"To mně se stala křivda." Příběhy lidí pronásledovaných v kauze číhošťského zázraku

Václav SlavíčekIdeový spoluorganizátor

V únoru 1950 byl zatčen přítel Josefa Toufara, třiačtyřicetiletý ledečský děkan Václav Slavíček, za války účastník domácího protinacistického odboje. Byl trýznivě vyslýchán ve valdickém vězení, kde mu byly příslušníky Instruktážní skupiny StB pod vedením Ladislava Máchy aplikovány psychotropní látky, které totálně narušily jeho nervovou soustavu.

Fotografie: Archiv Miloše Doležala

Ve Valdicích byl vězněn i po Toufarově smrti, kde jej slyšel vězněný kněz František Štverák: „Dne 22. června 1950 ráno o čtvrté hodině jsem byl probuzen strašným řevem v mé blízkosti. Někoho zde bili a odváděli. Tento ubožák řval pode mnou v temnici skoro celý týden, modle se bolestný růženec. Slyšel jsem stráže, jak s ním rozmlouvají, jak ho bijí, protože tam rozbil pryčnu, která mu byla dána. Věděl jsem, že se jedná o šílence, ale nevěděl jsem, kdo by to mohl být. Jeho řev byl strašný a bral mi nervy. Potom utichl. Kdo byl ten nešťastný? Dnes to mohu říci, neboť jsem se s ním sešel v internačním lágru v Želivě – děkan Václav Slavíček.“

Posléze byl Slavíček v dezolátním fyzickém a psychickém stavu převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci a odtud do psychiatrické léčebny do Bohnic. Nakonec byl deportován do internačního tábora v Želivě, kde jej potkal jak citovaný František Štverák, tak František Halík, který v roce 1992 vzpomínal: „V roce 1951 byl dodán do internačního tábora Václav Slavíček v zuboženém stavu jako blázen. Jako dávného přítele ze studií mě vzal na vědomí a ponenáhlu přišel do současnosti a ke zdravému rozumu. Jen odlesk v očích při vzpomínce na minulost prozrazoval prožité hrůzy.“

Ve druhé polovině padesátých let se Slavíček léčil v psychiatrické nemocnici v Havlíčkově Brodě, nebyl mu přiznán invalidní důchod a jako kněz byl umístěn do Havlíčkovy Borové, kde v roce 1981 zemřel.

Jan ZmrhalBohoslovec jako spojka

Dne 3. února 1950 přibyl k zatčeným v „kauze Číhošť“ jednadvacetiletý student teologie Jan Zmrhal. Zatčen byl přímo na chodbě královéhradeckého teologického semináře a odvezen do Valdic. Pocházel z číhošťské farnosti, z obce Kynice, a patřil mezi Toufarovy blízké a nadšené spolupracovníky. Na velikonoční a vánoční svátky i o letních prázdninách svému faráři rád v pastoraci vypomáhal. Vystudoval Vyšší průmyslovou školu strojní v Kutné Hoře a teologický seminář v Hradci Králové začal studovat v roce 1947. Valdické výslechy později popsal takto: „Týden mi nedali ani vodu. To byla nejhorší trýzeň. Hlad se nechal vydržet, dřepy až do padnutí také, ale bez pití to bylo zlé. Byl jsem odhodlán pít vlastní moč. Bylo to 23. nebo 24. února, asi kolem poledne, kdy se na chodbě před temnicí ozýval pohyb více osob a křik u vedlejší cely - také asi temnice. Náhle jsem uslyšel hlasitý nářek až skřek, který ani lidskému hlasu nebyl podobný, jako když pomalu zabíjí nějaké zvíře. Později mi došlo, že to byl hlas Josefa Toufara.“

Fotografie: Archiv Miloše Doležala

V připravovaném procesu měl být obviněn z toho, že byl „agentem – spojkou“ mezi hradeckým biskupstvím a Číhoští. Po Toufarově ubití však tato jeho uměle vytvořená úloha ztratila pro Státní bezpečnost na významu. Když P. Toufar 25. února umírá a komunistickému aparátu se hroutí podoba připravovaného monstrprocesu, je Zmrhal odvezen z Valdic: „Jako kdyby najednou o mě ztratili zájem, vše polevilo. Asi za týden jsem byl se zavázanýma očima naložen ještě s dalšími do osobních aut a převážen. Tam jsem na lístku novin u záchodu uviděl adresu ,Státní donucovna Praha-Ruzyně‘ a tím si svůj pobyt ujasnil. Po dalším týdnu jsem byl vyzván k výslechu. O Číhošti už nepadlo ani slovo.“

Jenže ještě bezmála rok bude mladý student nezákonně vězněn bez soudního rozhodnutí. „Vězení jsem bral jako spoluúčast na utrpení Kristově a také jsem věděl, že mnoho lidí na mě myslí v modlitbě a že je to pro mne velká čest. Díky tomu jsem jedenáct měsíců samovazby zvládl. Až 20. prosince 1950 si mě pozvali dva soudruzi do kanceláře a sdělili mi, že jsem propuštěn. Ptal jsem se na Toufara a monsignora Buryška. Bylo mi řečeno, že jsou to darebáci a jsou zavřeni. Odvezli mě na vlak.“

Janu Zmrhalovi pak Státní bezpečnost nabízí „handl“ – za spolupráci a donášení může dál studovat bohosloví, nikoli v semináři v Hradci Králové, který byl mezitím zrušen, ale v Litoměřicích. Je sice vystrašený a deprimovaný, ale odmítá se takového podvodu účastnit a raději nastupuje do továrny v Ledči nad Sázavou. Vzápětí je za trest povolán k útvaru PTP do Ostravsko-karvinských dolů, kde pracuje až do roku 1954. A k tomu mu byl následně jako civilnímu brigádníkovi přidán jeden rok navíc. Jan Zmrhal zemřel v roce 2011 v Jihlavě.

Růžena PřevorováUčitelka, kterou zbavili svéprávnosti

Dne 30. ledna 1950 byla v Pelhřimově zatčena učitelka náboženství Růžena Převorová, v Číhošti kostelník František Partl, v Hradci Králové vicerektor biskupského semináře Msgr. Josef Buryšek a v Praze JUDr. František Kolman. Muži jsou vezeni do Valdic, Růžena Převorová zůstává v Praze ve vazbě.

Fotografie: Archiv Miloše Doležala

Devětatřicetiletá katechetka Růžena Převorová působila jako učitelka náboženství od r. 1932 na řadě míst, především na Strakonicku a Pelhřimovsku. Poslední obvod jejího působení stanovený českobudějovickým biskupstvím v roce 1949 zahrnoval národní školy v Rynárci, Dobré Vodě, Radňově, Zajíčkově, Horní Cerekvi, Horní Vsi a Černově.

Číhošť navštívila v doprovodu administrátora z Horní Cerekve P. Miloslava Váni a opata Tajovského 14. ledna 1950. Kostelík a křížek si prohlédli a zase odjeli. O čtrnáct dní později byla Převorová předvolána na referát školství ONV v Pelhřimově, kde byla vyslechnuta stran dotazů dětí na události v Číhošti. Téhož dne v noci byla zatčena Státní bezpečností a podle nařízení KNV Jihlava byla k 31. 1. 1950 propuštěna ze školní služby.

Zatčena byla na udání pelhřimovského strážmistra Sochůrka, jehož syn doma vypověděl, že paní katechetka měla údajně vyprávět při vyučování, že jeden příslušník SNB sáhl na číhošťský kříž a že mu uschla ruka.

Původně měla vystupovat jako svědek v procesu s Josefem Toufarem, později s opatem Tajovským a řeholními představenými. Na základě jejího zhoršeného psychického stavu ve vazbě bylo od toho upuštěno. Růžena Převorová byla s podlomeným psychickým zdravím propuštěna z vazby ruzyňské věznice v polovině května 1950, předána bratrovi a zbavena svéprávnosti. Zemřela ve věku čtyřiceti šesti let.

František KolmanSvědek únosu

Zvláštní souhrou osudu se JUDr. František Kolman, poválečný ředitel Katolické charity v Praze a později její náměstek, ocitl 28. ledna 1950 v Číhošti. Chtěl vidět vychýlený oltářní křížek a při tom nabídnout farnosti pomoc z charitní ošacovací akce. Byl panem farářem pozván na faru na čaj a v podvečerních hodinách se stal svědkem jeho únosu. Za dva dny byl v Praze zatčen a vyslýchán tak jako předcházející osoby ve valdické výslechové místnosti ve II. patře a týrán ve sklepních celách.

Fotografie: Archiv Miloše Doležala

Po roce nezákonné vazby Kolman před vyslýchajícím estébákem prohlásí: „Odmítám podepsat tento protokol! Nepodepsal bych ani ten první protokol, co se mnou byl sepsán v únoru ve Staré Vsi (krycí název pro Valdice - pozn. aut.). K podpisu tohoto protokolu jsem byl donucen tím, že mě dávali do temnice, a proto jsem ze strachu podepsal.“

Nakonec byl 25. ledna 1951 odsouzen v procesu s Vladimírem Píchou a spol. k šestiletému vězení a po odvolání mu byl trest snížen na tři roky. Po propuštění mohl pracovat pouze v dělnických profesích, nejdříve ve Vagonce Tatra Smíchov, později v Jednotě v Jílovém a na Kladně. Zemřel v roce 1985.

Josef Buryšek„Záludný a zarytý nepřítel“

Vicerektor biskupského semináře v Hradci Králové, devětapadesátiletý mons. Josef Buryšek, byl na kněze vysvěcen v r. 1915 v Hradci Králové a v letech 1915 až 1922 působil jako kaplan u hradeckého katedrálního chrámu sv. Ducha. Poté, až do zatčení, stál ve vedení hradeckého biskupského semináře, kde jako profesor vyučoval pastorální teologii a posléze i církevní právo. Pocházel z Vysočiny a patřil mezi blízké otcovské přátele Josefa Toufara.

Fotografie: Archiv Miloše Doležala

V Číhošti navštívil Josefa Toufara na konci prosince 1949. Vyšetřovatelé mu v chystaném vykonstruovaném procesu připravili pozici „ zavilé pravé ruky biskupa Píchy, který přímo instruoval, jak má být zázrak proveden“.

Později měl být Buryšek souzen v procesu Zela a spol. a nakonec přesunut do navazující skupiny Václav Pácha a spol. Nakonec se však nikam „nevešel“ a po bezmála roční nezákonné vazbě byl propuštěn. S vizitkou, kterou mu vydal 22. listopadu 1950 příslušník StB, podepisující se krycím jménem ,orgán 1763‘: „Jmenovaný projevoval se vždy jako záludný a zarytý třídní nepřítel, poukazující na jednotlivá slovíčka v zápisu. Při výslechu před soudem je nutno jednati ostře. Svoji trestnou činnost, která je uvedena v jeho zápisu, doznává. Odpírá mluvit o tom, že církevní hierarchie, s kterou spolupracoval, postupovala podle pokynů západních imperialistů a pokouší se provádět rozvrat politických a hospodářských poměrů v ČSR za účelem svržení nynější lid. demokrat. Vlády.“

Od 1. ledna 1951 byl propuštěný Josef Buryšek sice formálně ustanoven kaplanem v Čáslavi, ale od následujícího roku poslán na trvalý odpočinek. Zemřel v zapomnění roku 1965.

František PartlTen že pomáhal sestrojit mechanismus?

Číhošťský kostelník František Partl, kterému bylo při zatčení v roce 1950 jednašedesát let a měl vážné zdravotní problémy, se jako mladý muž vyučil ve Vídni krejčím, aby se pak vrátil do rodné obce, kde po otci převzal kostelničení.

Fotografie: Archiv Miloše Doležala

Měl být obviněn z toho, že pomáhal faráři Toufarovi v kostele sestrojovat podvodný mechanismus, který hýbal křížkem. Když však technická skupina StB nebyla schopna v číhošťském kostele sestrojit onen údajný mechanismus a když navíc vyšetřovatelé zjistili, že je kostelník „mentálně zaostalý člověk“, byl po měsíci z Valdic propuštěn domů. Zemřel v roce 1963.

Josef PeškeFotograf, který „propagoval zázrak“

V srpnu 1951 je ve svém čáslavském ateliéru zatčen příslušníky KS StB Pardubice fotograf Josef Peške, člen komunistické strany, který 10. ledna 1950 na objednávku Josefa Toufara profesionálně vyfotografoval číhošťský oltářní křížek, vytvořil sérii sedmi snímků a vyhotovil kopie v počtu šesti set kusů, které pak Josef Toufar rozdával příchozím.

Peškeho účast na „Číhošti“ nebyla důvodem zatčení, tou byla pomoc poskytnutá stíhanému Jaroslavu Němečkovi, ale při rozhodování o trestu mu „účast na Číhošti“ přitížila. Soud probíhal 22. a 23. ledna 1952 v Praze a obžaloba kladla čáslavskému fotografovi za vinu, že „ukrýval vůdce ilegální organizace“ Jaroslava Němečka a pomohl mu získat falešnou legitimaci, čímž se dopustil trestného činu pomoci k velezradě a padělání veřejné listiny.“ Obžaloba při vynesení rozsudku zdůraznila, že „fotograf Peške, který vyšel z dělnické třídy, stal se jejím nepřítelem. Snažil se všemožně o narušení a poškození našeho politického života. Obviněný zapojil se již dříve, než se dostal do styku s Němečkem, do propagace tzv. číhošťského zázraku, neboť pro faráře Toufara vyhotovil na 700 kusů kopií několika snímků, které na Toufarovu objednávku v Číhošti zhotovil. Část nákladu sám rozprodal (asi 40 kusů).“

Čtyřicetiletý Josef Peške byl 23. ledna 1952 v procesu Procházka a spol. odsouzen Státním soudem v Praze ke třinácti letům vězení. Zemřel v Čáslavi v roce 1993.

Přerušení diplomatických styků

Jistým vyvrcholením číhošťského tažení komunistického aparátu bylo přerušení diplomatických styků Československa s Vatikánem.

Ottavio de Liva | Fotografie: Archiv Miloše Doležala

Tajemník vatikánské internunciatury Mons. Ottavio de Liva, který v lednu 1950 navštívil krátce Číhošť, byl jako diplomat nótou ministerstva zahraničních věcí 16. března 1950 vyhoštěn z Československa. A jeho sekretář, salesián Václav Mrtvý, který doprovázel de Livu do Číhoště, byl prohlášen „profesionálním špionem“ a v procesu Zela a spol. odsouzen k patnáctiletému vězení, které si v plné délce odseděl, takže byl propuštěn až ve „zlatých šedesátkách“ - v roce 1965.

František Xaver BaťkaKněz, který „hanobil republiku“

V souvislosti s číhošťskou kauzou bylo v letech 1950 a 1951 zatčeno a k tvrdým trestům odsouzeno několik duchovních, řeholnic, učitelek náboženství i laiků. A někteří z nich za pronásledování zaplatili životem. Většinou proto, že se žákům či spoluobčanům snažili otevřeně a bez ustrašeného šeptání vysvětlit, že v případě Číhoště nešlo o žádný církevní podvod či krkolomnou hru samotného kněze Josefa Toufara, ale o zlovolnou manipulaci ze strany Státní bezpečnosti a státního aparátu.

Již 21. února 1950 byl vypracován nástin obžaloby P. Františka Xavera Baťky (1922-2008), který při kázání v Bohdalově a Rudolci uvedl, že „kněží-hrdinové jsou pronásledováni a trpí pro jméno Kristovo ve vězení a na popravištích, že mnozí pronásledují církev a biskupy, které osočují, špiní a nazývají je zrádci a nepřáteli národa, aby je zbavili důvěry lidu, že jedině církev má moc konat zázraky.“ Což – jak soudí prokurátor Karel Čížek – „má patrně přímý vztah k zázraku v Číhošti“. Kněz František Baťka byl odsouzen za „hanobení republiky“ na čtyři roky odnětí svobody.

Jiří KlímaStojíme před velkou záhadou, řekl. A dostal sedm let

Prokurátor Karel Čížek hlásí ministru spravedlnosti Čepičkovi dne 8. dubna 1950: „Předloženo generální prokuratuře 5 nástinů obžalob v běžných věcech, z toho ve dvou případech jde o věci související s číhošťským zázrakem, kde se kněží snažili v této souvislosti působit na školní mládež.“

Především měl na mysli P. Jiřího Klímu, administrátora v Bezdružicích v okrese Stříbro, který byl 20. března 1950 zatčen StB a obviněn z toho, že ve třídě střední školy v Bezdružicích přečetl dopis, který podrobně popisoval pohyb oltářního křížku a situaci v Číhošti i s tím, že „podvod je vyloučen, omyl tolika normálních lidí také. Stojíme před velkou záhadou. Snad Pán Bůh chtěl farnost odměnit za věrnost ve víře a utvrdit ji. Čekáme na církevní komisi.“

Údajně měl P. Klíma žákům po přečtení dopisu také říci, že Toufar byl zatčen, a ujistit je, že právě nyní se zázraky dějí. Dopis Klíma přinesl také do sborovny a tam jej předložil k přečtení.

Dne 20. března 1950 byl P. Klíma na udání jedné učitelky zatčen a odvezen do vyšetřovací vazby okresního soudu ve Stříbře. Koncem dubna 1950 ho státní prokurátor obžaloval ze zločinu sabotáže, protože jako učitel náboženství údajně „porušil povinnost vyplývající z jeho veřejné služby v úmyslu ohrozit důležitý zájem republiky na řádné výchově mládeže“. Při soudním přelíčení před Státním soudem v Praze dne 24. listopadu 1950 byl odsouzen k sedmi letům vězení, peněžitému trestu 10 000 Kčs a konfiskaci celého jmění za šíření „nedůvěry k dnešnímu lidově demokratickému zřízení mezi mládeží a za vychovávání dětí v nenávisti proti vládě a všemu pokrokovému“.

Na otázku věznitelů, týkající se jeho pocitu viny a lítosti nad trestným činem, Klíma hrdě prohlásil: „Pocit viny naprosto žádný nemám, právě naopak, mám za to, že se mně stala křivda, kterou se snažím nést, jak se sluší na kněze, v duchu Kristově.“

V roce 1954 byl třiačtyřicetiletý Jiří Klíma v kritickém zdravotním stavu propuštěn z vězení, podrobil se operaci a zemřel předčasně 11. května 1956 ve věku 45 let.

Štěpán VašíčekTankista, který odmítl demagogii

Třiadvacetiletý elektrotechnik Štěpán Vašíček z Vnorov na Hodonínsku narukoval v roce 1950 do Vyškova na vojnu k tankistům. Při politickém školení v kasárnách nesouhlasil s tvrzením politruka, že číhošťský zázrak, při němž věřící viděli na oltáři pohybující se kříž, sehrál farář Toufar taháním za drátky, které ke kříži připevnil. V síni tradic Vašíček otevřeně vystoupil proti politrukově demagogii a nazval ji „nehoráznou lží.“

Fotografie: Archiv Miloše Doležala

Dvanáctého května 1950 byl zatčen vojenskou policií a eskortován do Masarykových kasáren v Brně. Byl obviněn z podvracení republiky a navíc i z dodávání součástek na výrobu vysílačky špionům, což zinscenovala Státní bezpečnost. Brněnským státním soudem byl vojín Štěpán Vašíček odsouzen k deseti letům vězení za velezradu. Ve vyšetřovací vazbě na Cejlu mu bachař při strhávání křížku z krku zlomil dvě žebra.

Helena Fabíková a Marie KolíkováSestry v akci kontra esenbáčtí synáčci

Dne 5. července 1950 byla v Liberci zatčena třiadvacetiletá řádová sestra kongregace sv. Cyrila a Metoděje Helena Fabíková, řeholním jménem Jeronýma. Původem ze Slovenska, působila v Liberci jako učitelka náboženství na základních školách.

Důvod zatčení? Jeden z jejích žáků, Oldřich Macek z 5. třídy, ji udal svému otci, štábnímu strážmistrovi SNB Oldřichu Mackovi, a ten se hned obrátil na Krajské velitelství StB v Liberci. Sdělil jim to, co slyšel od syna: učitelky Jeronýmy se zeptal jeden z jeho spolužák na chodbě před vyučováním – s poukazem na výstřižek z Rudého práva s fotografií číhošťského křížku – co si o tom myslí. Sestra Jeronýma mu odpověděla, že se k tomu vyjádří přede všemi ve vyučování. A o hodině náboženství žákům sdělila, že byla dotazována a jestli se má k tomu vyjádřit ze svého pohledu, tak že si myslí, že „Bůh již dříve dělal zázraky a že je možné, že i v Číhošti se stal zázrak, neboť se kříž pohyboval.“

Při soudním přelíčení v říjnu toho roku se sestra Jeronýma hájila tím, že ohledně Číhoště řekla, že „věří v zázraky, které jsou církví uznány, a že případ v Číhošti ještě církví uznán nebyl. A ani dnes se ještě nemůžu o Číhošti vyjádřit a čekám v tomto směru na stanovisko církve.“

V exemplárním rozsudku sestry Jeronýmy Heleny Fabíkové doslova zní: „Obviněná porušila důležitý zájem státu jako učitelka tím, že vzdor přesvědčivé a jasné úřední zprávě o případu v Číhošti malým dětem vykládala, že možná že skutečně se jedná o zázrak. Obviněná tímto autoritu zneužila, když viklala malé děti v jejich názoru na číhošťský případ proti výslovnému znění úřední zprávy a tím mohla přivést děti do stavu, že by tyto začaly pochybovat o správnosti sdělení a vyšetření našich úřadů. Je přece všeobecně známo, jak naše noviny úzkostlivě dbají, aby přinášely zprávy pravdivé, je dále všeobecně známo, že i naše úřady mluví k lidem pravdu, a jestliže tedy nějaká učitelka vykládá dětem věci, které by byly s to otřásti tímto všeobecným vědomím, zajisté tato učitelka porušuje povinnosti svého povolání a poškozuje důležitý zájem republiky na správné výchově mládeže. Tím chtěla reakčním způsobem působit na školní mládež, čímž spáchala zločin sabotáže a navíc v úmyslu poškodit republiku v důsledku svého nohsledství vatikánské politiky.“

Rozsudek zněl: odsouzena na pět let vězení, konfiskaci jmění a k peněžitému trestu 10 tisíc korun. Helena Fabíková se odvolala k Nejvyššímu soudu. V lednu 1951 probíhalo nové přelíčení, při kterém bylo znovu jasně řečeno, že „obhajovala vyložený podvod, spáchaný v kostele a vůči věřícím. Podvod v Číhošti měl posloužit protistátním cílům kněžské hierarchie, stal se v době jejího organizovaného úsilí o takovou činnost a že celá věc byla veřejnosti odhalena.“ Nakonec bylo alespoň přihlédnuto k tomu, že obžalovaná odpovídala na otázky žáků, tedy jednala bez vlastního popudu, a také byl vzat v potaz její dosavadní bezúhonný život pracujícího člověka a že „je u ní naděje na polepšení.“ Trest jí byl snížen na dva roky. Když se v roce 1952 jednalo o jejím předčasném propuštění, prokurátor Čížek reagoval bleskově: „Podle toho, jak se Fabíková jevila při líčení, podmíněné propuštění nepřichází v úvahu.“ Helena Fabíková se po propuštění odstěhovala na Slovensko a do řeholní kongregace se již nevrátila.

Do podobné politické soutěsky se ve stejné době dostala Fabíkové řeholní sestra, třicetiletá Marie Kolíková – řeholním jménem Alma. Měla se dopustit toho, že jako učitelka náboženství na národní škole ve Starých Pavlovicích vykládala ve 3. třídě o případu v Číhošti v tom smyslu, že se stal zázrak a že tento případ vyšetřovali orgánové SNB a neshledali žádných závad. A podotkla, že to „byl zázrak poslaný od Boha.“

Sestra Alma - Marie Kolíková | Fotografie: Archiv Miloše Doležala

Žák třetí třídy Josef Havel po vzoru ruského bonzáka Pavlíka Morozova doma informoval svého otce, štábního strážmistra SNB, ten příslušníky Státní bezpečnosti a podobně jako Fabíková skončila i Alma Marie Kolíková před Státním soudem, na kterém proti ní svědčil i osmiletý Havel. V září 1950 byla odsouzena „pro zločin sabotáže“ k osmiletému trestu odnětí svobody a peněžnímu trestu 10 tisíc korun. Odvolala se k Nejvyššímu soudu, který jí v únoru 1951 snížil trest na dva roky. Po propuštění z vězení musela nastoupit do továrny v Hostinném a v roce 1953 do přádelen lnu v Libči u Trutnova. O rok později byla přeřazena do Ústavu sociální péče pro děti a mládež Stojanov na Velehradě. U dětí však nesměla pracovat, zastávala manuální práce v zahradě a v údržbě. Nakonec pracovala jako zdravotnice v Domově důchodců v Krásné Lípě u Rumburka. Zemřela v létě roku 2000.

Václav Bareš a Marie NebeskáDo vězení za kritiku médií

V prosinci 1950 byli zatčeni P. Václav Bareš, administrátor v Sokolově, a Marie Nebeská, učitelka náboženství tamtéž. Podobně jako Nebeská byl farář Bareš zatčen za „pobuřování proti republice a za podvratné úsilí, neboť svým vlivem na střední škole v Sokolově jako duchovní a učitel se snažil z žáků vychovat odpůrce a nepřátele našeho režimu. Bareš při výslechu prohlásil, že sledoval úmysl žákům namluvit, že ten druhý, falešný ,zázrak‘ nastrojila sama vláda, aby měla nějaký materiál a důkazy proti církvi. V tomto tvrzení setrval i tehdy, kdy mu bylo žáky sděleno, že farář Toufar z Číhoště se sám k činu před soudem doznal, a znovu prohlásil, že Toufar mechanismus nesestrojil, že jest jako farář římsko-katolické církve svatou osobou, která by se k ničemu takovému nesnížila.“ Sám pak ve výpovědi uvedl, že „také jsem se vyjádřil, že nemusí být všechno pravda, co jest napsáno v novinách, jest možné, že jsem prohlásil, že noviny lžou a že papír unese všechno.“

Katechetka Marie Nebeská byla obviněna z toho, že „pobuřuje žáky na několika školách našeho okresu. Před žáky se vyjádřila k zázraku v Číhošti, že se zázrakem to není tak, jak o tom píše Rudé právo nebo hlásí rozhlas, poněvadž jest to v nich všechno překroucené a vylhané. A že noviny, rozhlas a hlavně pak film provádějí o číhošťském zázraku propagandu proti řím. katol. církvi. Když bylo ze strany žáků namítnuto, že farář Toufar se sám k činu doznal, prohlásila, že naše soudy mají k dispozici nějaké injekce, které, když jsou určité obviněné osobě dány, usměrňují potom jejich vůli tak, že pak tato osoba vypovídá tak, jak si soud sám přeje. Tím chtěla před žáky Toufarův čin vyvrátit a u žáků vyvolat domněnku, že farář Toufar jest nevinen a že se soudu přiznal jen na podkladě donucení. Tím chtěla u žáků podrýt jejich víru ve správný postup našich soudů a vrhnout špatné světlo na výkon jejich moci. Faráře hájila jako čestného a spravedlivého člověka, který jako kněz by se něčeho podobného nikdy nedopustil a takového činu by ani nebyl schopen.“

Dne 18. prosince 1950 byl P. Václav Bareš odsouzen k šesti letům odnětí svobody, k pokutě deset tisíc Kčs, konfiskaci veškerého majetku a ztrátě čestných práv občanských na deset let. Marie Nebeská byla odsouzena ke dvěma a půl rokům odnětí svobody, k desetitisícové pokutě, konfiskaci veškerého majetku a ztrátě čestných práv občanských na tři roky.

František BučilSmrt za „šíření poplašné zprávy“

V podobné záležitosti jako zmínění farář Bareš a katechetka Nebeská byl souzen sedlčanský děkan P. František Bučil, jenže u něj to mělo ještě další fatální dohru.

Fotografie: Archiv Muzea Sedlčany

František Bučil byl na kněze vysvěcen ještě těsně před vznikem republiky, v červnu 1918. Od mládí prodělal řadu těžkých nemocí, mj. španělskou chřipku, zápal plic i pohrudnice, z čehož se zázračně vyléčil. Po válce byl v květnu 1945 zvolen předsedou revolučního Národního výboru v Sedlčanech, funkci ale nepřijal pro vytížení ve farnosti a ve vedení místní charity, kde spíš viděl své místo.

V březnu roku 1950 byl s poraněným levým okem hospitalizován v Praze v Thomayerově nemocnici. V té době probíhá v médiích nenávistná kampaň o „číhošťském zázraku“ a v kinech je promítán propagandistický snímek Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází. Děkan Bučil neváhal a během rekonvalescence si na tento snímek zašel do kina. Velice bystře rozpoznal faktické nesmysly, kterých byl film plný (trapně viditelný mechanismus táhel a jeho různé podoby, květiny na oltáři v době adventu, jednou elektrické a podruhé voskové svíce apod.). Krátce po návratu z nemocnice do Sedlčan začal opět vyučovat náboženství na místním gymnáziu. Po jedné hodině náboženství se ho studenti o přestávce ptali na události v Číhošti a pan děkan jim sdělil své pochybnosti o tom, že by vše proběhlo tak, jak je líčeno v médiích. V dubnu 1950 bylo několik studentů vyslýcháno v této věci na místním oddělení StB a 2. června byl předvolán k výslechu na okresní oddělení SNB v Sedlčanech i P. Bučil. Do dvou týdnů bylo na něj podáno u okresní prokuratury trestní oznámení pro „šíření nepravdivých zpráv“.

Církevní tajemník Dvořák se děkana pokusil potřetí a naposledy zlanařit pro spolupráci s komunistickým režimem a pro kněžské mírové hnutí výměnou za zastavení stíhání. Děkan Bučil odmítl, čímž rozhodl o svém osudu. Na konci roku 1950 byl předvolán k přelíčení u Státního soudu v Praze a tam se dověděl, z čeho je vlastně viněn, protože předtím neobdržel obžalobu. Jeho hovor se studenty klasifikoval soud jako přečin šíření poplašné zprávy a odsoudil ho k trestu jednoho roku odnětí svobody. Podle protokolu hlavního líčení prohlásil: „Necítím se vinným!“

Děkan Bučil byl na místě zatčen a eskortován do věznice na Pankráci. Krátce po procesu provedla StB na žádost církevního tajemníka Dvořáka prohlídku sedlčanské fary a nalezla na faře větší množství potravin a šatstva, které tam měl pan děkan uloženy pro charitu.

Na doporučení okresních komunistických představitelů a v rámci útoku proti katolické církvi bylo rozhodnuto, že tento případ musí být veřejně politicky řešen. Děkan Bučil byl ve veřejném procesu v Sedlčanech denuncován, jako chamtivý zločinec veřejně vláčen po náměstí od výlohy k výloze, kde byly charitní zabavené věci vystaveny, a odsouzen na devět let za sabotáž. Prošel věznicemi v Plzni-Borech, na Mírově, v Mladé Boleslavi a ve Valdicích. Ve valdickém vězení při svém křehkém zdraví onemocněl na sklonku roku 1954 tuberkulózou a byl v lednu 1955 hospitalizován ve vězeňské nemocnici. Lékař vyslovil podezření na rakovinu tlustého střeva. Nemocný kněz marně žádal krajskou prokuraturu v Hradci Králové o podmínečné propuštění, ač ji prokurátor kvůli zdravotnímu stavu vězně doporučoval. Dne 27. srpna 1955 byl František Bučil převezen ve vážném stavu do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 30. prosince téhož roku ve věku 61 let zemřel. Jeho tělo bylo zahrabáno – podobně jako tělo Josefa Toufara o pět let dříve – do jednoho ze společných hrobů v Praze-Ďáblicích.