Strana práv občanů - Zemanovci zlomila ve volbách světový rekord ve spotřebě čtverečních metrů billboardů na jeden odevzdaný hlas (těch měla 75 tisíc, což dělá chabých 1,51 procenta.)

Od roku 2010 ubyly Zemanovcům dvě třetiny voličů - ačkoli ambice strany byly tentokrát několikanásobně vyšší a startovní pozice nesrovnatelně výhodnější. Čestným předsedou na Hradě, na volebních plakátech a na předvolebním, pardon, prezidentském turné po krajích počínaje. A sestavou ministrů z prezidentské vlády konče.

Jak je možné takhle pohořet?

Ještě v sobotu po volbách předseda strany zopakoval, že kampaň stála dvacet milionů. Tomu by ale mohl uvěřit jen slepý.

A tady Zemanovci narazili. Pokoušeli se lidem namluvit, že dvě a dvě je pět. Že nemají žízeň po moci, jen si náhodou vybrali za lídry ministry-odborníky a šéfy úřadu vlády a prezidentské kanceláře. Že nemají na billboardech Miloše Zemana, ale korespondenční lístek. Že když ministr vyhodí tři šéfy státních podniků za den, tak to nejsou čistky.

To vše kořeněno arogancí (ministr Koníček, kancléř Mynář) či kuriózními televizními etudami (ministr Žák - hvězda superdebaty).

Pokud občané mají rádi, nebo alespoň respektují svého prezidenta, vynahrazují si to na jeho poradcích. To platilo už za Václava Havla (a že měl zkraje 90. let větší prestiž než dnes Zeman). A stejný efekt funguje i teď, vždyť Zemanovci-odborníci jsou také poradci svého druhu. Prezidentovi lidé.

Jedněm prezidentská strana vadí proto, že jim vadí sám prezident - takže samozřejmě neberou ani partaj, pro kterou je „něco jako Ježíš". Druhým prezidentská strana vadí proto, že sice prezidentovi věří, ale mají pocit, že se na něm „poradci" přiživují, že šplhají po jeho ramenou k nezasloužené slávě, že ho chtějí lidem „ukrást". Že to přehánějí. Vždyť prezident má být nadstranický, má být náš!

Tenhle efekt „prezidentova stínu" SPOZ naprosto podcenila a podle toho dopadla. Připočtěme k tomu ještě „detaily" jako rozkol s Miroslavem Šloufem a problematický efekt Zemanových spanilých jízd po krajích, kde zaujal výroky jako „kouření je zdravé od 27 let výše".

Porážka například s piráty - abychom jmenovali stranu, mimořádně vzdálenou konceptu SPOZ - je pro mašinerii zemanovců takřka potupná. Premiér Jiří Rusnok si může tiše blahopřát, že lákání SPOZ odolal a nevstoupil na její kandidátku. Nicméně důsledky debaklu Zemanovců se přímo týkají i jeho vlády a jsou - nebo měly by být - vážné.

Za normální situace má vláda, jejíž valná část postoupila takový volební výsledek, podat demisi. Jenže to dnes není proveditelné, protože vláda bez důvěry už v demisi je a druhou demisi by ústavní právníci pravděpodobně shledali aktem nicotným.

Takže nezbývá než apelovat na „soudnost" nebo řekněme „zvyklosti", co se dělá a co už ne. Ministry by samozřejmě měli dál pouštět přes vládní vrátnici, dál by měli mít podpisové právo, nicméně jejich rozhodovací činnost by se měla zastavit na zcela minimální míře. Žádné další personálie - viz agilní ministr Žák - už nepřicházejí v úvahu. Vláda musí dovládnout jako zcela úřednická. Pouze dohlédnout na administrativu a na to, aby státu nevznikaly škody. K ničemu jinému nemá mandát.

Takový stav musí trvat co nejkratší dobu. Proto by se měly zvolené politické strany co nejrychleji dohodnout na funkcích v Poslanecké sněmovně a prezident by Sněmovnu měl svolat dřív než za měsíc, jak má v plánu. Jednání o vládě spěchají také. (Klíčové slovo: Makejte, je po volbách.)

Shrnuto: Momentálně máme slaboučkou vlády bez důvěry parlamentu a bez důvěry voličů, nemáme Poslaneckou sněmovnu, máme Senát, který ale nemůže schvalovat rozpočet, a máme samozřejmě prezidenta dolních deseti milionů občanů. Na jeden dobře fungující stát se to zdá trochu málo.