru reformy psychiatrické péče ministerstva zdravotnictví Klára Laurenčíková. Nemá-li podle ní dítě zajištěné základní životní potřeby a stálý vztah s blízkou osobou, vyrůstá v prostředí chronického stresu a ohrožení a jeho realitou se postupně stává neustálý boj o přežití. V takovém případě se však mozek nemůže vyvíjet optimálně.

Kladenský spolek Vějíř (v době před covidem)Foto: Archiv Vějíře

„Dítě pak jede na autopilota – neustále vyhodnocuje potenciálně ohrožující signály z okolí. Funguje na principu uteč nebo útoč. Velmi pravděpodobně může mít potíže se zvládáním stresu a zátěže, být v častém napětí a neumět správně číst signály okolí či navázat funkčním způsobem vztahy s ostatními dětmi,“ popisuje.

Klára Laurenčíková upozorňuje na pevnou spojitost podmínek, v jakých se dítě raného věku nachází, s jeho budoucími sociálními dovednostmi, psychickou odolností, emoční stabilitou, vztahy s ostatními a také s předpoklady pro to, že bude úspěšné ve vzdělávání. I podle ní je proto zásadní, aby děti ze sociálně znevýhodněného prostředí chodily do mateřské školy.

Stejné šance nemají všichni

Český školský systém si nedovede poradit s dětmi, které pocházejí ze sociálně či ekonomicky znevýhodněného prostředí. Dokládá to studie, kterou pro Nadaci České spořitelny připravuje think-thank IDEA a výzkumná organizace PAQ Research. Rovněž i tato studie ukazuje, že šance dosáhnout v Česku vyššího vzdělání výrazně klesají, pokud dítě pochází ze slabšího sociálního či ekonomického prostředí.

„Děti rodičů s vyšším ekonomickým, společenským, kulturním a lidským kapitálem mají mnohem větší šanci na vysokoškolské vzdělání. A to i pokud jsou z jinak srovnatelných regionů, obcí či jsou stejně staré. Vazba mezi společenským postavením rodičů a vzděláním jejich dětí je silná a vede k přenosu společenských nerovností z generace na generaci,“ uvádí autoři.

Navíc podle studie patří Česko v rámci Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj k zemím s největší mírou závislosti mezi prostředím, ze kterého daný člověk pochází, a dosaženým vzděláním. Potvrzují to i výsledky mezinárodního průzkumu PISA: české děti z problematického sociálního prostředí jsou výrazně méně úspěšné než děti, které vyrůstají ve stejných podmínkách v Polsku nebo Estonsku.

V mezinárodním výzkumu PISA dosáhly české děti oproti polským a estonským horších výsledků v matematice a čtenářské gramotnosti. Český vzdělávací systém tedy podle autorů studie nedokáže efektivně vytěžit potenciál žáků z vyloučeného sociálního prostředí, ačkoliv v jiných zemích se to daří, což vede k výraznému zaostávání sociálně slabých dětí.

Kladenský spolek Vějíř (v době před covidem)Foto: Archiv Vějíře

Také studie PISA upozorňuje na důležitost předškolního vzdělávání. Děti z vyloučených lokalit mají podle ní dvojnásobnou šanci, že budou chodit do standardní základní školy, pokud absolvují alespoň dva roky školy mateřské. Zásadní je proto práce neziskových organizací. Těch, které poskytují předškolní programy pro děti ze sociálně vyloučených lokalit, funguje v Česku podle odhadu Lucie Pleškové mězi 30 až 60. Přesné údaje ale k dispozici nejsou, protože nejde o registrovanou službu.

Docházce dětí ze znevýhodněného prostředí do mateřských škol nepomohlo ani zavedení povinného ročníku předškolního vzdělávání, protože často přijdou jenom k zápisu. „Docházka a hlavně její pravidelnost selhává. Chybí nejrůznější motivační a podpůrné činnosti,“ upozorňuje metodička předškolních klubů Člověka v tísni Alžběta Pospíšilová třeba na odpuštění platy za obědy. Když rodiče obědy neuhradí, vznikne jim dluh a oni už radši do školky s dítětem nikdy nepřijdou. Proto například spolek Vějíř je pro děti ze znevýhodněného prostředí zdarma, včetně stravy.

Je potřeba, aby s rodinami pracoval také sociální pracovník, který by je podpořil a motivoval v tom, aby děti do školky vůbec přišly, a následně pozoroval, jestli do ní docházejí.

Zároveň je podle odborníků důležité pomáhat a poskytovat podporu potřebným rodičům už od chvíle, kdy čekají potomka. Zásadní také je vzdělávání učitelů základních i mateřských škol, aby uměli s dětmi ze znevýhodněného prostředí správně pracovat. „Osvědčila se nám pozice romských asistentů i spolupráce s neziskovými organizacemi,“ říká Lucie Plešková.

Děti ze znevýhodněného prostředí vzdělává také klub Tosara, který působí ve Slaném u Prahy. Zřizuje předškolní centrum a pro starší děti zajišťuje doučování či volnočasové aktivity. „Převážnou část našich klientů tvoří romské rodiny. Pracujeme s dětmi od tří let do doby, než nastoupí do školy, případně do povinného předškolního ročníku, který ale většina našich klientů neabsolvuje,“ popisuje ředitelka spolku Jana Rejžková.

Spolek se ve všech činnostech snaží nahradit klasickou mateřskou školu, do níž děti z Tosary chodit nemohou, protože nemají ve Slaném trvalé bydliště nebo školku jejich rodiče nemohou zaplatit. Podobně jako v kladenském Vějíři učí ve spolku Tosara děti základním předškolním dovednostem včetně poznávání barev a tvarů či správnému vyjadřování. Také zde se snaží rodinám pomoct s docházkou – pracovníci Tosary ráno vyzvedávají děti doma. Tím jim pomáhají osvojit si pravidelný režim.

"Ale všechno vyřešit neumíme,“ upozorňuje Jana Rejžková. Třeba připravit děti z vyloučených lokalit na to, až se na základní škole poprvé potkají se spolužáky, kteří pocházejí z lepších podmínek, a budou mít problém se mezi ně začlenit.

Chybí systémové řešení

Spolky jako Vějíř či Tosara mají při začleňování znevýhodněných dětí do společnosti pouze lokální dosah, v Česku tak stále chybí systémové řešení, které by pomáhalo dětem plošně. „Je to téma, kterému se tu nikdo systematicky nevěnuje a systematicky není ani financované. Přitom je velmi důležité,“ podotýká Lucie Plešková.

Například kladenský spolek Vějíř získává část peněz z evropských fondů, podporuje ho kladenský magistrát, firma PentaGen manželů Čížkových, nadace Albatros a další soukromí dárci. Dotaci od státu, který platí provoz mateřských škol, však spolek nedostává.

Podle Kláry Laurenčíkové by aktivity pro ohrožené děti měly být začleněny mezi služby rané péče pro zdravotně handicapované děti, které stabilně platí stát. To znamená, že by se financování rozšířilo i na děti s psychosociálním znevýhodněním. Díky tomu by mohlo přibývat organizací, které se budou předškolním i mladším dětem věnovat. A děti by pak mohly dohnat svůj zpožděný „vlak“.